Předvánoční výlet do prosluněného Jordánska - cestopis


Jordánskem napříč až k moři

19. prosince

Přijet večer do toho prázdného, temného a vymrazeného bytu bylo dost strašidelné. Ale zaplul jsem do postele a usnul dřív, než mě začaly napadat nějaké hororové scénáře. Ráno jsem se donutil vstát před devátou, jen jsem vletěl do sprchy, která byla díky bohu i v tom vymrzlém bytě horká, zbouchal jsem zbytky kebabu ze včerejška a po rychlém kafi teď s desátou vyrážím ven. Kvůli včerejšímu debaklu s dopravou mě čeká dost dlouhý den. Potřebuju dojet 50 kilometrů na sever do Jerash, zpátky do Ammánu a potom přes třista kiláků až do Aqaby na kraťoučkém jordánském pobřeží.
Sluníčko peče stejně jako včera, tak se před barákem při čekání na Careem snažím nachytat nějaký zimní bronz. Říkám si, že ty taxíkové tripy mi ten pobyt nenápadně docela prodražují. Mimo Ammán už si snad poradím pěšky.
S Mizem se potkávám kousek od severního autobusového terminálu. No, kousek. Na mapě se to zdálo, ale když mu předám klíče a rozloučíme se, koukám, že k autobusáku jsou to 4 kilometry. Takže chtě nechtě objednávám další Careem, protože nemám času na rozdávání, abych to šel pěšky.
Dneska to naštěstí pěkně odsýpá. V téhle části města není moc provoz, takže v 11 už vystupuju na autobusáku. Je to docela rozlehlý areál a všechny cedule jsou v arabštině, takže ke správnému minibusu mě postupně musí nasměřovat několik zřízenců, kteří mi zároveň třesou pravicí s obligátním "Welcome to Jordan".
Minibus je taková ta maršutka, co znám z Turecka - neodjede, dokud nejsou obsazená všechna místa. Při čekání na odjezd se musím dát do řeči s asi devadesátiletým jordánským dědečkem, který sice neumí ani slovo anglicky, ale strašně fascinovaně si mě se širokým úsměvem prohlíží. Zpočátku si jakž takž rozumíme a dokonce se tváří, že ví, co to je Praha. Ale pak si všímá snubního prstýnku a ptá se, kde mám ženu. Tak to už je dost oříšek. Nakonec se mi s mapou a nejjednodušší možnou angličtinu podaří vysvětlit, že manželka je u rodiny v Íránu. Usmívá se a kýve, že chápe. "Welcome," vyloudí ze sebe jediné anglické slovíčko a pak už směřuje pozornost ke svému růženci, nebo jak se tomu říká v islámu.
Před odjezdem vybírá řidič peníze. Mizo mi poradil, ať nedávám větší bankovku než jednodinárovku, protože jízdné stojí právě 1 dinár a kdybych dal víc, tak mě 100% odrbou. Odjíždíme po necelé půlhodině čekání. Jízda je dost vtipná. Krajina je totiž děsně kopcovitá a při stavění dálnice se tu nikdo netrápil se zářezy nebo tunely, cesta prostě přesně kopíruje terén. Takže maršutka do kopce vždycky ztěžka supí, k vrcholu stoupání už se ploužíme sotva krokem, načež přijde klesání a řidič tomu nakládá, co to jde, aby měl do dalšího kopce co nejvíc rozjeto. "uf, uf, uf, uuuh ..... uuuíííííííííííí," je asi nejvýstižnější popis jízdy. Tahle citoslovce se v pravidelných intervalech střídají asi půl hodiny, než z dálnice sjedeme na přivaděč do Jerash. SYRIA 48 KM skví se na ceduli, kterou míjíme před sjezdem z dálnice.
Jak vjíždíme do města, maršutka začíná na přání zastavovat. Přemýšlím, jak poznat, kde vystoupit, když v tom se přímo vedle silnice vynoří nějaká pěkně stará brána. No tak to bylo jednodušší než jsem myslel. Vyskakuju a okamžitě se mě chytá smečka taxikářů. "Where are you going, Sir?" "Right over there," směju se a ukazuju na bránu, co stojí asi 20 metrů od nás. Načež mi taxikáři poradí, kudy ke vchodu, a všichni mi postupně třesou pravicí. "Welcome to Jordan," zní ze všech stran. Páni, jsem úplně v šoku z toho, jak jsou milí a že nejsou vůbec dotěrní.
