Jak cestuju do Budapešti, abych (ne)zešílel




Ono by se zdálo, že s tím, jaké na tomhle webu řeším cesty, nemůže tak banální věc jako výlet do Budapešti ani stát za řeč. Jenže já tam poslední 2 roky jezdím více méně pravidelně a můžu s čistým svědomím říct, že třeba takový let nízkonákladovkou do Maroka s přípoji na opačných koncích Paříže je proti tomu procházka parkem. A protože Budapešť je jako víkendová destinace dost populární, tak mám potřebu se tady podělit o to, jaké způsoby dopravy se dají zvolit, aby člověk (ne)zešílel. A přidám zábavnou historku o rekordní 14hodinové cestě.

  • Doprava po zemi
    • V civilizovaném světě by člověk nic neřešil, v Praze na hlaváku by sednul na vlak a za 2 hoďky vystupoval v centru Budapešti. Jenže jsme ve východní Evropě, takže to (podle nedosažitelného ideálu s názvem jízdní řád) trvá 6 a půl hodiny. Bývalo to víc, ale minulý rok přišly České dráhy s geniálním tahem a budapešťskou konečnou přesunuly z hlavního nádraží Keleti na ku Praze bližší nádraží Nyugati
    • Zabít při eurovíkendu 13 hodin ve vlaku a ještě za to vyhodit nejmíň 15 stovek nezní moc efektivně, ale člověk si pořád říká, že se to dá. Kor se současným vymakaným marketingem Českých drah, které na plakátech ukazují vysmáté párečky a rodinky debužírující v jídelním voze s ubíhající krajinou za okny
    • V realitě to vypadá tak, že ta krajina ubíhá mezi Prahou a Pardubicemi. Potom buď ubíhá pomalu, neubíhá vůbec, anebo ubíhá, ale to jídlo v jídelním voze skončí člověku na klíně, protože vlak po východoevropských kolejích skáče jako splašená kráva
    • Z 5 cest, které jsem do Budapešti vlakem absolvoval, nebyla ani jedna na čas. Rekordně nejrychlejší trvala 7 hodin, rekordně nejpomalejší pak skoro 10. k tomu byl vlak pokaždé nějakým způsobem nefunkční. Nefungovala klimatizace, nefungovala světla, nefungoval internet, neodpovídalo řazení, nebo taky všechno dohromady, anebo taky v prosinci klimatizace fungovala, takže tam byla větší zima než venku
    • Tyhle zážitky si nevymýšlím a nijak nepřeháním. Dost dlouho jsem si říkal, že mám možná jenom strašnou smůlu, ale personál budapešťského expresu mě při nedávném rozhovoru utvrdil, že ladnou jízdu a funkční vlak už nikdo z nich neočekává
    • No, když vyřadíme vlak, tak zbývají dvě možnosti pro fajnšmekry. Autobus a auto. Autobusu trvá cesta přes 7 hodin a s autem sdílí jeden nevyhnutelný aspekt - dálnici D1. Víc to asi ani nemám potřebu komentovat

  • Letiště Ference Liszta
    • No a pak tu máme možnost, za kterou líbám nohy RyanAiru. Dokud totiž na podzim 2017 na trasu mezi Prahou a Budapeští nenastoupil, byla tu jediná letecká možnost s Českými aeroliniemi, jejichž ceny začínaly na 3 tisících a končily v nekonečnu. RyanAir začíná s cenami na 235 korunách a i s ČSA se teď dá cesta dost často pořídit pod tisícovku. ČSA na tuhle trasu nasazujou ATRku, což paradoxně znamená, že cesta s Ryanem je pohodlnější a mnohem rychlejší (Ryanovi trvá let zhruba 50 minut, ČSA asi hodinu a čtvrt)
    • U cesty letadlem jsme s časem z centra do centra na nějakých 3 a půl hodinách (a to pro jistotu dost přeháním). Půl hodiny z centra na Ruzyň, hodina na Ruzyni (víc vážně není potřeba, já přijíždím obvykle 30 minut před odletem), hodina v letadle a hodina z Letiště Ference Liszta do Budapešti
    • I tady ale najdeme drobný háček. Budapešťské letiště nemá stejně jako to pražské pohodlné napojení hromadnou dopravou do centra. Nabízejí se tu dvě možnosti. Autobus 200E jezdí z letiště na stanici metra M3 Kispest. Což je vcelku fajn možnost, ale ta silnice, která k metru vede, je většinu dne zacpaná. A kvůli tomu já mnohem víc upřednostňuju druhou možnost - autobus staví hned u letiště (asi po 5 minutách jízdy) na železniční stanici Ferihegy. Tady se dá přestoupit na velmi častý a pohodlný příměstský vlak, kterému to trvá jen 20 minut až na nádraží Nyugati. Ve vlaku platí jízdenky MHD, takže žádné náklady navíc
    • Jak už jsem říkal, letecká možnost trvá obvykle něco přes 3 hodiny. Pokud si člověk spočte všechny náklady, vychází to většinou i o dost levněji než vlak. Oproti dopravě po zemi je tady jedna nesporná nevýhoda - obě aerolinky mají každým směrem jen jeden let denně. Mně ale přizpůsobení programu za ty ušetřené nervy stojí

