Vlakem okolo Evropy za 24 dní - Andorra


Pěšky do Andorry

18. července
Z hlubokého spánku, do kterého jsme upadli v Barceloně, nás budí až po hodině cesty průvodčí. Je to první průvodčí, která působí dojmem, že 100% ví, co jsou naše InterRail passy zač. Přečte si, že míříme do Latour de Carol a s pomocí hodinek, dveří, rukou a nohou nám vysvětlí, že za hodinu musíme přestoupit do předního vagónu, protože ten zadní se bude odpojovat. Nastavujeme budík a hned usínáme. Po hodině se rozespalí dopotácíme do předního vagónu a pokračujeme ve spánku. Třetí probuzení má v půl desáté na svědomí znovu mobil, už se totiž blížíme k cíli.
Latour de Carol je malá francouzská pohraniční vesnička, kde žije asi 20 lidí. Proto nás překvapí, že nádraží je obrovské. Prý je to kvůli tomu, že stanice je celosvětově unikátí, protože se tu střetávají tři tratě s různým rozchodem - širokorozchodná z Barcelony, úzkorozchodná z Perpignanu a trať s normálním rozchodem z Toulouse. Kdokoliv tedy cestuje přes hranice, musí tady přestupovat.
Důležitost nádraží dokládá, že odsud denně jezdí noční vlak až do Paříže. My jsme ale příliš ospalí na to, aby nás zajímaly takové informace. Radši hledáme, kam se na další 4 hodiny složit, protože potřebujeme popojet až do Porte-Puymorens a vlak jede až ve 13:21. Po obhlédnutí blízkého okolí nádraží nakonec zaleháváme přímo na zemi na nástupišti. Drážní zřízenci se na nás tváří poněkud rozpačitě, ale nic neříkají.
No, už jsme zažili pohodlnější spaní, i tak se ale budíme až na budík. Nastupujeme teď už do francouzského vlaku (mimochodem luxusního, takovou úroveň bych v takové díře rozhodně nečekal), ten se 20 minut proplétá údolíčkem obklopeným ohromnými horami a pak už vystupujeme v ještě menší vesničce Porte-Puymorens. Stanice v ní je totiž nejméně vzdálená od městečka Pas de la Casa v Andoře, kam chceme dojít.
Fotíme se u cedule s výškou 1562 m.n.m. a pak už míříme vzhůru. Hned u výchozího rozcestí nás překvapuje kvalitní značení. Nachází se tu tabule s turistickou mapou okolí a barevně odlišené směrníky k blízkým i vzdálenějším cílům. To v zahraničí není zrovna obvyklé. Podle mapy to vypadá na nějakých 8, možná 9 kilometrů, což odhadujeme na 2 až 3 hodiny chůze. Ani netušíme, jak moc se mýlíme.
Cesta z počátku vede strmě vzhůru, zhruba po půl hodině chůze se ale stáčí do údolí říčky Campcardós a to pokračuje vzhůru trochu mírněji. Pěšina se postupně ztrácí a když překračujeme hranici 2000 metrů nad mořem, není po ní už ani stopy.
Směr je ale značený poctivě, snad každých 100 metrů je na některém z kamenů značka. Cesta není prošláplá pravděpodobně proto, že v této trase nikdo nechodí. Za celou dobu jsme nepotkali ani jednoho turistu, přestože počasí je ideální.
Jen chvíli po dosažení dvoutisícové výšky se sklon výrazně zmenšuje a my přímo před sebou vidíme první křišťálově čisté jezírko. Spolu s horou zahalenou v mracích, která se tyčí v pozadí, je to neskutečně nádherný pohled. Zároveň tu potkáváme první (a poslední) skupinu asi 8 turistů. A je to skupina velmi zajímavá. Jeden z jejích členů se s námi rozpovídá a dozvídáme se od něj, že on jediný mluví anglicky a že jejich skupinka vznikla náhodou před dvěma týdny v Barceloně. Do té doby se prý neznali a členové skupiny jsou trampové z různých zemí. Z Barcelony odjeli autobusem, pěšky přešli celou Andorru a mají namířeno do vesničky, ze které jsme my vyráželi.
Zajímá ho tedy, jak dlouho nám cesta z ní trvala. V tu chvíli se poprvé dívám na hodinky a s překvapením zjišťuji, že jdeme už dvě a půl hodiny. A ani zdaleka se nepřibližujeme cíli. Angličan nás ale uklidňuje, že do Pas de la Casa už to není daleko, jen nás ještě čeká jeden "hnusný kamenitý úsek". Děkujeme za informace a pokračujeme.
Pro jistotu se chci podívat do mapy, mobil mě ale zrazuje - není tu signál. Mohlo mě to napadnout, jsme v pohraničí a navíc v úplné pustině. Každopádně víme, že Pas de la Casa je zhruba ve dvou tisících metrech a v těch už jsme i my, cesta by tedy měla někde uhýbat, ne stále stoupat. Sami ale vidíme, že v podstatě není kam, obklopují nás vysoké kopce a je pomalu na čase si přiznat, že tu ohromnou horu, která se celou dobu tyčí nad námi, budeme muset zdolat.
Terén se znovu zdrsňuje a tentokrát výrazně. Dochází nám voda, a tak zkoušíme načepovat z jednoho z křišťálově čistých potůčků, který brodíme. Chutná skvěle, snad nebude mít žádné nežádoucí účinky. Při dalším brodění se už i mně rozpadají sandály, naštěstí mám v batohu náhradní boty, tak se jen přezouvám a pokračujeme.

