Jak se mi bydlelo v íránském Teheránu




Přes léto jsem se tenhle rok už podruhé vydal do Íránu. Na rozdíl od jarní cesty, kdy jsem projel celou zemi od severu na jih (čtěte tady), jsem tentokrát pobýval tři týdny v hlavním městě - Teheránu. V tomhle článku se tedy nebudu zabývat vízy a moc ani dalšími cestovatelskými informacemi (ty můžete najít na už zmíněném odkazu), bude to spíš taková recenze na Teherán s trochou kontextu. A proč jsem vlastně zůstal tak dlouho zrovna v Teheránu? Přiznávám, že důvody nebyly turistické. Ale jedním dechem dodávám, že Teherán stojí v každém případě za delší poznávání než jednu nebo dvě noci, které si tady naplánuje většina cestovatelů.

  • Cesta do Íránu
  • Ještě v červenci 2018 létaly do Teheránu skoro všechny známé evropské aerolinky, od Air France po Pegasus. Já jsem si koupil jednosměrnou letenku s řeckými Aegean Airlines za 130 € z Prahy, s přestupem v Athénách. Kauf to byl dost povedený - na obou letech byl normální oběd (ne jen nějaká houska) a v ceně odbavené zavazadlo. A k tomu v letadle informační obrazovky, což je možná pro někoho normálka, ale já na ně měl jako baťůžkář nadšeně upřené oči celou cestu.
    Tohle už je teď ale v podstatě zbytečná informace, protože v srpnu 2018 byly obnovené mezinárodní sankce proti Íránu a dostupná letecká spojení začala padat jedno za druhým, včetně toho od Aegean. Z těch rozumných zbývají (zdá se, že s jistotou) aerolinky Pegasus a Ukraine International, pro fajnšmekry pak Qatar Airways.
    Jelikož jsem letěl přes Athény, procházel jsem pasovou kontrolou až tam. Policista se nezúčastněně zeptal, kam letím, a když jsem odpověděl Teherán, nastalo ticho. "Jste si jistý?", zvedl obočí po chvíli mlčení a začal listovat stránkami s vízy. "Už podruhé? A na 20 dní?", ptal se, když se dobral mých íránských víz. Byl jsem trochu nervózní, tohle bylo poprvé, co jsem dostával nějaké otázky cestou ven ze Schengenu. Ale po chvilce vyšlo najevo, že to nebyly nějaké formální otázky, policista byl prostě jen zvědavý. Nakonec jsme si povídali 20 minut o všem možném. "Tak hodně štěstí a dávejte na sebe pozor. Tyhle národy jsou šílenci a vy vypadáte na fajn chlapíka," zakončil rozhovor s úsměvem.
    Ke svému gatu jsem musel po schodech a do odděleného prostoru, kde mi znovu kontrolovali pas a vízum. Za touhle kontrolou byly jenom 3 gaty. Jeden s letem do Teheránu, druhý prázdný, a třetí s letem do Rijádu. Při pohledu na něj jsem se neubránil smíchu. Vypadalo to, jako když má každý muž na cestu do Arábie svého osobního mozkomora. Ze Saúdských Arabek nebylo pod černými plášti vidět zhola nic. To Íránky u mého gatu mě překvapily povětšinou kraťasy. Převlékání do povinného dress codu probíhalo až v letadle.
    V letadle jsem si taky připomněl jednu z mála stinných stránek íránské kultury, a sice že Íránci jsou neskuteční dobytci. Letušky vysbírávaly při letu odpadky pravidelně, ale mně i tak zbyl prázdný kelímek. Seděl jsem sám v úplně poslední řadě a když jsem se po přistání obrátil na letušku, jestli jí můžu kelímek dát, odpověděla mi rezignovaně, ať ho hodím na zem a pokynula uličkou dopředu. Zbrusu nová A320 neo byla zralá na vystříkání wapkou, zbytky večeře byly snad i na stropě.

