Léto na Azorských ostrovech - cestopis



São Miguel

27. června

Ze spánku u Lagoa das Sete Cidades nás budí ostré sluneční paprsky. Jezero je tak zapadlé v kráteru, že i když se slunce sotva vyšplhalo zpoza okolních kopců, hodiny hlásí už deset dopoledne.
Na spaní v autě nás nejvíc baví ta pohyblivost. Po probuzení stačí protřít oči, zvednout sedačku a za půl minuty už jsme na cestě. I když teď se jen přesouváme o pár stovek metrů na pláž u modré části jezera, která se k rannímu osvěžení zdá trochu vhodnější, než plácek vedle hlavní silnice.
U koupání v šíleně studené vodě máme dokonce společnost, i když to jsou patrně místní, autem jsme tu jediní.
Když se pak necháváme vysušit sluníčkem, přemýšlíme, co dnes. Už nás nenapadá nic nového. A tak se rozhodujeme pro objetí toho nejlepšího, co jsme na ostrově São Miguel viděli. A taky na tom, že 6 € za vstup do Jardim da Terra Nostra vlastně není zas tak moc.
V první řadě míříme na vyhlídku Miradouro da Boca do Inferno nad dvoubarevným jezerem. Poučeni dosavadními zkušenostmi už nenecháváme auto dva kilometry daleko, ale parkujeme přímo na místě. Protože narazit na ostrovech (a vlastně i v kontinentálním Portugalsku) na zákaz vjezdu nebo nemožnost zaparkovat, ať jde o sebeexponovanější místo, se prakticky nedá.
Chtěli jsme si pořídit stejnou fotku, jakou jsme viděli na plakátu v přístavu v Ponta Delgadě. Ale jelikož nikdo z přítomných turistů nebyl s to pochopit, že nás chci na fotce jen tak bokem a dominantní má být pohled za námi, odjíždíme s deseti fotkami á la "my a jezero".
Dál už se vydáváme do Furnas zaplatit si horkou koupel, stejně se ale cestou nevyhneme návštěvě obchoďáku v Ponta Delgadě. Bez kafe a čerstvého pečiva by to nešlo.
Z Ponta Delgady je to do Furnas nějakých 40 kilometrů, cesta nám ale stejně zabere skoro hodinu. V nekonečných serpentinách, jimiž silnice kopíruje reliéf jižního pobřeží, si ani napodruhé netroufám do nějakých závratných rychlostí.
Když ve Furnas parkujeme na ozkoušeném plácku za zahradami, je už po druhé hodině odpoledne, takže se ještě před návštěvou areálu uchylujeme do stínu sympatického drobného altánku a Babet nám chystá oběd v podobě svého supr salátu.
Když přicházíme k zahradám, vidíme přímo uprostřed brány zaparkované auto a vedle něj policistu, který nechápavě kroutí hlavou. To je poprvé, co vidíme nějakého strážce zákona a zrovna cestou sem jsme si říkali, jestli tady policie vůbec funguje. Policista začíná vypisovat pokutu a jeho tvář pořád ovládá naprosto konsternovaný výraz. Říkáme si, co se mu asi honí hlavou. Hádáme něco ve smyslu "my tady nějaký blbosti neřešíme, ale tohle snad ani není pravda, tohle už je fakt přes čáru".
Kravaťákovi tentokrát hrdě platíme oněch 6 € a pouštíme se do hloubi zahrad. Nejzajímavější je všudypřítomná voda. Potůčky, jezírka, drobné vodopády, různé barvy, některé studené, některé horké. Záhy přicházíme k největší atrakci - velkému bazénu s hnědou vodou, který je na hony daleko cítit sírou a rovněž je z něj už na dálku cítit teplo. Lidí je tu díky bohu velmi skromný počet. Ve stínu mohutných stromů rozkládáme deku, bereme plavky a hned se vrháme na horkou koupel.
