Předvánoční výlet do prosluněného Jordánska - cestopis


Ryanairem na Střední východ

17. prosince

Říkal jsem si, že při odletu po poledni bych mohl jednou dorazit na letiště s předstihem. Jenže mě vypeklo letištní KFC, když jim příprava pitomého B Smartu trvala skoro 20 minut. Sice mi jako omluvu dali zadarmo pár stripsů, jenže to akorát znamenalo, že toho před bezpečnostní kontrolou musím zbouchat víc. V Praze jsou naštěstí ty samoobslužné pasové kiosky, takže jsem se mohl zároveň jednou rukou krmit stripsy a druhou dělat hraniční kontrolu.
Na terminálu 1 nejsem tak zběhlý, ale bylo mi jasné i bez cedulí, že ke gatu Ryanairu budu muset nejdřív někam hodně daleko a pak do podzemí. Než se k bráně B18 probojuju, ozývá se už z letištních reproduktorů last call. Ale nástup je naštěstí dost pomalý, protože lidi ze Středního východu mají ve zvyku tahat všude skoro tolik bagáže jako Číňani a to je s Ryanaiřími pravidly dost neslučitelné. Skupinka Jordánek ve frontě přede mnou toho táhne tolik, že má i personál problém spočítat, kolik vlastně mají doplácet. Platební karty pípají jak na vánočních nákupech.
K letadlu nás veze autobus. Po výstupu se plátěnkuju pod schůdky, abych nastupoval jako poslední. Je to součást mojí strategie, jak přežít 4hodinový let sardinkáriem. Nechápejte mě špatně, na Ryanair nenadávám, veze mě na Střední východ přímým letem za 3 stovky, takže jsem mu vděčný. Ale sardinkárium to pořád je.
V sedačkové loterii jsem si vylosoval uličku, ale radši bych měl řadu s aspoň jedním volným místem. Nastupuju a vidím, že mám vyhráno. Celá 5. řada se na mě směje úplně prázdná. Teď je 12:45, odlétat máme 12:50. Ale i v jednu ještě sedíme na stojánce. Jordánci mají totiž problém, kam nacpat svoji nadměrnou bagáž, a navíc to vypadá, že jim dělá problém koncept číslování sedaček. Vzlétáme nakonec s 20minutovým zpožděním. Říkám si, že na Středním východě asi Ryanair moc dlouho nevydrží, protože takovýhle chaos mu dost nabourává jeho napjatý letový řád.
Cesta nad Evropou je nuda, protože je zataženo. Pak ale nalétáme nad Turecko a mraky se konečně rozestupují. Zprvu vidím ostrůvky v Marmarském moři a Dardanelský průliv, potom tuhle scenérii střídají zasněžené vrcholky tureckého vnitrozemí a nakonec Středozemní moře, uprostřed nějž se skví Kypr. To už zapadá slunce. "Dámy a pánové, blížíme se k izraelskému vzdušnému prostoru. Z bezpečnostních důvodů zůstaňte připoutaní na svých místech, toalety budou uzamčeny," probírá mě hlas stevarda z rozjímání nad rudě zbarveným obzorem. Teda četl jsem o tom, že letadla do Ammánu létají přes Izrael kvůli palestinským raketám vysoko, takže přistání je potom doslova střemhlavé. Ale jak by mi v případě sestřelení pomohl bezpečnostní pás, to je mi záhadou. Nebo to má jiný důvod?
Teď už je tma, takže při pohledu ze vzduchu je docela zřetelně vidět hranice mezi Izraelem a Palestinou - podle intenzity osvětlení. Nikdo nás nesestřelil a v Ammánu přistáváme krátce před šestou zdejšího času.
Při výstupu z letadla většinou v klídku sedím a nechávám neurotické pasažéry, ať se v uličce třeba ušlapou. Ale teďka se tlačím ven jako všichni ostatní. Potřebuju totiž vízum a hádám, že stejně jsou na tom všichni mí evropští spolucestující. A nevím, jak dlouho takové vízum při příletu trvá, tak radši nechci stát ve frontě.