  • Letiště Imáma Khomeiniho a shánění íránských riálů
  • Teheránské Letiště Imáma Khomeiniho se vyznačuje tím, že je tady největší šrumec v nejhlubší noci. Prakticky všechna mezinárodní spojení přistávají z nějakého důvodu mezi 1. a 5.  hodinou ráno. Můj let s Aegean nebyl jiný, k pasové kontrole jsem se dostal asi v půl čtvrté. Postavil jsem se do fronty, kterou jsem odhadoval nejmíň na půl hodiny, ale z té mě Íránci hned vyšoupli a nasměřovali mě k úplně prázdné přepážce pro cizince.
    Vzhledem k tomu, že se mi v pase skvěla hned vedle sebe dvě íránská víza, čekal jsem aspoň menší vysvětlování, co tu dělám už podruhé během čtvrt roku, ale policista jen bouchnul razítko a popřál mi hezký pobyt. Celníci se o mě stejně jako posledně nezajímali. Vlastně se nezajímali o nikoho, u rentgenu byl jen jeden a ten si zjevně hrál nějakou hru na mobilu. Tohle tušit, tak aspoň jedno to pivo přivezu.
    V příletové hale se mě hnedka chytla smečka taxikářů. Zpražil jsem je, že s nima nikam nepojedu, načež všichni poslušně odešli. Až na jednoho. Odmítal mě nechat na pokoji, a tak jsme spolu strávili příjemnou hodinku, kdy mi pomohl vyměnit peníze a koupit SIMku, než jsem konečně odjel s jiným taxikářem. Já se nerad chovám arogantně, ale nemůžu vystát, když mi někdo něco vnucuje.
    Ale zpátky k těm penězům. Íránská měna už od června prudce devalvuje. Takže zatímco v dubnu 2018 bylo za 1 € nějakých 60 tisíc riálů, v červenci to bylo 110 tisíc a teď (září) je to asi 180 tisíc. A kvůli téhle situaci jsou v celé zemi zavřené všechny směnárny, včetně té letištní. Taxikář mi sice dost urputně nabízel směnu, ale já nechtěl riskovat nějaké monopoly money a rozhodnul jsem se pár eur vyměnit v letištní bance s příšerným kurzem. Čím víc jsme se blížili k bance, tím lepší kurz mi taxikář nabízel. Nakonec mi ale ještě tlumočil, protože úředníci v bance neuměli anglicky. A neuměli ani počítat. Za 30 € mi nejdřív dali dva a půl milionu riálů, aby za mnou pak vyběhli ven a prosili mě o vrácení peněz, protože jsem měl dostat jen jeden a půl milionu. Zbytek pobytu už mi pak eura měnila íránská slečna, protože při brutální inflaci a devalvaci riálu mizí Íráncům úspory před očima a rádi je vymění za jakékoliv "zápaďácké valuty".
    Se SIM kartou jsem si taky užil svoje. Chtěl jsem rozchodit tu, co jsem měl z minula, ale prodavač ve stánku operátora se mě začal dost ostře vyptávat, kde jsem ji vzal a kdy jsem ji koupil. Nakonec z něj vylezlo, že je registrovaná na íránské jméno a je hlášená jako kradená. Nojo, ten krámek, kde jsem ji koupil, byl dost pochybný a v pochybné čtvrti. Koupil jsem si teda novou, akorát že nefungovala. Prodavač se dušoval, že SIMka je funkční a že mám něco s telefonem. Bylo už skoro 5 ráno a já už si chtěl lehnout, tak jsem se to rozhod řešit druhý den. Akorát jsem si takhle nemoh objednat Snapp (íránský UBER), tak jsem dal svému věrnému taxikáři rázné sbohem a venku jsem si odchytil taxikáře s nejlepším autem v dohledu. Nabídnul mi odvoz za 800 tisíc, což byla prakticky stejná cena, jakou jsme posledně pracně usmlouvali s neregistrovaným taxikářem s rozpadajícím se autem. Takže jsem bez smlouvání kývnul a dojel jsem bez problémů. A taxikář si dokonce rezolutně odmítnul vzít dýško.