Údaj o teplotě jsme nikde nenašli, ale takhle horkou vanu jsem si doma nikdy nepřipravil. V nezastíněných částech bazénu je už teplota možná až nepříjemná. Hloubka je taková, že můžeme bez problémů plavat, místy ani nestačíme.
Vedle bazénu postává rodina ve složení dvě děti, tatínek a babička, kteří se všichni snaží uklidnit evidentně vytočenou maminku. Zkouším riskovat a z vody oslovuji onoho tatínka, jestli by z naší deky vzal foťák a vyfotil nás. Naštěstí jsem situaci odhadnul správně. Muž je zjevně nadšený, že má záminku se na chvíli vzdálit a místo jedné fotky nám jich pořizuje asi deset ze všech možných úhlů a ve všelijakých pozicích.
Nakonec vydržíme ráchat se přes hodinu a když vylezeme, máme kůži skoro jako Simpsonovi.
Odbarvujeme se v opodál stojících sprchách, v nichž se teď i nejteplejší voda zdá jako ledopád. Barva plavek každopádně vzala za své definitivně. Aspoň máme památku.
Odbarvení a usušení ještě procházíme zahrady. Zvenku nám ani zdaleka nepřipadaly takhle rozlehlé. Nekonečné aleje stromů, u některých jsou informace o jejich exotickém původu. Spletité cestičky, jezera, jezírka, u jednoho z nich objevujeme i strašidelnou jeskyni.
Areál opouštíme za odbíjení sedmé hodiny. Den je fuč mnohem rychleji, než jsme čekali, takže k Lagoa do Fogo už se nepodíváme, ale stihneme zopakovat alespoň Miradouro do Pico do Ferro nad jezerem Lagoa das Furnas.
Vyhlídka je i napodruhé naprosto liduprázdná.
I třetí noc chceme strávit na originálním místě. A taky by to chtělo ještě se vyráchat v Atlantiku, než ostrov opustíme. Nakonec se shodujeme na tom, že to zapíchneme někde u oceánu v Ribeiře Grande a nejen že si tak splníme obojí, ale ještě ráno to budeme mít blízko zpátky do Ponta Delgady. Nejkratší cestou tedy míříme na severní pobřeží a podél břehu na západ.
Těsně před Ribeirou Grande ale narážíme na ještě neprobádanou vyhlídku - Miradouro de Santa Iria. Liduprázdné místo, z nějž je ve zlatém světle zapadajícího slunce vidět nalevo Ribeira Grande, napravo nádherná krajina a přímo před sebou nekonečný oceán. A všude okolo strašně moc koček. Nevíme, kde se tu vzaly. Každopádně o místě na přespání je teď už jasno, a ráno si holt na pláž dojedeme.
Jelikož je teď ale teprve půl deváté, do města se stejně ještě vydáváme. Jedeme naslepo směrem k vodě, kde chceme zaparkovat, když v tom nám cestu zablokuje policejní auto. Na jedné z hlavních ulic se bude odehrávat nějaká akce, a tak musíme oklikou.
Parkujeme přímo u oceánu, sedáme na menší zídku oddělující silnici od pláže a za sledování západu slunce se dáváme do večeře. Po chvíli se k nám rozejdou dva mladíci oděni celí v černém vyjma bílých motýlků, kteří nás doposud opodál pozorovali. Oba drží v ruce knížku a já už tuším, o co se jedná. A taky, že jo. Nechceme si popovídat o víře? Ne, nechceme. Jsme ateisti z České republiky. Chlapci tuhle odpověď berou překvapivě sportovně a víru mění za normální konverzaci. Chtějí slyšet o Česku, jak jsme se sem z něj dostali, proč jsme se sem vydali, a tak dále. Na oplátku se od nich dozvídáme, že jsou členy jakési církve ve Spojených státech a na ostrovech provádějí "misijní činnost". Říkám si, že to si hoši na nejpobožnějším místě, na jakém jsem kdy byl, udělali pěknou dovču. Ale přes můj počáteční negativismus si nakonec povídáme až do tmy. Nakonec nám misionáři doporučují "cool party" dneska večer v centru, přejí hezkou dovolenou a vydávají se o dům dál.