Krajina je naprosto úžasná, asi nejkrásnější, jakou jsme kdy viděli. Nesčetně čisťoučkých potoků, tu a tam jezírka a všude hezká vegetace. Deset kilo na zádech se ale za těch pár hodin už celkem proneslo, navíc jsme krutě nevyspalí, takže tempo se snižuje a vůči krásám kolem sebe začínáme být trochu otupělí. Pak ale přicházíme na další "náhorní plošinu" a pozornost máme zase stoprocentní. Před sebou totiž vidíme kromě stáda krav trosky malého letadla. Nejdřív křídlo, o kus dál celý trup. Vypadá, že tu leží už nějakou dobu, a tak se radši nepřibližujeme, hnijící tělo je teď to poslední, na co máme náladu.
Opět stoupáme a mně se při pohledu na hodinky chce poprvé v mém dospělém životě brečet. Vyčerpání je maximální, vycházeli jsme ve dvě, teď je půl sedmé, pomaloučku se začíná stmívat, my nemáme ponětí, kde jsme a pořád jdeme nahoru. Musím vyhlásit přestávku a vzpamatovat se. Když znovu vyrazíme, začne se před námi po tolika kilometrech objevovat ztracená pěšina. Dovede nás až na poslední plošinu, kde se nachází zatím největší jezero, které jsme potkali. Vytéká z něj řeka, podél které jsme celé odpoledne šli.
Jsme tedy na konci, nebo spíš na začátku údolí a přímo nad jezerem se tyčí ta obrovská hora, již jsme celou dobu obdivovali. Teď už jsme kousek pod jejím vrcholem.
Pěšina zatáčí, prochází kolem jezera a stoupá na o trochu menší vrchol, jehož úbočí pokrývá sníh. Je 18. července a my před sebou vážně vidíme sníh. V tu chvíli zapomínáme na všechno a vrháme se na stavbu sněhuláka. Alespoň malého, sněhuláčka. Tak, fotku a jdeme, snad poslední stoupání.
Vrchol je náš přesně v 19:00 a s úžasem hledíme na ceduli "Pic Negre, 2822 m.". Vážně jsme zdolali převýšení 1300 metrů za 5 hodin, naprosto nevyspalí a napůl v sandálech. Zároveň kousek od nás stojí hraniční kameny, už jsme tedy na území Andorry. A uchvacuje nás nepopsatelný pocit pánů světa, na jedné straně se pod námi rozkládá údolí, kterým jsme lezli, na straně druhé máme jako na dlani městečko Pas de la Casa, o 800 metrů níž. A teď konečně vidíme, co onen Angličan myslel slovy "hnusný kamenitý úsek". Dolů nevede žádná cesta, ani mírný kopec, ale neskutečně prudký svah z kamenů.
Pouštíme se opatrně dolů a do smíchu nám není. Kameny, menší i větší, padají pod námi, nad námi, boty nám kloužou. Není ale čas zastavovat se, postýlka v hotelu už na nás netrpělivě čeká. Střídavě jdeme a suneme se dolů, nejkritičtější úsek zvládneme v pořádku a pak už je tu stále méně prudká pěšina. Uháníme dolů, seč nám síly stačí. Zastavujeme se jen na chvíli, kdy před sebou vidíme zaparkovanou Octávku. Nemáme tušení, jak se sem dostala a kam asi šel její řidič. Ale o tom můžeme přemýšlet, až budeme zase v pohodlí.