Letiště je obří, ale vypadá to, že není moc vytížené, protože z letadla vbíhám do úplně prázdné chodby. Předběhl jsem všechny spolucestující a přibíhám k prázdné přepážce s vízy. "Salamalejkum," zdravím policistu, kterého to úplně vytrhne z letargie a celý se rozzáří. "Alejkum salaaam! Kefhalak?", odpovídá nadšeně. "I'm fine, thank you," odpovídám, protože odpověď nakefhalak už jsem zapomněl. Předkládám Jordan Pass, dostávám razítko a v něm něco ručně načmáraného. "Enjoy your stay," usmívá se na mě policista a podává mi pas. Pche, takhle drahé vízum a nedostanu ani nějaký pěkný štítek, jenom razítko s čmáranicí. Ale usmívám se a děkuju, protože jsem rád, že to šlo takhle rychle a bez otázek. Za mnou se stihla udělat slušná fronta, to mi úsměv ještě rozšiřuje.
Pasová kontrola je taky bez fronty. Policajt se ptá, kde budu bydlet, tak říkám, že u kamaráda a ukazuju adresu, kterou jsem si po zkušenostech z Maroka prozíravě zjistil dopředu. Překvapivě se ani neptá na kamarádovo jméno, jen pokýve a začíná pomalu listovat pasem. Že by hledal izraelské razítko? "Proč jste byl tolikrát v Íránu?", ptá se nakonec. Nevypadá na nějakého prudiče, tak odpovídám s úsměvem, že první výlet byl tourism a další už family visits. "Niiice!", rozesměje se. "Welcome and enjoy," podává mi orazítkovaný pas.
Tak tohle šlo víc než hladce. Stavuju se ještě v letištním duty free, protože Mizo, můj couchsurfingový hostitel, mě prosil, abych mu koupil pár kartonů cigaret. V Jordánsku je totiž brutální spotřební daň, takže v duty free stojí cigarety asi šestinu toho, co v normálních obchodech. Nejsem z toho nadšený, protože ho vůbec neznám, tak se trochu bojím, aby nesbalil cigarety a z placení se nevykroutil. Četl jsem dokonce na Couchsurfingu historky od cestovatelů, kterým se v Jordánsku přesně tohle stalo. Ale s trochou sebezapření nakonec beru dva kartony Parlamentek a ještě dvě balení tabáků do vodní dýmky. Jedno stojí dolar padesát! No tak to si v duty free cestou zpátky taky nakoupím, tohle je ještě levnější než v Íránu.
"Where are you from?", ptá se mě ostře celník před východem z tranzitního prostoru. Stačí ukázat český pas a celník se rázem usmívá. "Welcome, this way, Sir," posílá mě dál chodbou nothing to declare, zatímco Jordánci jsou posílaní do vedlejší "šacovací" chodby. Začínám si říkat, že Zápaďáci se asi na Středním východě těší stejné úctě všude.
U stánku ve veřejné části terminálu kupuju místní SIMku. 5 GB internetu, neomezené volání, SMS a hodina volného volání do ciziny stojí v přepočtu 250 Kč. Pak ještě měním pár dovezených eur, abych měl nějakou hotovost do začátku. Dostávám prakticky středový kurz. Achjo. S každou navštívenou zemí se víc a víc stydím za naše nenažrané české operátory a zlodějské směnárny. Aspoň že hromadná doprava je tady horší. A o dost. Do centra Ammánu jede autobus jenom jednou za půl hodiny. Podle cedulí vždycky v celou a v půl. Teď je 18:58! Sprintuju ke stanovišti před terminálem a valím oči. Tohle vypadá jako autobus odkoupený po 30 letech provozu na Ukrajině. A za lístek chtějí 3 dináry. No, jinou možnost nemám.
Interiér je tak odporně špinavý, že se úplně štítím sednout. Jak se rozjíždíme, začíná se všechno klepat. Najíždíme na dálnici, řidič to řeže co to dá a cestujícímu přede mnou padá na hlavu tyč se záclonkou, protože její šik izolepový úchyt už to chvění nevydržel. Pro umocnění exotického zážitku se z reproduktorů nad sedačkami line svolávání k modlitbě.
Jelikož už je tma a venku toho není moc vidět, využívám hodinovou jízdu na severní autobusové stanoviště ke stažení aplikace Careem, což je takový zdejší Uber. Mizo totiž bydlí na západním okraji Ammánu a město nemá prakticky žádnou městskou dopravu, takže se tam musím dopravit takhle.