A zhruba v tu chvíli nás upoutá stejné dunění, jaké jsme před pár dny slyšeli od skupiny bubeníků v Ponta Delgadě. A tak se vydáme po sluchu a za chvíli přicházíme na stejné místo, kde nás zastavovala policie. Hlavní ulicí skutečně prochází průvod bubeníků. A nejen jich. Za nimi sestava mládeže v růžových trikotech předvádejících jakési tance, za nimi skupina dětí v modré a zlaté, následuje je průvod studentů v oranžové a zelené a na konec zástupu vůbec nejde dohlédnout. Každá skupina má svou vlastní dechovou hudbu, kterou doprovází zpěvem. Prokousáváme se davem diváků a neohroženě zaujímáme místo uprostřed ulice na kruhovém objezdu, kolem nějž celá přehlídka prochází. Několik nadšenců strháváme s sebou.
Sledujeme skvělou podívanou čtrvt hodiny, půl hodiny, teď už táhne na půlnoc a proud účinkujících, který končí na sportovním hřišti nedaleké školy, pořád nebere konce. V jedné z lidových písní naprosto jasně poznáváme českou polku, a do portugalského zpěvu mixujeme český text Za tou naší garáží, Anča na mě doráží.
Kolem půlnoci zatahují za brány hřiště poslední účastníci, námi očekávaný velkolepý závěr se nekoná, nebo si ho možná dělají sami pro sebe.
My se tedy nočním městečkem protloukáme zpátky k autu a před jednou hodinou už se na miradouru skládáme ke spánku. Z usínání mě ale vytrhne pohled na oblohu. Je úplně jasná. To je na ostrovech skutečná vzácnost, a tak zkouším tu kouzelnou atmosféru zvěčnit.



Odjezd na Terceiru

28. června

Probuzení je dnes neobvyklé. Ruší nás strašně hlasité mňoukání. Zvedám sedačku a hned vidím příčinu onoho pozdvižení. Na vydlážděném plácku kousek od nás stojí pickup, kterým přijel muž, jenž má asi na starost údržbu. A onen správce právě sbírá kočku, která v noci patrně domňoukala, a ostatní kočky se motají okolo a nemálo se vztekají.
Kočky necháváme kočkama, na hodinkách máme skoro 10, nejvyšší čas vyrazit. Jen ještě poslední výhledy z útesu a dnes si i můžeme důstojně vyčistit zuby na opodál stojících pečlivě vycíděných toaletách.
Před půl jedenáctou už necháváme auto u pláže v Ribeiře Grande a vychutnáváme si možná poslední koupání v neskutečně rozbouřeném Atlantiku. Písek je tady o něco světlejší než v Moinhos, ale konzistence je podobně příjemná - zrnka jsou mnohem větší, než je obvyklé v Evropě, takže nezaleze tak snadno úplně všude a daleko lépe se oklepává a vyklepává.
Pláž opouštíme před jedenáctou, teď abychom už pomalu zamířili do půjčovny, auto máme vrátit ve 14 hodin. Až s touhle myšlenkou mi zamrzá úsměv na rtech. V podmínkách sice nebylo nic o tom, v jakém ho máme vracet stavu. Ovšem když jsme si ho vyzvedávali, nemusel bych se s ním stydět vyzvednout britskou královnu. Teď vypadá, jako bychom s ním jezdili ve stokách a pak ho na měsíc odstavili na dvůr betonárky. A když prohlížím interiér, vzpomínám si na našeho výstředního spolužáka z gymnázia a napadá mě, že i kdyby vevnitř dvacetkrát poobědval, vypadalo by to líp než teď.
