Bezpečnost, dress code a další pravidla v Íránu




Ještě než vás pustím k samotnému obsahu, tak důrazně upozorňuju, že to, co tu píšu, jsou moje osobní zkušenosti z třítýdenní cesty po Íránu na jaře 2018. V mnoha případech jsou totiž odlišné od oficiálních informací a doporučení - těm ale nechci tímhle textem odporovat, jen se chci podělit o praxi, kterou jsem vypozoroval.

  • Dress code
    • Před odletem jsem na většině webů vyčet, že muži musejí nosit dlouhé kalhoty a dlouhé rukávy, ideálně pak košili. Na cestu jsem teda vyrazil vyparáděný jako na obchodní jednání, ale v batohu jsem měl nacpaná obyčejná trička a naštěstí jsem je na místě moh bez problémů použít. Krátký rukáv měla odhadem nejmíň půlka chlapů na ulicích. Sandály (bez ponožek) jsou taky celkem běžné. Krátké nohavice ale byly vyloženě rarita a viděl jsem je jenom na pobřeží Perského zálivu a na ostrovech. Navíc i ty nejkratší, co jsem viděl, byly výrazně pod kolena.
    • Ženská pravidla oblékání už jsou podstatně míň benevolentní. Dlouhé rukávy a nohavice jsou neoddiskutovatelná povinnost. K tomu se ženě nesmí rýsovat pozadí, což většina řeší tunikou nebo podobným volným hadříkem, který sahá aspoň do půlky stehen. Boty můžou být otevřené. Samostatnou kapitolou je pokrývka hlavy - co jsem vypozoroval, tak hodně záleží na regionu. Oficiálně by ženě neměly být vidět vlasy, ale na to se přinejmenším v Teheránu z vysoka... Spousta ženských má šátek jenom přehozený přes drdol, takže zepředu skoro ani není vidět. Na severu Teheránu (Darband, Chitgar) jsem viděl i holky, kterým šátek visel akorát kolem krku. Na druhou stranu v takovém Yazdu nebo Sirjanu by tohle určitě neprošlo - tady byl mnohem častější čádor. S volnějším hidžábem nebyl vyloženě problém nikde, ale třeba v těchhle dvou městech vzbuzoval pozornost.
    • V každém případě se Íránci oblékají na české poměry celkem formálně - drtivá převaha mužů nosí tmavší džíny a většina z nich košili, i když s krátkým rukávem. Džíny jsou hodně vidět i u žen, tedy u těch, které nemají čádor. U obou pohlaví převládá oblečení bez vzorů (vyjma hidžábů) a žádné křiklavé barvy. Celkově bych řekl, že se Íránci vždycky snaží nějak vypadat. Tohle už ale samozřejmě nikdo nenařizuje.

  • Vztah a kontakt mezi mužem a ženou
    • Volnost v téhle oblasti mě překvapila asi nejvíc. Kus cesty jsem absolvoval s opačným pohlavím a v podstatě po celém internetu se píše, že je to problém. Takže jsme byli připravení na to, že budeme muset spát odděleně, nebo že si nebudeme moct v dopravě sednout vedle sebe. Tohle se ukázalo jako naprostý nesmysl.
    • V hotelech a dalších ubytováních nejen že nám bez sebemenších problémů vždycky dali společný pokoj, ale v mnoha případech nejen že nám nabízeli, ale dokonce i nutili manželskou postel. Tam, kde nám ji nenabízeli, si mysleli, že jsme sourozenci, což jsme jim teda radši nerozmlouvali. Nutno ale dodat, že podle všech Íránců, s nimiž jsme o tom mluvili, takováhle privilegia platí jenom pro cizince.
    • Co se týče dopravy, v meziměstských autobusech jsme mohli bez řečí sedět vedle sebe. Není prý vhodné, aby si muž sednul k cizí ženě, ale ani u tohohle pravidla jsme si nevšimli, že by se úzkostlivě dodržovalo. V MHD jsou pak někdy různě vyhrazené oddíly, třeba v některých teheránských autobusech je půlka autobusu pro muže a půlka pro ženy. V metru je vyhrazený jeden vagon pro ženy, zbytek soupravy je smíšený. Tohle dělení respektuje 99,9 % lidí. Najdou se výjimky (většinou ženy), které "vnikají" do oddílu pro opačné pohlaví, prý za účelem takového protestního gesta, takže z pozice turisty asi lepší to nepokoušet.
    • Fyzický kontakt mezi mužem a ženou na veřejnosti je neobvyklý, ale opět to neznamená, že neexistuje. Stejně jako u všech dalších věcí platí, že Teherán je v tomhle napřed, tady jsem párečků držících se za ruce vypozoroval docela dost. V jiných městech to byla spíš rarita. Nic intimějšího jsem ale neviděl a řekl bych, že asi nejodvážnější kousek, který jsem zažil, mám na svědomí já sám. Když jsme se v opojení z vodní dýmky a v záchvatu smíchu s nejmenovanou Íránkou potáceli po ulici zaklesnutí do sebe, říkal jsem si, že jestli nějaké bičování nepřijde teďka, tak si snad všechna ta pravidla někdo jenom vymyslel. No a nepřišlo.