Z autobusu vystupuju jako první, což je fatální chyba, protože mě hnedka zmerčí smečka taxikářů. Chci jen rychle mazat k východu, jenže východ nemůžu najít. Autobusák je obehnaný vysokou zdí. "Nechci taxík, potřebuju jen najít východ, bude tam na mě čekat kamarád," snažím se taxikářů zbavit takhle, protože jim radši nechci říkat, že si objednám Careem. "Friend no here. Weather cold. Taxi come!", chytá mě za paži nejdotěrnější z taxikářů. Tak teď jsem se rozesmál. Jednak proto, že taxikář vypadá vyloženě hrdý na svůj neprůstřelný argument, a taky proto, že na české poměry weather rozhodně není cold. Takhle teplý večer jsem nezažil od září.
Taxikáři nakonec pochopí, že s nimi vážně nikam nepojedu, a ukazují mi nenápadný průchod ven z areálu, za kterým je schované plechové schodiště dolů na hlavní silnici. První dojmy nic moc. Všechno je špinavé a neudržované, ulice ani nemá normální chodník a osvětlení je tak chabé, že podél silnice radši prchám k nedaleké čerpací stanici, aby mě při čekání na Careem ještě něco nesrazilo.
Odvoz se mi blíží a zatímco čekám, sleduju auta, která se valí tou zaprášenou ulicí plnou odpadků. K mému překvapení tvoří velkou část Audiny a Bavoráky a jsou to všechno dost nové modely. Na autech se tu zjevně nešetří. Mě vyzvedává Ford Fusion s koženými sedačkami. Úplně se stydím hodit dovnitř svůj zaprášený batoh.
Vzdalujeme se od autobusáku a vjíždíme zjevně do nějaké lepší části města. Ulici lemují zářící autosalony, obchody s nábytkem a s lustry a taky asi všechny americké fast foody. Řidič umí dost dobře anglicky, vyptává se co tu dělám, na moje cesty, a když zjišťuje, jak moc cestuju na Střední východ, ptá se, co si myslím o zdejších lidech. "A řekni, že tu nejsme všichni teroristi? Ale u vás si to lidi myslej, co?", ptá se smutně.
Po 8 kilometrech platím v přepočtu 90 Kč a koukám, kde že to budu bydlet. Po levé ruce mám řadu vcelku pěkných činžáků s vystajlovanými předzahrádkami, po pravé ruce písčitý plac plný odpadků. Volám Mizovi, že jsem na místě. Čeká mě nejvřelejší možné přivítání a už vcházíme do obřího a neskutečně luxusního bytu. "Tohle bude tvůj pokoj," vede mě Mizo podél dlouhé řady zavřených dveří do ložnice se třemi postelemi. "To míváš tolik surferů?", ptám se v žertu. "Né, normálně mám tenhle byt na AirBnB, ale přes zimu nikdo moc nejezdí, tak si sem beru surfery," směje se. Předávám cigarety, Mizo mi vyplácí částku do dináru. A přidávám suvenýrovou čokoládu s motivem Prahy, kterou jsem splašil na vánočních trzích. "To jsi první, kdo mi kdy něco přivez," hlesne dojatě. "Pojď, mám tu dneska ještě jednoho surfera, představím vás" vede mě přes celý ten obří byt do prostorné kuchyně.
Druhý surfer je Američan a jmenuje se Curtin. Už skoro 3 roky nebyl doma a má dva pasy secvaknuté dohromady - kvůli dlouhodobým vízům do některých zemí, jejichž platnost byla delší než platnost pasu. To jsem ještě neviděl. Každopádně k lidem jako on jsem měl vždycky obdiv. Tři roky na cestě, to bych prostě nedal. Mizo vaří kafe, sdílíme cestovatelské historky a taky stejný cynický humor, takže mě brzy smíchy bolí břicho.
S desátou hodinou vyrážíme s Mizem na večeři. Na Středním východě absolutně miluju, jak všechno funguje pozdě do noci. Mizo mě nejdřív bere do místní pekárny (pekárna otevřená v 10 večer, to je pro Čecha prostě jako zjevení z jiného světa) a protože tady má známé, mám ochutnávku jordánských cukrovinek zdarma. A potom už zapadneme do vedlejšího obchůdku na falafel. Obří napěchovaná tortila stojí necelý jeden dinár, takže asi dvacku. Tak teď si říkám, že jsou tady předražené asi jen věci pro turisty.