Pas de la Casa

Po osmé vpadáváme do úplně mrtvého městečka a hledáme svůj Hotel Les Neus. Internet v mobilu pořád nefunguje, takže nemáme ani navigaci, ale ani adresu. Naštěstí už jsme zase v zemi, kde angličtina není doménou pouze deklasovaných společenských vrstev. První kolemjdoucí, kterou zkoušíme anglicky oslovit, nejen že nám cestu poradí, ale dokonce nás přímo k hotelu dovede.
K recepci přicházíme přes luxusní hotelovou restauraci, ve které se právě podává večeře, a napadá nás, že nás slečna musela dovést ke špatnému hotelu. Tohle rozhodně nevypadá na nízkorozpočtový hotel, na něž jsme zvyklí. Ale jsme tu správně. Na recepci vážně chtějí jen směšných 26 € za noc (za oba) a večeři prý máme v ceně. My ale na jídlo nemáme pomyšlení, chceme už jen padnout do postele. Vzhledem k tomu, že jsme celý den prakticky nejedli, je tohle asi nejlepší důkaz toho, jak moc jsme byli unavení.
Pokoj je sice malý, ale skvěle zařízený, v koupelně je dokonce vana. Smývám ze sebe to nejhorší a pak už nevím o světě.

19. července
Budíme se o půl jedenácté, tohle byl asi nejlepší třináctihodinový spánek mého života. Dneska už to bude větší pohoda, chceme jen slézt do francouzského městečka L'Hospitalet, odkud nám zítra ráno jede vlak. Vracíme na recepci klíče a recepční nás překvapuje lahví šampaňského zdarma, prý jako suvenýr. Není to sen, 26 euro za luxusní pokoj, večeři a šampaňské.
Zde si dovolím malou "ekonomickou odbočku" - Andorra je členem eurozóny, ale není součásti Evropské unie, má tedy velmi nízkou daňovou zátěž (například žádná spotřební daň a jen 4% DPH a 5% daň z příjmu). Ani nás proto příliš nepřekvapuje, když v městečku objevujeme několik obchodů čistě s alkoholem, před kterými jsou parkoviště našlapaná auty s francouzskými značkami. Například Captain Morgan v přepočtu za 120 Kč, no neříkejte, že byste si taky nepřijeli, bydlet hned vedle.
My už ale máme batohy těžké dost, a tak se spokojíme se svým obvyklým nákupem baget, zeleniny a něčeho v konzervě. A salámu. A oliv. Ať si zpříjemníme nadcházející večer venku.
Pak zastávka v suvenýrech, pohledy nic moc. Na to, jaká je tu úžasná krajina, vyfotili na pohledy snad to nejméně zajímavé, co tu je. Přesto jich ale kupujeme zásobu, do Andorry se přece jen člověk nepodívá každý den. A známky, na výběr máme francouzské a španělské (Andorra vlastní poštu nemá). Ihned bereme francouzské, se španělským maňana přístupem už máme svou zkušenost (mimochodem, pohled z Andorry dorazí jako jediný ještě před naším návratem a například Řím přijde až po šesti týdnech).