  • Internet
    • Předně bych vyvrátil častou informaci o tom, že internet je nedostupný a pomalý. Mobilní internet je za hubičku (2 GB za 50 Kč) a ve městech jede na 4G. Dobrou rychlost jsem měl i v menších městech a vyloženě bez signálu jsem byl jenom v pouštních pustinách daleko od nějakých sídel.
    • Co je ale celkem katastrofa, jsou veřejné wi-fi. Tam je většinou rychlost k pláči a připojení je navíc nestabilní. Při ceně mobilního internetu ale tohle naštěstí není takový problém.
    • Podstatným aspektem íránského internetu jsou blokované stránky. Asi nikoho nepřekvapí, že mezi ně patří Facebook, Twitter (Instagram funguje) a Couchsurfing. Trochu už mě ale zarazilo, že jsem se nedostal ani na BBC nebo třeba Hostelworld, a zablokované jsou dokonce i české zpravodajské weby (iDnes, Česká televize, Lidovky,...), což mi celkem vyrazilo dech. Všechny trable lze naštěstí vyřešit dvěma kliknutími na Google Play - stačí nainstalovat VPN klienta. S výběrem milerád poradí libovolný Íránec. Takový, který by VPN nevyužíval, totiž podle mě minimálně v mladší generaci neexistuje. Když se zaposloucháte v teheránském metru, tak jako nejčastější zvuk uslyšíte cinkání facebookového messengeru. Mimochodem ano, v teheránském metru je signál.

  • Hudba
    • Hodněkrát jsem narazil na informaci, že se v Íránu na veřejnosti nesmí pouštět hudba, dokonce ani v autech. Zase mám zkušenost úplně opačnou. Borec v našláplém autě se staženými okýnky a vyhuleným rádiem byl rozhodně častější úkaz, než v Čechách. K tomu jsou často ozvučené i ulice, protože pouliční prodejci cédéček rádi hrají svůj sortiment z výkonných repráků.
    • Ze všech žánrů, co jsem měl v Íránu šanci slyšet, drtivě převládala soudobá taneční muzika. Asi takováhle. Což je celkem paradox, protože v Íránu je zakázáno tancovat, a tenhle zákaz se dodržuje striktně. V Teheránu jsem dokonce viděl podnik, který vypadal přesně jako jakýkoliv evropský klub. Taneční hudba, světelné efekty, bar, stolečky na stojáka a k tomu velký parket. Jenže na tom parketu lidi jenom stáli a s kafem v ruce si povídali. Zůstat jsem tam nemoh, protože to se mnou šilo už venku.