Po té dlouhé cestě by bodlo pivo, ale to tu pochopitelně nemají, tak beru zavděk plechovkou Coly za desetikorunu. Mizo je věřící, takže nepije, ale má přehled. "Hlavně si pivo nekupuj v liquor shopech!", naléhá na mě. "Tam se nedoplatíš. V Ammánu máme jeden duty free řetězec pro cizince, kde seženeš pivo za půl dináru. Zítra tě tam vezmu," navrhuje a přidává další tipy o Ammánu. Živí se mimo jiné jako průvodce, takže ví o Jordánsku první poslední.
Zatímco nám u falafelu a potom u čaje konverzace plyne, ztrácíme pojem o čase. "Já už budu muset jet, mám ve 2 ráno vyzvedávat klienta na letišti," kouká Mizo před půlnocí zděšeně na hodinky. "Ráno budeš doma sám, jestli ti to nevadí. Curtin chce jet pryč už před sedmou ráno a já dneska asi nebudu spát, protože klienta vezu až k Mrtvýmu moři a brzo ráno mam ve městě práci," ohromuje mě svým nabitým programem. "Tak mi dej vědět, až vstaneš, a domluvíme se, kde mi předáš klíče," loučí se se mnou Mizo před falafelovým obchůdkem a odchytává si taxíka.
Jak se ploužím nočním Ammánem zpátky do bytu, říkám si, že to několikahodinové probírání se jordánskými couchsurfery stálo za to. Pohostinnějšího člověka bych si stěží dokázal představit.


Den v Ammánu a změna plánu

18. prosince

Budím se se zděšením chvíli před desátou. Se zděšením proto, že Curtin mě měl v 7 ráno vzbudit, abych ho pustil z bytu a zase za ním zamknul. V ložnici jsem se zamknul, takže si teď říkám, že jsem musel zaspat jeho bouchání a letím rychle ven. Tak sláva, nezaspal jsem já, ale on. Zrovna se v obýváku chystá na odchod.
Vyprovázím Curtina a když je teď byt plný denního světla, rozhlížím se, kde to vlastně bydlím. Napočítám dva obří obývací pokoje, dvě koupelny, čtyři ložnice, kuchyň a tři další místnosti, které mají zavřené dveře, tak v nich nechci slídit. Teda jestli to tu mívá Mizo v sezoně obsazené celé, tak to musí být už za jedinou noc dost slušný vejvar. Ten luxusní byt má jedinou chybu. Nemá vůbec žádné topení. Já mám na spaní zimu rád, ale venkovní teplota byla v noci pod 10 stupni a bez jakéhokoliv topení to uvnitř nebylo o moc lepší. Takže jsem spal pod třemi dekami a v botách a i tak jsem se několikrát vzbudil zimou.
Zato teď je venku nádherně. Usazuju se v kuchyni u kafe a to ostré slunce pražící okny dovnitř mě vyloženě nabíjí energií. Prohlížím mapy a přemýšlím, co dneska. Přes den si chci pořádně prohlédnout Ammán a čas po setmění bych pak nejradši využil na nějaký přesun, ať v dopravě neplýtvám krátkými zimními dny. Takže asi vyrazím do 50 kilometrů vzdáleného Jerash a přespím dneska tam. S tímhle plánem v hlavě si balím všechny věci, chvilku po jedenácté házím batoh na záda a vyrážím vstříc poznávání nové země.
Teda na slunci je vyloženě výheň. Nechtělo se mi tahat kabát na zádech, ale na sobě ho asi moc dlouho nesnesu. Stoupám si vedle silnice, jak mi včera poradil Mizo, a za chvíli vidím přijíždět autobus. Označené zastávky tu nejsou, zastavuju si ho mávnutím ruky. Vypadá to jako normální Citaro od Mercedesu, ale vytunili si ho tady do verze Beduin. Hlavně díky fešným záclonkám ve všech oknech. Řidiči platím půl dináru a sedám na rozvrzanou sedačku. Autobus je špinavý a dveře za jízdy jen tak plandají. Zatím mi připadá, že veškerý soukromý majetek je tady vypiplaný, zatímco veškerý veřejný je naprosto zbídačený.