U brány ukazuju Jordan Pass a securiťák mě posílá, ať si jdu batoh uložit do restaurace naproti. Že prý z bezpečnostních důvodů. Nojo, on tu nějaký Palestinec nedávno pár lidí pobodal, tak teď asi trochu improvizují s opatřeními. V restauraci zjevně vědí, o co jde, a posílají mě, ať si batoh strčím do skladu s jídlem. Tak tohle je dost vtipný. Tahám z báglu menší batůžek a přebaluju do něj všechny cennosti včetně pasu, protože takový věci odmítám nechat pohozený vedle kýble s cibulí. S menším batůžkem už přes security procházím bez problémů, a bez kontroly.
Za vstupní bránou čeká bludiště, co by si nezadalo s Ikeou. Asi stovka suvenýrových obchůdků tady nabízí všechno od pohledů, přes vodní dýmky po koberce. Na turisty je to tu připravené perfektně, i když jsem tady úplně sám. Z toho jsem mimochodem docela zaražený. Všichni zkušení cestovatelé na internetu strašili overtourismem v Jordánsku, ale teďka jsem na po Petře nejvýznamnější památce v zemi, a jsem tu úplně sám.
Jak se vyhrabu ze suvenýrové Ikey, procházím konečně tou majestátní bránou (Hadriánovým obloukem), co jsem viděl zvenku. Čeká mě půlkilometrový pochod podél hipodromu a to už v dálce vidím vykukovat desítky sloupů.
Nasávám sluneční paprsky a než dojdu k hlavní části Gerasy, čtu si na mobilu, kde že to vlastně jsem. Město bylo založené Alexandrem Velikým už před 2300 lety a postupně vystřídalo řeckou, římskou a perskou nadvládu. Většina památek je stará kolem dvou tisíc let a pochází z římského období.
Přicházím na konec hipodromu a tady čeká další bezpečnostní prohlídka. Ale securiťák se jen ptá, odkud jsem, a když říkám Czech Republic, pouští mě dál. A tady už zase dýchá historie. Takzvanou Jižní bránou procházím na hlavní náměstí, neboli Forum, a pokračuju víc než půl kilometru dlouhou dlážděnou ulicí, která je v celé délce lemovaná korintskými sloupy. Oči z té krásy přecházejí. Samo o sobě to tady má silnou atmosféru, někde jsou navíc asi poschovávané reproduktory, protože kolem dokola hraje ve smyčce ústřední melodie z Harryho Pottera ve flétnovém provedení.
Docházím až na konec ulice, které se říká Cardo Maximus, a ohýbám to nahoru po tajemných schodech. Nahoře se vyloupnu na travnaté planině. Po pravé ruce mám amfiteátr, po levé ruce pak výhled na celé Cardo Maximus a Forum. Prohlížím amfiteátr a chrám bohyně Artemis, než to po cestě vedoucí napříč planinou začnu stáčet zpátky. Takhle z výšky vidím, že se v celém areálu pár skupinek lidí potuluje. V součtu je jich možná 20.
Cesta mě přivede k dalšímu amfiteátru stojícímu přímo nad Forem. Všechny památky jsou tak strašně zachovalé, že si připadám, jako bych se vážně propadnul 2 tisíce let do minulosti, a úplně mě z toho mrazí. Scházím zpátky na Forum, když vidím, že k Jižní bráně se hrne obří skupina Číňanů. Nojo, tak zpátky do současnosti. Kristepane, teď mám děsnou radost, že jsem nepřijel o půl hodiny pozdějc! Nechávám Gerasu napospas Číňanům a podél hipodromu mířím k východu.
Prodejci v suvenýrovém bludišti jsou teďka o dost aktivnější. Těžko říct, jestli je tak rozpumprlíkovali ti Číňani, každopádně nadšené "hello my friend" se teď ozývá ze všech stran. "Hello my friend" je fráze, která v arabských zemích znamená "Chci ti prodat předraženej šunt", takže se jen usmívám, kroutím hlavou a sypu k východu.
Jeden ze securiťáků mi u brány nabízí odvoz do Ammánu. Za 40 dinárů. Tomu se musím vysmát a říkám, že pojedu autobusem. "Autobus je daleko. Dovezu tě na autobusák. Je to daleko. Za 10 dinárů." "Já se chci projít," usmívám se a jdu si do restaurace vyzvednout bágl. Čekal jsem, že budou chtít nějaký bakšiš, nebo mě přemlouvat, ať si u nich dám jídlo, ale naštěstí mě mají na háku.