  • Prokletý výlet do Budapešti

  • No a teď ta historka. Chytil jsem takhle jednou last minute letenku s RyanAirem za 9 €. Odlet za 3 dny. No a protože taková letenka se nenechá jen tak ležet, koupil jsem ji i přesto, že jsem si při vrcholícím semestru nemoh časově dovolit strávit mimo Prahu víc než jednu noc. Zpáteční cestu jsem řešil až pak. Večerní odlet s RyanAirem o den později byl za nepěkných 50 €. S ČSA to sice bylo za příjemných 8 stovek, ale už v poledne. A protože budapešťské párty bývají takové, že se v poledne vidím všude možně, jen ne v letadle, rozhod jsem se to řešit operativně, až ta chvíle nastane.
    Jak jsem tady před chvílí vynášel letadlo do nebes, tak tentokrát jsem měl pocit, že mě proklel někdo z Českých drah. Počasí nad Budapeští řádilo a protože moje letadlo odtamtud přilétalo, měli jsme už na odletu přes hodinu zpoždění. Ze stejného důvodu jsme pak nad Budapeští čekali na povolení k přistání, takže na příletu bylo zpoždění už hodinu a půl.
    V Budapešti jsem to od letadla k městskému autobusu zaběhnul za 10 minut a vypadalo to, že už bude všechno v pohodě. Silnice byla klasicky zacpaná, takže jsem vystoupil na Ferihegy a čekal na vlak. Kterému postupně naskakovalo odhadované zpoždění a ve výsledku jsem čekal přes půl hodiny. Takže na nádraží Nyugati jsem místo v plánované 4 odpoledne dorazil po šesté večer. To už se mi z toho výletu stávala celkem rychlovka, kor když jsem ještě potřeboval koupit a zařídit pár věcí.
    No ale všechno jsem stihnul a večer s Betti se vydařil. Byla párty v centru, byla párty na lodi...sobotní noc v Budapešti prostě nedokáže zklamat. A takhle jsem si to koneckonců po nástupu RyanAiru představoval, že si sem budu moct z Prahy vyloženě odskočit na večer zapařit.
    Letadlo domů jsem samozřejmě prospal, a to jsem si dal ambiciózně budíka na devátou, o němž ani nevím, že zvonil. A protože jsem řekl, že do Českých drah už nevlezu, a trávit 7 hodin v autobuse se mi ani v nejmenším nechtělo, tak jsem se uchýlil k variantě, kterou jsem si vymyslel už dopředu. Autobus RegioJetu do Vídně, tam hodinka pauza a pak vlak RegioJetu do Prahy. v součtu to mělo hodit nějakých 8 hodin za necelých 5 stovek.
    Cestou od Betti jsem si ještě v centru odskočil koupit pár pohledů a pak už jsem mazal na tramvaj na autobusák. Jenže nepřijela podle jízdního řádu ani první tramvaj, ani druhá a ani třetí. A to už jsem viděl, že to nestihnu. Stál jsem přímo u slavného Řetězového mostu, kde spousta taxíků vyčkává na turisty. Od doby důkladného sledování pořadu Prague vs Crooks od Janka Rubeše si věřím, že si s taxikáři v libovolném východoevropském banánistánu poradím. Takže jsem sednul do náhodného taxíku, od čehož mě Betti odjakživa odrazuje. A taxikáře jsem bez okolků seznámil s tím, že tu nejsem poprvé a vím, že podle maximální sazby to budou na autobusák nanejvýš 4 tisíce forintů. A doufal jsem, že mě z auta nevyhodí. Nevyhodil. A řekl si dokonce jen o 3500.
    Autobus jsem stihnul a vyjeli jsme na čas. Zase jednou všechno vypadalo v pohodě. Jenže autobus po půlhodince jízdy zastavil v odstavném pruhu. Po 10 minutách stevard v růžové košilce rozpačitě oznámil technical problems. Rozjeli jsme se za dalších 10 minut, abychom za chvíli znovu zastavili, tentokrát definitivně. Stevardovi, který odhodlaně hlásil it's dangerous it's dangerous jsme se vzbouřili a neobyvatelný autobus s vypnutou klimatizací jsme opustili.