Provoz je tady jako v Teheránu, ale silnice jako v Praze, takže dvanáctikilometrová cesta do centra se dost vleče. Ammán je děsně kopcovité město. Autobus zdolává nejprudší silnice, co jsem kdy zažil, a s každým stoupáním mám pocit, že musí vypustit duši. Navzdory všemu diskomfortu ale srším prvotřídní náladou, aneb co dokáže udělat krásné počasí a usměvaví lidé.
V centru, vedle známé restaurace Hashem přímo pod ammánskou citadelou, vystupuju po hodině poskakování v kolonách. Genius loci mě ovládne okamžitě. Ten blízkovýchodní ruch je jako balzám na duši. Chvíli jen postávám uprostřed ulice a zasněně sleduju ten zběsilý cvrkot všude okolo. A pak už se vydávám do prudkého kopce směrem k citadele. Během pár minut mě zastavuje několik náhodných chlapíků a anglicky se vyptávají, odkud jsem a jak se mi tu líbí. To město je objektivně hnusné. Všechny domy jsou ty nejjednodušší betonové kostky a všude se válí odpadky. Ale mě to tu stejně okamžitě uhranulo. Ta atmosféra je neskutečná. Takže náhodným Jordáncům na dotazy nadšeně odpovídám, že to tady absolutně miluju.
Když se dohrabu k bráně do areálu citadely, řine se ze mě pot. Poprvé tasím svůj ultra drahý Jordan Pass, který mi tady šetří 2 dináry, a hned na první lavičce za bránou přebaluju bágl, abych do něj mohl nacpat i kabát.
Areál citadely je velmi rozlehlý a nachází se v něm spousta památek z Římské říše. Leží na vysokém kopci, takže jsou odsud zároveň parádní výhledy na město. Dost mě překvapuje, že tady skoro nikdo není. Kam mé oko dohlédne, jenom pár arabských turistů, s bílou kůží nikdo. To to s tím overtourismem, o kterém jsem před cestou četl, není zas tak horké.
Obcházím všechno, od Umajjovského paláce, přes Byzantský kostel, po nejmalebnější Herkulův chrám. Ta historická atmosféra je neskutečná. Sedám na osamělou lavičku s výhledem na Herkulův chrám a koukám po nějakém ubytování v Jerash na dnešní noc. Je tam jediný hotel a ten je navíc 5 kilometrů od města. A tak bookuju za 20 dinárů něčí byt. Má z něj být výhled na římské město Gerasa, kvůli němuž tam jedu, tak to zní slibně.
Opouštím citadelu a chci jen seběhnout kopec k římskému amfiteátru, ale u brány se mě zase chytá smečka taxikářů. Z Maroka mám poctivý trénink a vím, že každého otravy se dá nakonec zbavit. Ale když nedají pokoj po pár slušných odmítnutích, začne se mi to trochu zajídat a přecházím do ofenzivy. "ok, Sir, ok, welcome to Jordan," klopí nakonec oči a odcházejí. Musím se smát, když si říkám, co všechno za nadávky se asi skrývá za tím "welcome to Jordan". Tuhle frázi ale za chvíli slyším i v lepším kontextu. K amfiteátru procházím nějakými bočními uličkami a schodišti, kde si hraje spousta dětí. Všechny na mě nadšeně volají právě "welcome to Jordan" a "how are you?". Ta angličtina mě tady zatím hrozně mile překvapuje.
K amfiteátru mi to netrvá ani 10 minut chůze. Před bránou se mě chytají další taxikáři. A že prý kam se chystám potom. Napadá mě jiná strategie. Prostě je nepustím ke slovu a úplně je otrávím. A začínám nadšeně vyprávět stylem "Ještě nevim, kam bych chtěl jet. Budu o tom muset přemýšlet. Všechno je možný. Kam bych tak moh jet? Možná bych si moh dát něco k jídlu. Ale co bych si tak moh dát? Něco jordánskýho? Nebo nějakej fast food?" ... "ok Sir, go, welcome to Jordan," posílají mě pryč. Tak tohle byla elegance sama.
