Íránem odshora dolů na vlastní pěst - cestopis


Bloumání po Shirazu

1. dubna

Po dnešní noci jsem rád, že s sebou všude tahám špunty. Hosti s uřvanými dětmi se plátěnkují po nádvoří, kam směřují okna mého pokoje, už od půl sedmé ráno. Takhle jsem je odstřihnul a budím se až před desátou. Ale zůstávám na pokoji přilepený k mobilu, protože od Rezy se mám dozvědět ortel, kdy dostanu zpátky svůj pas. Reza se ozývá až po jedenácté, vysmátý a s kocovinou. Že prý ze Sirjanu vyrazí až nočním autobusem, až se dá dohromady.
Na pokoji mám i telefon, a protože na recepci je to snad půl hodiny chůze, tak radši nejdřív volám, jestli je můj pokoj volný i na nadcházející noc. A pak si jdu dát sprchu do sdílené koupelny, kde se mi mimochodem podaří další parádní mezikulturní faux pas. Koupelna nemá žádnou ventilaci, takže trochu pootevírám dveře, abych nemusel džíny natahovat jako Ross v Přátelích. A přesně když natahuju ty džíny, nakoukne do dveří Íránka v čádoru a než se stihne otočit, zatváří se jako by jí do tváře někdo chrstnul kyselinu.
Když se konečně vydávám ven, je už skoro poledne. Podzemní tunel z nádvoří nacházím úspěšně, a dostávám se do toho labyrintu uliček. Myslel jsem, že za dne to bude přehlednější, ale není ani trochu. Chvíli bloudím a nakonec se musím nějakého pikolíka potupně zeptat, kudy na recepci. Z vysmátého výrazu hádám, že nejsem první zbloudilá duše.
Doplácím na recepci další noc a pak koukám, že na střeše recepční budovy je restaurace. Srdce zaplesá. V hotelu je určitá šance na jídelní lístek psaný latinkou, tak si možná poprvé za tenhle výlet objednám a budu vědět co.
Střecha je obří a je na ní tolik stolů, že je ani nespočítám. Ale vůbec žádní hosté, kouká na mě jen několik číšníků. Anglicky nikdo z nich neumí, ale vážně mi dávají jídelák psaný latinkou. Objednávám kebab koobideh. Je to úplně jiné jídlo, než ten turecký lék na kocovinu co znám pod názvem kebab z Česka. Konzistencí je to asi jako burgerové maso, ale má to formu dlouhého válečku a je to s rýží a jogurtem. A naprosto božské. Objednávám ještě Colu a kafe a celé mě to stojí nějakých 75 Kč.
Tenhle hotel má dokonce concierge, takže než vyrazím do města, měním třetí stoeurovku tohohle výletu. Hotovost díky bohu mizí pomaleji, než jsem plánoval.
Jen co vylezu z hotelu, říkám si, že Shiraz je asi vážně takové výstavní město. Všude jsou květiny a když pár kroků od hotelu zapadnu do bazaaru Zargarha, jsou mezi střechami domů natahaná ozdobná světýlka a pestrobarevné deštníky. Jen je znát, že jsou pořád ještě svátky, protože všechny obchody mají zatažené rolety.
Přes bazaar se dostávám na prostranství před mešitou Shahcheragh. U stánku kupuju ledovou tříšť a snažím se nafotit nějaké fotky, které by vystihly tu zdejší klidnou atmosféru. Ale nenápadný se mi tady být nedaří, protože každou chvilku se u mě někdo zastavuje, ptá se odkud jsem a přeje mi hezký pobyt v Íránu.
Přecházím ulici, kterou projíždí nekonečný řetěz žlutých taxíků, a zaplouvám do dalšího vyzdobeného a úplně liduprázdného bazaaru, který mě na konci vyplivne před obřím hradem, nebo co to je. Karim Khan Citadel, tvrdí Google mapy. Karim Khan byl perský vládce, který si nechal tuhle pevnost postavit v 18. století jako svoje bydliště. Rozhlížím se fascinovaně okolo. Zatím mi připadá, že každé město v Íránu je úplně unikátní. A Shiraz vypadá asi nejvíc evropsky. Široko daleko je vydlážděná pěší zóna, žádná auta. Květiny, lavičky, zahrádky kaváren a restaurací, a taky turisti, i když íránští. A nejvíc mě zaujmou vrcholky hor, které vidím za městem. Zdá se to, co by kamenem dohodil. Mám chuť na nějaké výhledy, a podle map by to mělo být na okraj města nějaké 3 kilometry, tak se projdu.
Jak nechávám turistické památky za sebou, tak se ulice zase vyprazdňují, až pochoduju po širokánském bulváru úplně sám. Ani žádná auta nejezdí. Je to až strašidelné. Říkám si, že si všechna navštívená města budu muset projet ještě jednou, až nebudou svátky, protože to pak musí vypadat úplně jinak.
Ulice začínají ožívat, když se po půlhodince pochodu blížím k bráně Quran na severním okraji města. Najednou je zase provoz a z nějakého důvodu jsou všude piknikující íránské rodinky. Slovem všude myslím vážně všude, i na středovém ostrůvku silnice a na trávníku uprostřed kruhového objezdu.
Obcházím kolem obřího hotelu Shiraz, kde bych se nikdy neubytoval, protože je tak brutalistní, až je to strašidelné. A už mám před sebou historickou bránu Quran a hned za ní začínají hory. Brána byla v původní podobě postavená už v 10. století. V malé místnosti na jejím vrcholu byl až do minulého století uschovaný ručně psaný Korán, který měl zajistit boží požehnání všem, kdo pod bránou procházeli a cestovali někam ze Shirazu.