Pěšky do Francie

Pas de la Casa je snad ještě ospalejší, než včera večer, oživují ho jen zmiňovaní Francouzi na alkoholových výpravách. Nic nás tu tedy nedrží a vyrážíme směr L'Hospitalet.
Podle mapy spojuje tato dvě městečka řeka La Arieja, a tak přestože značená trasa tudy nevede, vydáváme se dolů jejím údolím. Ještě než se nám z dohledu stihne ztratit dálniční most, od něhož jsme k řece sešli, staví se nám do cesty první z mnoha potůčků vlévajících se do Ariejy. Nedá se nic dělat, zouváme se a brodíme.
Jde se nám skvěle, terén je mírný, travnatý porost nízký, místy potkáváme torza cest, které nejspíš kdysi někdo používal, skoro jako procházka v parku. Až na ta úžasná panoramata, to v parcích nemívají. Po chvíli se dostáváme na cestu, která je v relativně dobré kondici, a tak pokračujeme po ní.
Pěšina vede po rovině po úbočí hory, zatímco La Arieja v tomto úseku prudce klesá. Z výšky se nám naskýtá úžasný pohled na malé vodopády a na protějším francouzském svahu na klikatou silnici, v jejíchž serpentinách se motají řetězy aut a kamionů. Pod majestátními zasněženými vrcholky vypadají až roztomile male.
Postupujeme rovně po úbočí a v jednom místě se dostáváme do podmáčené trávy. Boty tolik ochraňované před vodou jsou teď komplet obalené hnusným bahnem, takže další, tentokrát poměrně širokou, řeku už brodíme na hulváta v botách. Pěšina pokračuje pořád po rovině, teď už jsme hodně vysoko nad říčkou, jejímž údolím jdeme. Svah je zároveň hodně prudký, takže přímo dolů se nám moc nechce. Rozhodující moment ale přichází, když plácek před námi okupuje velké stádo krav. Konfrontace s ním nevypadá lákavě (pro někoho více, pro někoho méně), a tak se pouštíme kolmo dolů po svahu.
O několik desítek metrů níž narážíme na jinou cestu, která míří kýženým směrem, a tak pokračujeme po ní. Když se ale mění v neprostupnou bažinu a vpravo směrem k řece je doslova rašeliniště, vidíme, že musíme zpátky nahoru. A nebude to snadné.
Svah je protkán drobnými potůčky a půda je tak promáčená, že s každým krokem sklouzáváme o třičtvrtě kroku zpátky dolů. Na nejbližším schůdném úseku přestáváme se šplháním a pokračujeme rovně po úbočí. Z bot nejsou pod nánosem bahna vidět ani tkaničky, ale přebrodíme ještě asi padesát dva potoků, takže to nebude takový problém.
Když se pěšina, po níž teď jdeme, začíná stáčet vzhůru a před sebou máme křoviny, víme, že musíme opět po svahu dolů. Nahoru nechceme, potřebujeme klesat, hodně klesat.
Úplně dole u řeky naštěstí vidíme hodně širokou stezku, tak doufáme, že ta už nepovede odnikud nikam. L'Hospitalet už je nadohled, nějak tam doklopýtáme.
Nemáme sice tušení, odkud pěšina vede, ale je velkoryse široká a vypadá to, že nás dovede pohodlně až do Francie, tak si otázky necháváme pro sebe. Jsme na cílové rovince, i když tedy naprostý cíl je kraťoučké prudké klesání, ze kterého vypadáváme přímo na mezinárodní evropskousilnici E9 a zároveň překračujeme francouzskou hranici.
V tu samou chvíli mi zvoní SMSka "Vítej v Andoře". No dobře, lepší pozdě, než nikdy, zrovna tuhle SMS si chci schovat. Tady si dovolím další ekonomickou odbočku - přestože Andorra není součástí EU, operátoři ji zahrnují do I. roamingové zóny, takže se není třeba bát vyšších cen, než v EU.
Čeká nás už jen pár set metrů do L'Hospitalet po silnici. Auta na nás troubí, my sice vidíme, že silnice není zrovna nejširší, ale jdeme za krajnicí a nejsme si moc jistí, jakou od nás čekají reakci. Kdybychom nemuseli, tak tudy asi nepůjdeme, ale jediná alternativa by byla doplavat do městečka v souběžném potoce.
Usidlujeme se na parádním plácku u potoka na úplném okraji městečka, z jedné strany nad sebou máme silnici, na druhém břehu potoka vede železniční trať. Jsme tedy relativně skrytí a zároveň nikde v divočině. Jo, tady se bude spát dobře.
Je půl páté, cesta nám zabrala slabé tři hodinky, to jsme nečekali. Co teď? Prohlížíme fotky, dáváme zprávy domů, vyřizujeme Facebookovou korespondenci, posloucháme písničky, elektroniku máme nabitou, takže čas můžeme zabíjet ukázkově. Mezitím dáváme do potoka chladit šampaňské z hotelu, to nejlepší si chceme nechat na večer, a pereme zablácené boty. Do rána snad uschnou. Předpověď počasí hlásí pro L'Hospitalet na noc 4°C a bouřky. To si neumíme moc představit, obloha je naprosto vymetená, ale přece jen, jsme v horách.
Za oficiální zahájení večera bereme, když se kolem nás ve 20:48 prožene noční vlak do Paříže s příznačným názvem Lunea. Otevíráme parádně vychlazené šampaňské, plechovky s olivami, salám a ztvrdlou bagetu ještě z Barcelony. Po nějaké době si zase dopřáváme jako páni.
Z gastronomických orgií nás až za naprosté tmy ruší nenadálé blýskání nad okolními vrcholky. Zvedá se studený vítr, a tak se pro jistotu jdeme schovat pod blízký most. Než stačíme všechno sbalit, strhává se brutální průtrž. Odpadky necháváme ležet, zrovna tak boty stále visí na větvi stromu, není čas je sbírat. Nevypadá to, že by se počasí chtělo uklidnit, takže vymýšlíme alternativní plán - spát budeme pod mostem na rantlu těsně pod vozovkou. Je sice velmi obtížné na něj vylézt, ale ráno za to budeme ještě rádi.
Netušíme, v kolik hodin jsme mohli usnout, ale naposledy jsem se na hodinky díval o půlnoci. Stejně jsme toho moc nenaspali, každou chvíli nás budilo hlasité hřmění. K ránu mě budí zvuky přešlapování ve štěrku pod mostem, jsem ale moc líný otevřít oči a navíc si nejsem jistý, jestli se mi to nezdá. Ráno zjistíme, že nezdálo.