  • Bydlení
  • V Teheránu jsem měl v plánu pronájem bytu, ale před cestou jsem z oficiálních i neoficiálních informací sečetl, že je dobré se aspoň po příjezdu a před odjezdem ubytovat někde v hotelu, protože hotely přihlašují cizince na policii. Rezervoval jsem si tedy hotel Tehran Heritage. Sice jsem tam přespal jen jednou, ale stálo mě to 20 €. Přijel jsem totiž v 6 ráno, takže jsem musel zaplatit už de facto proběhlou noc, ale zároveň se mi vážně nechtělo vstávat před časem check-outu v poledne, takže jsem zaplatil i nadcházející noc. Ubytování bylo velmi moderně zařízené s parádní klimatizací, ale na větší recenzi se nezmůžu, protože jsem si prohlédnul v podstatě jenom postel.
    Zbytek teheránského pobytu jsem strávil s íránskou slečnou v pronajatém bytě. Už při minulé návštěvě jsem tak nějak odhadnul rozdělení Teheránu na chudou jižní část a bohatou severní část, a místní mi to tentokrát potvrdili. S tím, že jižně od velkého bazaru žije v podstatě spodina, na severovýchodě města taková nižší střední třída a sever a severozápad patří boháčům. Dá se to odhadnout už podle na první pohled rozdílné architektury a podle zabezpečení domů a jejich pozemků - podle toho to taky vypadá, že je v Teheránu neuvěřitelná kriminalita, ačkoliv já jsem se tam nikdy necítil ani zdánlivě nebezpečně. I obyčejné činžáky jsou totiž na severu obvykle vybavené vysokým plotem, masivní bránou a samotné byty mají zpravidla bezpečnostní dveře se dvěma zámky a ještě mříž.
    Touhle výbavou disponoval i náš celkem luxusní byt na severovýchodě Teheránu, kde jsme platili 10 € za noc. Asi tu nechci rozebírat podrobnosti, protože jsem si skoro jistý, že majitel bytu nedělá ten pronájem oficiálně a taky si nejsem jistý, že bylo úplně legální, abych jako cizinec bydlel v něčím bytě. A sice to tu píšu v češtině, ale jeden nikdy neví...
    Sehnat takovýhle pronájem bez kontaktů v Íránu je prakticky nemožné, ale poradil bych, že najít takový íránský kontakt půjde pravděpodobně na Couchsurfingu. Spousta Íránců se tam totiž snaží dělat s turisty "business".

  • Teheránské ovzduší
  • Tohle je jen taková poznámka na okraj, která ale podle mě stojí za zmínku, protože mě samotného dost zaskočila. Totiž, čeho jsem si začal všímat v Teheránu celkem brzy, bylo otřesné ovzduší. Zdůrazňuju, že já jsem člověk, který nepozná rozdíl mezi vzduchem v Praze a na Šumavě. Ale Teherán, to je jiná liga. S trochou nadsázky jsem cítil, jak mi na plicích roste rakovina. Dýchalo se těžce, při delším pohybu venku jsem měl dost podrážděné oči a byl jsem permanentně ospalý. Možná to bylo trochu i přičiněním počasí, protože v červenci kolísala teplota kolem 47 stupňů ve stínu. Ale spíš si to nemyslím, protože snad všechny teheránské budovy mají klimatizaci a když jde člověk po ulici, tak ze všech obchodů fičí ven studený vzduch. Teheránských 47 stupňů se tak ve výsledku snáší líp než českých 30, ačkoliv ženám asi ne. Pravidla oblékání jsou totiž striktní, ať je teplota jakákoliv.
    Pro ženy to znamená hidžáb, dlouhé nohavice, dlouhé rukávy a ještě nějakou tuniku zakrývající zadek. Pro muže jsou povinné jenom dlouhé nohavice a to mi nedělalo problém. Jen jednou jsem tohle zkonil a když jsem šel vyhodit odpadky, zapomněl jsem se převlíknout. Jen co jsem otevřel bránu, vyvalil nejbližší kolemjdoucí oči a zvolal "IRAN!", zatímco ukazoval na moje odhalená lýtka. Leknutím jsem zase zabouchnul a šel jsem se na těch 10 kroků k popelnici potupně převlíknout.