Přebaluju si před vchodem malý batůžek zpátky do báglu, zatímco si mě securiťáci z Gerasy zvědavě prohlížejí. Vracím se zpátky k hlavní silnici a říkám si, že bych docela něco sezobnul. Přímo před sebou vidím malinké bistro s anglickým názvem Cheesy Grill. No není to zrovna lokální jídlo, ale nepohrdnu. Obří cheeseburger i s hranolky stojí jen dva a půl dináru, to je fakt lidovka.
Při jídle koukám na jízdní řády autobusové společnosti JETT, jak se vlastně dostanu do Aqaby. Autobusová stanoviště JETTu jsou rozházená po celém Ammánu a intervaly na všech z nich jsou dvouhodinové. Když si představím protloukat se skrz ten šílený provoz a vyhazovat další peníze za Careem, nejradši bych popojel maršutkou ještě kousek na sever do Irbidu a vzal si JETT odtamtud. Jenže poslední jede v půl čtvrté a teď už jsou dvě. To je trochu riskantní. Tak si nakonec v Ammánu vybírám autobusák Abdali. Ten aspoň není uprostřed ničeho, tak se nějak zabavím i při případných dvou hodinách čekání.
Securiťáci před Gerasou měli pravdu, až na autobusák se mi šlapat nechce. Maršutky do Ammánu odjíždějí z autobusáku plné, takže mě tady logicky nenaberou. A tak zkouším stopovat minibusy v opačném směru. Jenže se mi ani při několikátém pokusu nedaří řidičům vysvětlit, že s nimi chci jet na autobusák a pak zpátky do Ammánu. Posílají mě do opačného směru. Jenže tam mi vážně nikdo nestaví. Až když to vzdám a začnu se šourat směrem k autobusáku, jedna z maršutek zastavuje a anglicky mluvící řidič mi radí, že na hlavní křižovatce pár kroků od Gerasy je ještě jedna zastávka minibusů.
Zastávku skutečně nacházím, hned vedle velkého nápisu "#♥Jerash". Minibus je tady jen jeden a plní se docela rychle. Tentokrát se mnou kromě Jordánců jede i postarší německý pár. Chvilku po půl třetí vyjíždíme. Tak to ten JETT ve čtyři asi těsně prošvihnu.
Svištíme zase co to jde, Ammán se rychle blíží. Ale pak na poslední křižovatce před městem zastavujeme v odstavném pruhu. Před námi je ještě jedna maršutka a lidi mezi nimi přestupují. Na potvoru se nemůžu dobrat nikoho, kdo by uměl anglicky, takže nevím, co se děje. Intuice bůhví proč velí, že bych měl přestoupit, ale Němci zůstávají, tak taky sedím dál. Aspoň budu mít nějaké spojence.
Rozhřešení přichází vzápětí - intuice měla pravdu. Zatímco první maršutka sjíždí do severní části města, my svištíme dál na západní část obchvatu. Po chvíli z dálnice sjíždíme a vypadá to, že úplně náhodnými uličkami se motáme směrem k centru, zatímco na každém rohu někdo vystupuje. Nakonec dojíždíme úplně šílenou kolonu, která se vůbec nehýbe. Řidič něco křičí arabsky, načež všichni vystupují. S Němci jsme pochopili, že asi odmítá v tomhle dál jet, tak vystupujeme taky.
Docela mě překvapuje, jak moc mají na háku, že jsme skončili doslova in the middle of nowhere někde na předměstí. No já bych se nad tím normálně pousmál taky, ale teď chci chytit autobus, co odjíždí za 20 minut, tak jsem trochu nevrlý. Ptám se, jestli si nechtějí vzít Careem napůl. Diví se, co to je Careem. Že prý jezdí normálními taxíky. "Jsou tady hrozně levné, většinou nás jízda stojí jenom kolem 10 dinárů," usmívají se. Když říkám, že s Careemem je to maximálně do 3 dinárů, jsou trochu v šoku. Chvíli čekají se mnou, ale v tom šíleném provozu se k nám řidič probíjí dost pomalu, tak to nakonec vzdávají a jdou si chytit normální taxík. Nojo, oni jsou holt opravdoví Zápaďáci.