20. července
Budíme se po půl osmé ráno, zimou. Předpověď asi nelhala, ty 4 stupně bych klidně věřil. Nad zemí se převaluje řídká mlha, vrcholky jsou ale absolutně zahalené, nádherný pohled. Vstáváme a jdeme zkontrolovat škody. Boty překvapivě nejsou v až tak špatném stavu, v jakém jsme je čekali, navíc jsou naprosto čisté. Odpadky, které jsme nechali ležet na hromádce, jsou ale rozhrabané po celém plácku, papírové a igelitové obaly roztrhané, plechovka od oliv prokousnutá. Evidentně nás v noci někdo opravdu navštívil a radši nechceme přemýšlet, kdo to mohl být. Jako první nás ale napadá medvěd.
Pečlivě po sobě uklízíme, celé dva dny jsme obdivovali naprosto nedotčenou panenskou přírodu, tak ji nechceme zkazit. K hygieně poslouží potok, nic po ránu neosvěží tak, jako skoro zmrzlá voda.
K nádraží přicházíme před půl desátou, vlak pojede v 9:52, takže máme čas obdivovat nádraží. V téhle díře s možná 20 obyvateli stojí totiž z gruntu zrekonstruovaná nádražní budova i kolejiště. Tohle z Česka opravdu neznáme.
Přijíždí stejně luxusní vlak, jakým jsme jeli předvčírem, a my zahajujeme celodenní štreku do Lyonu, na které se nesmí nic podělat. Všechny vlaky totiž přesně navazují a když jediný prošvihneme, do Lyonu nedojedeme.



» Pokračování - Francie

„Jedna ženská vidí často dál, než pět mužských s dalekohledem.“ Jan Werich