U vstupu do amfiteátru musím strážnému vyloženě nutit svůj Jordan Pass. Nevypadá to, že by ho vstupenky v nejmenším zajímaly, ale když už jsem za ten pass dal takových peněz, tak ho budu ukazovat, kde to půjde.
Uvnitř amfiteátru je k mému překvapení jen pár lidí. A zase žádný Evropan. Šlapu nahoru po šíleně prudkém schodišti a seshora si užívám atmosféru místa. Je to hrozně silný pocit, když si představuju, co se tu asi odehrávalo před dvěma tisíci lety. V těch úplně stejných kulisách. Dechberoucí.
V amfiteátru vydržím rozjímat skoro hodinu. A když jsem na odchodu, říkám si, že vlastně nevím, kam dál. V Ammánu jsou tohle v podstatě jediné památky. Ale tím líp. Aspoň se můžu bez výčitek brouzdat těmi životem nabitými ulicemi.
Ven proklouzávám zadním vchodem, abych se vyhnul další interakci s taxikáři, a zrovna začíná svolávání k modlitbám. Překvapuje mě, kolik vousatých mužů se najednou valí ulicemi, všichni stejným směrem jako já. Že by všichni pospíchali do mešity? To jsem v jiné muslimské zemi ještě nezažil. Ale po pár minutách přicházím k velké mešitě a všichni ti muži se vážně hrnou dovnitř. Fascinující. To jsem fakt ještě neviděl.
Nechci tady v takovém rozvášněném davu zbytečně okounět, tak se vydávám náhodnou uličkou vzhůru. Tohle město je snad ještě kopcovitější než Lisabon, to se mi taky líbí. Po zdolání prudkého stoupání a ještě prudších schodů stojím najednou před ulicí zdobenou barevnými deštníky. Po stranách je obsypaná kavárnami a restauracemi, a cedule na začátku ulice hlásí "Al Rainbow Street". To je vtipný. Tak tahle ulice bude asi ammánský trendy hotspot.
Procházím ulicí a říkám si, že bych docela něco sezobnul. Ale v téhle zemi asi docela vážně hrozí, že při náhodném výběru hospody se taky nemusím doplatit. Tak radši koukám na Google mapy. Hah, ona se ta ulice fakt jmenuje Al Rainbow i na mapách. Já myslel, že to byla jen nějaká dekorativní cedule. Google každopádně jako levnou restauraci doporučuje Tim's Burger, tak procházím ulicí až na její opačný konec. Dekorace v ulici se střídají, všechno je hrozně barevné, ale vypadá to pěkně, ne nijak kýčovitě.
Tak tahle burgrárna byl od Googlu dobrý tip. Objednávám nálož barbecue kuřecích křídel jen za dinár sedmdesát a k tomu za dinár dvě plechovky Coly, protože jsem úplně vyprahlý. Odcházím najedený, naprosto spokojený a zaplatil jsem i s dýškem necelou stovku. To cenové rozpětí je v téhle zemi vážně divné.
Teď už pomalu zapadá slunce, tak píšu Mizovi a ptám se, kde se sejdeme. Chce mě vzít do typické jordánské restaurace. A já se zrovna přecpal. Tak navrhuju sraz až na půl šestou, aby mi zatím trochu vytrávilo. Jelikož restaurace je daleko od centra, tak hádám, že taxíka si budu muset vzít tak hodinu předem, abych se tam v tom šíleném provozu dokodrcal. Ale i tak mám ještě čas zaběhnout do Liquor Storu. Mizo mě od toho sice odrazoval, ale já jsem do téhle zkušenosti nadšený. V muslimských zemích mě kupovat alkohol hrozně baví a jedno pivo mě nezruinuje, i kdyby stálo stovku.
Vygooglil jsem si Liquor Store, který je kousek ode mě a chlubí se, že funguje už od roku 1918. Sbíhám šíleně prudkou ulicí a cestou se mi za zapadajícího slunce mezi domy otevírá nádherný výhled přímo na Herkulův chrám. Přesně proto mě kopcovitá města baví.