  • Teheránská doprava
  • Teherán měří od západu na východ nějakých 30 a od severu na jih asi 20 kilometrů. Pěšky se tedy člověk nikam moc nedostane, takže se hodí mít zmáknutou dopravu. Jezdit autem nebo taxíkem vyžaduje ohromnou trpělivost, protože provoz je v Teheránu i pro Pražáka nepředstavitelný, od časných ranních do pozdně večerních hodin. Od Íránců jsem slyšel historky o cestách z jednoho konce města na druhý, které trvaly třeba 7 nebo 8 hodin. A to navzdory tomu, že je celé město protkané osmiproudými dálnicemi.
    Proti téhle šílenosti stojí překvapivě kvalitní, spolehlivá a děsně levná hromadná doprava, kterou z pro mě neznámého důvodu využívá jenom zlomek Teheránců. Základem je metro, které má 7 linek, krátké intervaly a člověka dostane z jednoho konce města na druhý za čas kolem půl hodiny. Síť metra doplňují BRT autobusy (BRT=Bus Rapid Transport). K nim sice podle místních neexistuje žádný jízdní řád, ale jejich použití je hrozně jednoduché. Jezdí totiž ve vyhrazených pruzích po těch osmiproudých dálnicích (a jiných širokých ulicích) a nikam z nich neodbočují, jedou prostě z jednoho konce na druhý. Těmihle dvěma způsoby se člověk dostane prakticky na jakékoliv místo ve městě. Do nejzapadlejších uliček pak zajíždějí ještě obyčejné autobusy, ale tam už je to použití bez znalosti perštiny celkem na střelce.
    Za metro i autobusy se dá platit předplacenou kartou, kterou lze pořídit na pokladnách v metru. Nevím přesně, kolik jsem platil za jednotlivé jízdy, ani to, jestli se nějak liší cena podle ujeté vzdálenosti. Ale ono je to jedno. Během těch tří týdnů pobytu jsem jezdil MHD denně a stálo mě to asi půl milionu (podle červencového kurzu nějakých 150 Kč).
    V Teheránu pak funguje i takový íránský UBER - na Google Play se dá stáhnout pod názvem Snapp. Íránští řidiči však mají často tendenci ještě před příjezdem volat, a pokud jim to zvednete jako cizinec bez znalosti perštiny, dobrá půlka z nich vám objednávku v panice zruší. Vzhledem k už zmíněnému provozu se tahle aplikace vyplatí hlavně v noci, kdy se s ní dá přejet z jednoho konce města na druhý za ceny pod 50 Kč.