    Znovu jsme se rozjeli až po nějakém provizorním zásahu od maďarské asistenční služby. Jenže ne do Vídně, ale zpátky do Budapešti. Víc prý autobus nezvládne. No paráda. Náhradní doprava? Žádná. Nějaká finanční kompenzace? Žádná. Teda ani nevíte, jak rád bych vás odteď bojkotoval, ale popravdě už netuším, s kým bych pak ještě mohl jezdit.
    No, takže po 3 hodinách v autobuse jsem se ocitnul zpátky v Budapešti. Varianta přes Vídeň už nepřipadala v úvahu a všechny autobusy do Prahy byly vyprodané. Takže jsem se skřípěním zubů sprintem vyrazil na vlak Českých drah. Ne do Prahy, ale do Brna. Do Prahy už nic nejelo. s tím, že z Brna se prostě nějak dostanu.
    Vlak jsem tak tak stihnul a zase to vypadalo, že už bude všechno v pohodě. Vyjeli jsme na čas a kupé jsem měl pro sebe. Jenže po 20 minutách do mého vagonu vtrhnul zájezd francouzské základky a 7 rozjívených žáků obsadilo moje 6místné kupé. Vydržel jsem to jenom chvíli, než jsem se odebral za azylem do jídelního vozu. Nejen že děti byly nesnesitelné, ale v tomhle počtu bylo v kupé brzy znát, že klimatizace klasicky nefunguje.
    Asi už nikoho nepřekvapí (mě nepřekvapilo), že vlak zastavil. "Nevíte náhodou od kolegů, jestli se ještě někdy rozjedem?" tázal jsem se bodrého číšníka, když už jsme přes půl hodiny bez sebemenšího vysvětlení stáli. "Jóó. Snad jo. Tohle je klasika, se nám vysrala mašina. To víte, my tohleto už známe, to je pokaždý něco," smál se chlapík. "Bych vám řek, abyste si dal něco k jídlu, ale nejde nám proud žejo, hahaha," pokračoval dál. A tak jsme uprostřed pohraniční pustiny sdíleli svoje historky z vlaků do Budapešti, než jsme se po hodině konečně znovu rozjeli. On jich měl pochopitelně mnohem víc.
    Do Brna jsme dorazili se slabým hodinovým zpožděním. Wi-fi byla celou dobu akorát na reklamní samolepce a vlakový rozhlas druhou půlku cesty hlásil, že spoj je opožděn z důvodu pozdního příjezdu ze zahraničí. Tohle vysvětlení mě neskutečně pobavilo. Jako kdyby za to mohl někdo jiný. Tohle zkusím použít, až přijdu pozdě do práce. Přišel jsem pozdě, protože jsem pozdě odešel z domova.
    Autobus RegioJetu s odjezdem v 10 večer, který jsem měl vyhlídnutý, jsem pochopitelně nestihnul. A tak jsem se uchýlil do liduprázdné hospody naproti nádraží na pivo a líčka a objednal si spoj o půlnoci. Klasický marketingový argument pro jízdy vlakem je, že člověk může cestou pracovat, protože je tam stoleček a wi-fi. Úplná lež to není. Jelikož mě vlak vyklopil v půlce cesty, notebook jsem s sebou měl a v hospodě wi-fi byla, nějakou práci jsem "cestou" udělal.
    Autobus přijel s předstihem, ale kdo by si myslel, že teď už se nemohlo nic podělat, mýlí se. Pár minut před odjezdem se nástupu do autobusu dožadoval zjevně zfetovaný chlápek s obřím psem. A protože měl koupenou jízdenku, řidiči nezbylo než zavolat policii. Která naštěstí dala za pravdu posádce, že v tomhle stavu nemá chlápek na nástup do autobusu nárok, ale stejně nás to zdrželo o půl hodiny.
    Na Florenc jsme dorazili ve 3 v noci a já jsem na cestě z Budapešti do Prahy strávil suma sumárum 14 hodin. To je víc, než trvá cesta s přestupem z Prahy do Teheránu a zpátky. Sám tomu doteď nevěřím.

    » Zpátky na články
    » Kam dál: Letní cestopis z Budapešti


„Bůh stvořil člověka, když ho přestaly bavit opice. Na další pokusy už pak neměl nervy.“ Mark Twain