Takhle ho vážně přivézt nemůžeme. Babet snad vytušila, co se mi honí hlavou, protože když zabouchává kufr, na zadní sklo do špíny hbitě prstem píše "CLEAN ME, PLEASE".
Najíždíme na dálnici a Ribeiru Grande necháváme za sebou. Na poslední benzínce před Ponta Delgadou u vesnice Sao Roque doplňujeme nádrž po okraj. Vysavač je tu k dispozici zdarma, takže Babetka uklízí interiér a já jdu prozkoumat manuální myčku. Na ovládacím panelu je spousta možností s popisky v portugalštině.
Naštěstí mě hned anglicky oslovuje kolega řidič. Asi vypadám zmateně na první pohled. Prý stačí vhodit 50 centů, zvolit intenzitu čištění a pak už se jen chopit násady s tryskami a pustit se do práce. Chvíli si prohlíží naše auto a pak radí zvolit nejspodnější tlačítko.
Přistavuji tedy náš vůz a dávám se do čištění. Tlak vody je tak silný, že mě při spuštění trochu odmrští. Z toho jsem nadšený, připadám si jako pán vod, tyhle myčky musím začít používat i v Česku.
S výsledkem jsme spokojení, ovšem po vyfoukání na zadním skle pořád prosvítá nápis Clean me, please. Snad to nebudou brát jako provokaci.
Máme teď ještě skoro 2 hodiny, takže ještě zvládáme poslední nákup, než z nás budou stoprocentní bezdomovci.
Autíčko nám bude chybět. Z rádia nejdřív Bryan Adams zpívá I can't stop loving you a potom hned Ed Sheeran notoricky známé Thinking Out Loud, což z tohohle loučení s plechovým miláčkem dělá tak sentimentální chvilku, že cestu z obchoďáku do půjčovny bereme šílenou oklikou, abychom si tyhle dvě slaďárny mohli s rádiem řádně zazpívat.
I tak nakonec auto vracíme s předstihem a než ve 23:30 nasedneme na trajekt na ostrov Terceira, jsme bez střechy nad hlavou.
A hlavně nemáme co dělat, takže se bezduše poflakujeme po Ponta Delgadě. Kousek od půjčovny přicházíme na náměstí Campo de São Francisco, kde můžeme aspoň chvíli zabít ležením na lavičkách. Po slabé půlhodině nás ale vyruší strašlivě odporná babizna ve strašlivě odporných hadrech, která mi bezostyšně leze do intimní zóny a s nataženou rukou cosi skřehotá portugalsky. Klasicky česky opakuji, že nic nemám, až se babizna po chvíli nechutně zamračí, zaskřehotá něco naprosto nesrozumitelným jazykem, odplivne si a belhá se pryč. Babet s vážnou tváří říká, že nás proklela a radši se posuneme dál.
Jinak už zbytek odpoledne trávíme bez dalších incidentů. Hodinku proležíme v parku Jardim António Borges, hodinku proválíme na schodech na náměstí Praca de Goncalo Velho, bezcílně se potloukáme křivolakými uličkami a odpoledne nakonec uteče docela rychle. S padající tmou už se pak přesouváme na schody v přístavu, z nichž je na jednu stranu supr výhled na oceán a na druhou stranu na rušnou pobřežní ulici.
V přilehlém Burger Kingu si kupujeme hranolky místo popcornu a děláme si srandu z lidí, kteří přicházejí a odcházejí na vyhlídku.
Po desáté hodině už padá úplná tma. Přesouváme se do terminálu, který vypadá skoro jako letištní. Dokonce se musíme nechat jít odbavit. Před jedenáctou začínají stevardky vpouštět do "tranzitního prostoru", jak označují betonovou plochu mezi budovou terminálu a zaparkovanou lodí.
Vnitřek trajektu je nad očekávání prostorově velkorysý. Máme pro sebe dokonce celou osmici sedaček.