  • Jak se zabavit
  • Teherán je ohromné město a ani po pár týdnech mě nepřestávalo bavit jen tak bloumat náhodnými ulicemi. Mají totiž těžko popsatelný genius loci. Všude je hrozně živo, ale scenérie se mění. Jednu chvíli si člověk kráčí takovým marockým tržištěm, pak ale zahne za roh a najednou je jako někde na newyorském bulváru mezi mrakodrapy. Na každém rohu se dá něco ochutnat nebo prohlédnout. A do toho jsem se jako Evropan musel co 5 minut zastavovat s náhodnými Íránci na kus řeči a sem tam selfíčko a obligátní "Welcome to Iran".
    Společenský život byl ale o dost obtížnější, a obzvlášť v páru. Íránské zákony zakazují tancování, alkohol, kontakt mezi mužem a ženou a u nesezdaných v podstatě jakoukoliv společnou aktivitu. Udělalo mi radost, že držení za ruku nám procházelo celé 3 týdny bez jediného problému s policií, ačkoliv ortodoxní ženy od hlavy k patě v černém nás odměňovaly zamračenými pohledy. Za zavřenými dveřmi si nepobožní Teheránci dovolí takřka cokoliv a i ten alkohol se dá na bujícím černém trhu sehnat. Ale co se venkovní zábavy týče, tam se bohužel jede podle pravidel. A můžu říct, že zpočátku mě večery u kebabu a zmrzliny bavily, ale po 3 týdnech už mě začaly lehce přivádět k šílenství. Trochu to kompenzují vodní dýmky, které Íránci vážně umí. Jinak si ale musí člověk večery ozvláštnit alespoň výběrem lokality. Za mě nejvíc bodují dvě - Darband a jezero Chitgar.
    Darband znamená v perštině brána do hor, a výstižnější název by tohle místo asi nemohlo mít. Obecně platí, že čím víc jde člověk v Teheránu na sever, tím víc jde do kopce, jak se blíží k horám pohoří Alborz. Průměrná nadmořská výška města je 1100 metrů a Darband začíná na konci asi nejprudší teheránské ulice ve výšce 1700 metrů nad mořem, v úplně nejsevernější části města. Už příjezd k němu je zážitek. Prostředkem ulice se v hlubokém korytu valí divoká horská říčka a z obou stran je ulice sevřená vysokými skalami. V místě, kde už je sevření takové, že se v něm nedá stavět, končí ulice a začíná Darband. Horská stezka posetá z obou stran nekonečným množstvím restaurací a kaváren. Zvukovou kulisu tvoří jasně bublající vodní dýmky, vodopády a cvrlikající ptáci. Člověku se nechce věřit, že je na dostřel od toho přelidněného velkoměsta. Jak je v Íránu zvykem, v žádném z podniků se nesedí na židlích. Hosti se válí na kobercích mezi haldami polštářů, kde se dá bez problémů chillovat celý večer. V Darbandu jsme během mého třítýdenního pobytu trávili takřka každý druhý večer, protože každá z nekonečného množství restaurací byla nějakým způsobem originální.
    Jezero Chitgar se nachází taky na severu v horách, ve čtvrti Západní Golestan v nejzápadnějším cípu města (asi 21 kilometrů od Velkého Bazaru). I tady je to scenérie, jakou bych v Íránu nečekal. K obřímu jezeru se tisknou vysoké hory a obklopují ho luxusní věžáky. Kolem celého jezera vede nasvícená promenáda a podél ní jsou nasázené kavárny, restaurace a luxusní obchody. Nutno říct, že tohle je už na první pohled luxusní čtvrť a asi jediné místo v Teheránu, které vás donutí přepočítávat částky. Za večeři není problém zaplatit i 600 tisíc (200 Kč), za což byste v jiných částech města mohli jíst i týden. Spolu s Darbandem je tohle místo taky jediné, kde jsem potkal několik Íránek bez hidžábů.
    Těch zajímavých míst, kde se dají trávit večery, je pochopitelně víc - například čtvrť Farahzad na severu, která tady jako vesnice stála ještě před vznikem Teheránu, nebo ulice 30 Tir v centru. Darband a Chitgar mě ale uchvátily svým rozsahem a dokázal bych se tam vracet pořád dokola.

  • Bezpečnost a policie
  • Jak už jsem psal v článku po své první návštěvě, ještě nikde na světě jsem se necítil tak bezpečně jako v Íránu. Za tím si pořád stojím. Tentokrát jsem měl ale vážně obavy z policie. Konkrétně z toho, že když se budu v náboženské totalitě promenádovat několik týdnů po rezidenční čtvrti a většinu času navíc s Íránkou, vzbudí to časem pozornost. Ale nikdo to neřešil. Jednou mě zastavilo policejní auto, a to jsem měl pěkně nahnáno, jenže policisti se po nějaké době zbožného zírání jen lámaně zeptali "Iran good?". Když jsem odpověděl, že Iran good, zase s úsměvem odjeli. Popravdě jsem byl po všech zprávách z médií a obecně informacích z internetu vyloženě překvapený, jak hladce moje zvláštní íránská dovolená proběhla.

Z Íránu jsem se domů po třech týdnech vydal po zemi, o tom ale bude samostatný cestopis. Když jsem na začátku říkal, že bude tohle taková recenze na Teherán, měl bych jí asi dát nějaký závěr. S čistým svědomím můžu říct, že Teherán bych nejradši zařadil na první místo v seznamu destinací, kam bych se jednou rád odstěhoval. Je to moderní velkoměsto, které si úrovní vyspělosti v ničem nezadá s evropskými metropolemi. Přitom ale ani náznakem nezapírá úžasnou íránskou kulturu. Jenže to jde všechno vniveč, dokud jde o náboženskou totalitu. A to asi ještě nějakou dobu potrvá...


» Zpátky na články
» Kam dál: Íránem odshora dolů na vlastní pěst


„Člověk, který nikdy neplakal nežil opravdový život!“ Jan Werich