Google mapy mě za pivem vedou přímo na tu hlavní ulici, kde jsem ráno vystoupil z autobusu. Ale mně je po zkušenostech z jiných zemí jasné, že na hlavní ulici tenhle obchůdek nebude. Procházím podél obchodů s oblečením a koukám po nějakém temném průchodu. A taky že ho najdu! Úplně z něj to pivo cítím. Obrtlá ulice z Harryho Pottera jak vyšitá. Chlápek před řeznictvím po pravé ruce oškubává kuře, po levé ruce sedí pěkně starý chlápek s vodní dýmkou a provrtává mě pohledem. Asi ví, proč jsem tady. Já se široce usmívám.
Z Obrtlé ulice zahýbám do ještě temnějšího zákoutí a už vidím logo Heinekenu. Otevírám strašně uzoučké dveře a vcházím do děsně potemnělé místnosti. "Salamalejkuuum," otáčí se ke mně nadšeně několik štamgastů. Když se mi oči v té tmě rozkoukají, vidím, že to není jen prodejna, ale i malý bar. Všechno osazenstvo jsou chlapíci, co vypadají věkem nejmíň na sedmdesát. "Alejkum salaaam," odpovídám na jejich nadšený pozdrav a koukám, co bych si koupil. Ceny jsou překvapivě dost v pohodě. Většina lahví tvrdého stojí pod 20 dinárů, takže kolem pětistovky. Já si beru velkou vychlazenou plechovku Amstelu za dva dináry padesát. Barman mi pivo balí do papíru a ještě do černé igelitové tašky. Ukládám ho do batohu a jdu objednat Careem.
Provoz je šílený, hlavní ulice prostě stojí. Řidič je ode mě asi 100 metrů, ale trvá mu přes 5 minut, než se ke mně dostane. Ammán je hlavní město s bezkonkurenčně nejhorší infrastrukturou, co jsem kdy zažil. Jízda do 8 kilometrů vzdálené restaurace Al Dar Darak zabere vážně skoro hodinu. Mizo přijíždí ještě o čtvrt hodiny později. Zatímco na něj čekám, několik náhodných lidí mi podává ruku a vítá mě v Jordánsku.
Mizo má známé i v téhle restauraci, takže zase dostávám ochutnávky spousty věcí zdarma. Arabská jména jídel mi bohužel profrčí jedním uchem dovnitř a druhým ven, ale všechna jsou vynikající. Nejvíc mě zaujme asi silně pepřová krémová polévka. Ochutnávám způsobně lžící, ale nejradši bych do sebe kopnul celou misku na ex.
Nakonec sedáme ke stolu a objednáváme hlavní chod. Já byl na 100 % rozhodnutý, že si dám íránský styl kebabu, jakmile jsem ho v kuchyni spatřil. Po 4 měsících už mi moc chybí. Mizo mě přemlouvá, ať si objednám aspoň ještě jeden druh kebabu, ať mám taky něco nového, jordánského.
Při jídle se bavíme o společnosti a náboženství. Mizo pochází z Palestiny a je silně věřící, takže je pro mě zajímavým zdrojem informací. Doteď jsem totiž v muslimských zemích nenarazil na nikoho, kdo by byl mladý, anglicky mluvící, běžně se stýkal se "zápaďáky" a zároveň byl věřící. Překvapuje mě, jak moc je tolerantní a smířený s jakýmkoliv jiným názorem, když sám je naprosto přesvědčený o tom, že islám je jediný správný způsob života.
Než zaplatíme, ptám se, kde bych měl chytit autobus do Jerash. "Ty chceš jet do Jerash dneska? Autobusem??", kouká na mě šokovaně. "Už je po sedmé večer. Ty autobusy do Jerash většinou jezdí jenom dokud mají zákazníky. A to bývá tak do pěti," tváří se ztrápeně a jde volat známému, který pracuje na ammánském autobusáku. Já mezitím koukám na Careem, kolik by mě stál taxík. 20 dinárů, takže asi 6 stovek. To je docela rána. Ale ubytování už teď zadarmo nestornuju, tak co mi zbývá. "Je to tak, autobusy už nejezdí," zaklapává Mizo telefon. A nabízí, ať zůstanu dneska ještě u něj a vyrazím ráno. Když říkám, že budu muset zaplatit ubytování tak jako tak, bere zase telefon. "Dej mi jejich číslo, já to domluvím," přesvědčuje mě.