  • Alkohol
    • Alkohol je v Íránu přísně zakázaný a sehnat ho jakoukoliv legální cestou nejde. Přesto jsem otázku "Dal by sis víno?" slýchal snad častěji než doma. Co tím chci říct...mimo mešitu zná každý Íránec nějakého Íránce. A když nezná přímo toho Íránce, tak zná Íránce, který Íránce zná.
    • Přímou zkušenost s íránským pitím jsem si nakonec nechal ujít, protože jsem v tom úplně neviděl pointu. Navíc byl tenhle výlet vcelku jedinečná příležitost vyzkoušet si třítýdenní abstinenci. Rozumím ale, že z pohledu Íránce je v tom naopak pointa významná - prostě občanská neposlušnost.
















  • Etiketa
    • Jen pár nejdůležitějších pravidel z etikety, za jejichž porušování sice nikdo nebičuje, ale vyplatí se jich držet, pokud nechce být člověk za křupana.
    • Íránci nesmrkají. Respektive ne na veřejnosti. Slušným chováním je popotahování, slušnějším je omluvit se a vysmrkat se někde v ústraní.
    • Íránci se zouvají. A to vskutku úzkostlivě. Vkročit do íránské domácnosti v botách je nemyslitelné, i kdyby to měl být jediný krok.
    • Muži si při seznamování podávají ruce, ženy taky, ale mezi muži a ženami je to složitější. Oficiálně bych se jako muž cizí ženy neměl vůbec dotknout. Přesto jsem podání ruky zažil požehnaně a došlo i na pár polibků na tvář. Jelikož správný způsob se nedá úplně odhadnout, tak jsem prostě vždycky čekal, co žena.
    • Íránci jsou velmi ohleduplní, co se cigaret týče. Přestože kouřit se smí prakticky všude a velká část národa jsou kuřáci, zapálí si na veřejnosti jen menšina. V kavárnách jsem nezřídka zažil Íránce, kteří se ptali lidí u okolních stolů, jestli jim nebude vadit, když budou kouřit. Asi to souvisí i s tím, že Íránci se prý za svůj zlozvyk stydí.

  • Bezpečnost a policie
    • Ještě nikde na světě jsem se necítil tak bezpečně a příjemně, jako v Íránu. Na rozdíl od Evropy, kde většina usměvavých komunikativních lidí v centrech měst chce z cizinců jen vymámit peníze, si usměvaví komunikativní Íránci chtějí jen popovídat. Případně si s cizincem udělat selfíčko nebo mu nabídnout něco zadarmo. Stručně řečeno - po týdnu v Íránu už jsem neměl problém sednout si k úplně cizímu člověku do auta, nebo otevřít prodejci na trhu svoji peněženku nabitou hotovostí, ať si vybere, kolik peněz chce. Měl jsem prostě takřka stoprocentní jistotu, že se mi nic nestane a zahodil jsem veškerou bedlivou ostražitost, kterou jsem si vypěstoval na předchozích cestách.
    • Pokud jde o policii, ta je sice k vidění častěji než v Čechách, ale pořád rozhodně míň, než v takové Francii.
    • Před cestou jsem čet všelijaké zvěsti o podezřívavosti a přísnosti íránské policie, a o tom, že špatně načasovanou fotkou si člověk může vysloužit zatčení za špionáž, nebo minimálně ostrý výslech. Ale i v tomhle případě mám několik zkušeností, kdy už jsem si o nějaké nepříjemnosti přímo koledoval a nikdy k ničemu nedošlo. Jednou jsem se s foťákem kolem krku půl hodiny potloukal před vládní budovou, protože jsem čekal na nejmenovanou Íránku, a jelikož jsem se nudil, fotil jsem si ulici. Z přilehlého policejního stanoviště jsem si vysloužil jen několik usměvavých "How are you, Sir?". Jakýkoliv kontakt s policií se nesl ve stejně přátelském duchu jako kontakt s kýmkoliv jiným, několik policistů mám na Instagramu a jeden mě zval na stanici na kafe.

    Pro nějaké oficiálnější informace se můžete kouknout na cestovatelský portál Ministerstva zahraničí nebo na podrobnější britské Foreign travel advice.

„Snažme se žít tak, aby naší smrti litoval i majitel pohřební služby.“ Mark Twain