Ze skály vedle brány teče vysoký vodopád. Přebíhám rušnou silnici na druhou stranu, protože tam není sráz tak prudký a vidím na něm nějakou stezku. Šplhám vzhůru a ten výhled, co mám za chvíli pod sebou, to je vážně žrádlo. Skály protkané úzkými chodníčky a umělými vodopády, nekonečné město, v dálce hory, přímo pode mnou široká silnice sevřená mezi útesy a na ní ten zběsilý íránský provoz. A nesmí chybět obří íránská vlajka. Sledování toho provozu mě baví snad nejvíc. Jak ta anarchie s vládou nejsilněji troubících funguje a nikdo nebourá.
Chci se s výhledem na město zvěčnit, ale kdykoliv nastavím samospoušť, doběhnou mě nějací náhodní Íránci a chtějí si se mnou fotit selfíčka. Nakonec se pro vlastní fotku musím vyloženě schovat pod skalní převis a vyběhnout až když má samospoušť skoro odpočítáno.
Zpátky se vydávám po nějaké hodince pobíhání po skalách. Místo hlavního bulváru si vybírám boční uličku, kde je překvapivě o dost víc živo. Nějaké obchůdky jsou otevřené a před nimi se poflakují starší chlapíci, kteří mě všichni do jednoho zastavují, ptají se odkud jsem a jestli Iran good.
Mířím zpátky do hotelu, protože chci trochu pogooglit, jak se odsud vlastně létá do Teheránu, a měl bych se poohlédnout i po nějakém bydlení, protože 50 € za noc jako posledně se mi vůbec platit nechce.
Najít správnou budovu se mi tentokrát daří na první dobrou. Restaurace na nádvoří vypadá otevřená, tak si říkám, že bych si dal kafe. Ale nejsou tu hosti a nevidím ani žádnou obsluhu. Jak se chvíli zmateně rozhlížím, přibíhá odkudsi chlapík jménem Saam. Představuje se jako manažer restaurace. "Where the hell are my employees?!", rozhlíží se stejně zmateně jako já. Nakonec někde ve sklepě najde jednoho číšníka a objednává nám kafe. Saam je hrozně zvědavý na moje cesty a na život v Evropě. Za hranicemi Íránu nikdy nebyl, opět proto, že nebyl na vojně, takže nemá nárok na pas. Připadá mi hrozně obdivuhodné, když se někdo v zemi s naprostým minimem cizinců a s prakticky nulovou šancí na cestu zahranice naučí takhle dobře anglicky.
Než se rozloučíme, ptám se ještě Saama na nákup vnitrostátních letenek bez íránské platební karty. Jestli jsou ve městě nějaké prodejny, kde by se daly letenky koupit, nebo jestli je můžu sehnat na letišti. "To ti koupí recepční a ty nám dáš hotovost, od toho jsme tady," směje se. wow, tak o problém míň.
Po kafi si jdu zalézt na pokoj, protože (a nemůžu dostatečně zdůraznit, že to nemyslím ve zlém) kdekoliv venku není šance na pár minut klidu a já teď fakt potřebuju trochu plánovat. Proháním íránský vyhledávač MrBilit Google překladačem a je to docela úleva, když vidím, že letů mezi Shirazem a Teheránem je snad 20 za den, možná i víc. Cena je kolem 3 milionů riálů. To je při nákupu takhle den předem fakt skoro zadarmo. Tak se ještě porozhlížím po bydlení v Teheránu. A z toho už takovou radost nemám. Všechna nesdílená ubytování jsou minimálně za 20 €, což je dvojnásobek toho, co platím tady. Tak holt zůstanu ještě jednu noc tady a zítřek využiju k cestě do Persepolis.
Než jsem všechno vyřídil, padla už osmá hodina, takže už je tma. Vyrážím ještě ven, omrknout "noční život". A ono je vážně celkem živo. Ty široké bulváry, které byly přes den vylidněné, jsou teď plné korzujících Íránců. Překvapuje mě, že mezi pouličními prodejci ponožek, kapesníčků a podobných ptákovin jsou i stánky s CDčky. To jsem snad od dětství neviděl. Všechny stánky mají reproduktory a hrají různou perskou taneční muziku. A to jsem před odjezdem do Íránu četl, že pouštět na veřejnosti hudbu se nesmí. Tady to duní na každém rohu.
Mezi pouličními prodejci na mě najednou vykoukne i stanice metra. Už v Teheránu byla MHD překvapení, a oni mají dokonce metro i v menších městech. Celý plán metra je v perštině, ale u jedné z konečných je latinkou napsané slovo AIRPORT. Hm, tak to už je Praha asi poslední město na světě, kde se na letiště kodrcá neklimatizovaným autobusem.
Bloumám dál náhodnými ulicemi, ale v 10 jako kdyby někdo cvaknul vypínačem a noční život končí. Prodejci mizí a obchody zatahují rolety. Nojo, ono asi co dělat v noci venku, když pít se nedá... A tak se taky klidím zpátky na hotel. Píšu ještě radši Rezovi, který mě uklidňuje, že už je na cestě. Takže zítra mám zpátky pas, a můžu koupit letenku!

Na pokračování se pracuje...

„Jedna ženská vidí často dál, než pět mužských s dalekohledem.“ Jan Werich