"Tak, hotovo, zůstáváš v Ammánu," směje se, když zaklapne telefon. A vážně, na Bookingu mi v tu chvíli cinkne upozornění, že mi byla rezervace zdarma zrušená. Nechávám si zabalit půlku kebabu s sebou, protože to byla obří porce, a když už mě Mizo takhle zachránil, cáluju aspoň za oba účet. Bylo to dohromady jen 14 dinárů, ale Mizo se mi i tak klaní málem k zemi a děkuje. "Pojď, vezmu tě do toho obchodu s levnym pivem," směje se.
Taxíkem přijíždíme do moderní čtvrti, kde stojí několik mrakodrapů. Nejdřív jdeme do obřího obchoďáku, protože se mi Mizo chce pochlubit, jak je Ammán moderní. Uvnitř jsou regulérní Vánoce. Obří vánoční stromek, dárky, Santa Claus a jeho vesnička... "Ty nekouříš, viď?", ptá se Mizo. "Tak to bys mi moh vzít ještě nějaký cigarety, viď? Oni tam můžou nakupovat jen cizinci...," kouká na mě smutně, když už míříme k duty free obchodu. Nojo, počítal jsem s tím.
Uvnitř obchodu jsou samí Arabové. Po mně se všichni koukají, jen vejdu dovnitř. Ve viditelné části obchodu jsou jen celníci, za hříšnými produkty se musí do podzemí. Beru zase dva kartony Parlamentek pro Miza a pro sebe kupuju Heineken a pivo Petra! Tohle je pecka, parádní suvenýr. Doufám, že to budou mít i v duty free na letišti v Aqabě, abych dovezl domů.
Před obchodem se nás chytají dva otrhaní možná 15letí kluci a něco brebentí arabsky. Myslel jsem, že žebrají, ale Mizo hned vysvětluje, že jsou to překupníci. Směje se, že jeho bráchovi vystačí 2 kartony sotva na týden, takže je rozhodně nebude prodávat.
"Vezmu tě do baru na fotbal, co říkáš? Real Madrid proti Barceloně," navrhuje nadšeně. "To se ti bude 100% líbit! A můžem si tam dát vodnici," přesvědčuje mě, když říkám, že jsem v životě neviděl jediný zápas. Tak vodnicí si mě získal. Bereme zase Careem a jedeme. Do baru, na fotbal. Tohle mi doma nikdo neuvěří.
Teď už jsme někde daleko od centra a nenápadným vchodem scházíme do suterénu nějakého činžáku. Rachot byl slyšet až ven. "Welcome to Jordan!", zdraví mě nadšeně nějací mladíci na schodech. Pod schody čeká obří bar s velkými televizemi kolem dokola. Zápas začal před dvěma minutami. Uvnitř je minimálně stovka lidí. Koukám na to úplně fascinovaně. Sedáme k malinkému stolečku, kterých je tu několik desítek, a než se vzpamatuju, přistanou nám na něm dva čaje a vodnice. Ty čaje jsou vtipné. Jsou to ty klasické malé zdobené skleničky jako v Turecku nebo v Íránu, ale místo sypaného čaje jsou v nich nacpané čajové pytlíky.
Myslel jsem, že si budu prostě užívat vodnici a asi si číst něco na mobilu, ale ač bych tomu nikdy nevěřil, zápas mě rychle chytne. Mizo fandí Madridu, tak se přidávám. Strašně se mi líbí ta atmosféra. Není tady totiž ani jeden nechutně ožralý člověk. Všichni fandí jako o život, ale u toho jen bublají s dýmkami a upíjejí čaj. Dvě hodiny uplynou neskutečně rychle. Zápas končí 0:0. Tohle byl zážitek, na který budu dlouho vzpomínat.
Teď už je skoro půlnoc. Mizo říká, že musí vstát v 5 ráno, takže asi půjde spát k rodičům, kteří bydlí kousek odsud. "Jeď normálně ke mně, budeš to tam mít pro sebe. Spi jak dlouho chceš, s klíčema se nějak domluvíme až vstaneš," ohromuje mě zase Mizo svou pohostinností a objednává mi Careem. Za chvíli už sedím v dalším Fordu Focus a jak uháníme prázdným nočním Ammánem, říkám si, že tenhle výlet zatím nabírá pěkné otáčky.

» Pokračování - Jordánskem napříč až k moři