Odplouváme přesně včas a jelikož čas připlutí je odhadován na 6 hodin ráno, tak se hned "ukládáme" ke spánku, i když přísahám, že v takhle nepohodlné pozici neusnu.
Jenže sotva si to stihnu pomyslet, cítím, jak mě někdo hladí po hlavě. Hlazení záhy doprovází hlas "Wake up Sir, we're on Terceira." Nevěřícně zírám na stevardku nad sebou a koukám na hodinky. Jsem tak rozespalý, že chvíli trvá, než mi doteče, co se děje. Stevardce se omlouvám, přes uličku kopnu do Babet a narychlo se klidíme z úplně prázdné lodi. Je ale teprve čtvrt na čtyři v noci. To snad není pravda, jak jsme mohli přijet o tři hodiny dřív? Teda, vsadil bych se, že ostatní cestující, kteří utíkají do aut, která na ně čekají u lodi, nebo vyjíždějí ve svých vlastních autech, z toho mají radost, ale my nemáme kam jít a venku je tma a prší.
Loď opouštíme po stejné rampě, po níž vyjíždějí auta. Jak nás ale spatří posádka, která vyloďující se vozidla usměrňuje, tak vyloženě vykulí oči, zastavuje "provoz" a přátelsky nás kárá, že bychom měli dávat pozor. Nechápu. Na rampě je místa na tři autobusy. A my teď nejsme v nejlepším rozpoložení, takže jen zamručím a klidíme se pryč.
Tak tohle je Terceira. Od přístavu vede jediná spoře osvětlená silnice mezi nějakými skladišti, a tak se vydáváme po ní, zatímco se tísníme pod jedním deštníkem. Chvíli se kolem nás řítí řetěz aut, ale jak trajekt opustí poslední vozidla, rozhostí se kolem nás naprosté ticho a samota. I když, ještě než dojdeme k hlavní silnici, všímáme si, že přece jen nejdeme pěšky úplně jediní. Před námi jdou ještě dvě postavy. Neustále se ohlíží. Jsme z nich trochu nesví, ale dvojice postupně zrychluje krok, až je skoro v poklusu, a tak si řikáme, jestli nakonec nemají strach oni z nás.
Přicházíme k hlavní silnici. Doleva vede bůhví kam, zato napravo vidíme vesnici Cabo da Praia. Snad v ní najdeme nějaký přístřešek, pod který by se dalo na zbytek noci složit hlavy.
Ale nenacházíme. Silnici obklopují domečky a mezi nimi oplocené pozemky.
Na konci vesnice se silnice větví. Doleva cedule udává město Praia da Vitória, doprava ukazuje praia, čili pláž. Automaticky zamíříme k pláži. Třeba tam bude nějaký přístřešek s lehátky nebo něco podobného.
K moři nás přivádí fungl nová, uzoučká, jednosměrná silnice s cyklostezkou a chodníkem. Žádná pláž tu není, cesta vede přímo po břehu a z levé strany je k ní těsně přimknutý prudký svah. Ze zoufalství už zkoumáme i přítomné outdoor posilovací hřiště, jestli by nějak nešlo vlézt pod některé stroje, nebo směšně malou palmičku, jestli by nám její velké listy neochránily aspoň hlavy.
Trpělivost ale přináší růže. Nakonec totiž přicházíme k drobné budově, která vypadá opuštěně. Prosklenou stěnou nahlížíme dovnitř a vidíme jen úplně prázdnou místnost. Samozřejmě je uzamčená, ale před prosklenou stěnou se zvenku nachází docela široký rantl, který kryje přesah střechy. Tak nakonec přece jen zbytek noci strávíme v suchu. Při poryvech větru na nás sice kapky doráží a trochu nás sprchuje i tříšť z vln, které se rozbíjí o břeh, ale nejsme vybíraví. Nad obzorem už svítá, třeba se aspoň trochu dospíme.

» Pokračování - Terceira