Řidič mě vyzvedává v 15:50. Anglicky moc neumí, ale když říkám, že mi ve 4 jede autobus z Abdali, tak rovnou říká, že to ani nemá cenu. Chápu, že se mi snaží říct, že mě odveze na stanoviště 7th Circle, že odtamtud to jezdí častěji. A já se marně snažím vysvětlit, že jízdní řád mám nastudovaný a že i na 7th Circle bych čekal přes hodinu. A že Abdali je aspoň v centru. Navíc si navzdory provozu myslím, že autobus ve 4 chytím bez problémů, protože si upřímně neumím představit, že by na Středním východě něco odjíždělo na čas.
Konečně sjíždíme z ucpané hlavní třídy a řítíme se ke stanovišti JETTu. 16:02, asi 50 metrů od stanoviště se míjíme s autobusem. "Ajajajajaaaaj," chytá se za hlavu řidič. Vypadá, že ho to žere daleko víc než mě. Mně to vlastně ani až tak nevadí, aspoň si na cestu koupím jídlo a před odjezdem si dám někde kafe. Ale ze všeho nejdřív si jdu do kanceláře JETTu koupit jízdenku, aby na mě vůbec zbylo místo.
Překvapuje mě, že i tady jsem jediný běloch. Ze stránek společnosti mi připadalo, že se orientují spíš na turisty. "Ty jsi taky teďka přijel?", ptá se mě slečna, co si stoupla do fronty za mě. "Nene, odjíždím. Ty jsi přijela?", ptám se já. "Jojo, ale chci si hnedka koupit lístek na pozítří zase zpátky do Aqaby. Ty jízdenky jsou hrozně dopředu vyprodaný," straší mě. Ale když se dostávám na řadu, lístek na dnešních 18:00 naštěstí dostávám bez problému. Stojí mě to necelých 9 dinárů, asi 250 Kč, což mi za cestu přes celou zemi přijde vcelku levné, i když ta země není největší.
Slečna, co se se mnou dala do řeči a jejíž exotické jméno mi hlavou profrčelo dovnitř a zase ven, pochází z Indie. "Tohle je poprvý a naposled, co jsem na Středním východě," spustí na mě, když společně opouštíme kancelář. "Pro tebe je to v pohodě. Ale na ženskou se tady kouká prostě jako na kus masa. Myslela jsem, že tady nebudu tak nápadná, když nemam bílou kůži. Ale ty chlapi tady jsou prostě prasata, jdou po čemkoliv, co se hýbe," stěžuje si. Z Indie přiletěla do Káhiry, odkud přes Sinaj a izraelský Eilat dojela po zemi do Aqaby. A teď ji čeká ta samá cesta zpátky. Dost odvážná trasa, kor na samotnou holku. "Bydlel jsi v hostelu? Já ještě nevim, kde budu dneska spát," ptá se. "Měl jsem Couchsurfing, znáš to? Je tady hrozně moc hostitelů," odpovídám. "Teď jsem ti řekla, jak to tady chodí pro samotnou holku. Já fakt dobrovolně k arabskýmu chlapovi domu nepůjdu," směje se. Ptá se, jestli bych s ní nezašel trochu víc do centra na večeři, když mám tolik času, ale já se ani přes ty 2 hodiny času radši nechci moc vzdalovat. Na mapě se to sice tváří, že jsme prakticky v centru, ale třeba k citadele jsou to pořád ještě 3 kilometry. A tak se loučíme a já koukám, kde bych zabil čas.
Přes ulici stojí bankomat a mně se nějaká hotovost bude hodit. Jordan Islamic Bank. 5 dinárů poplatek za výběr! Islámská banka a nevědí, že lichva je haram, tedy hřích? Tak to nic, najdu něco lepšího. Vedle v supermarketu kupuju vodu a asi zůstanu o hladu. S obchody to tady zjevně bude podobné jako v Íránu - nedá se v nich koupit absolutně nic, co by šlo sníst na ulici. Ani pečivo. Jen třeba 5 kilo rýže a podobné laskominy.
Jsem teďka jen pár minut od obchoďáku, kde jsme včera byli s Mizem, tak se jdu podívat tam. U vchodu stojí bezpečnostní rámy, kolem nichž jsme včera jen tak prošli, zato teď jsem tady středem zájmu. "Co to má být?", ukazuje securiťák na můj velký batoh a několik dalších securiťáků přichází. "Cestuju, tak holt tahám všechny svoje věci na zádech," odpovídám a otevírám bágl. Hned na vrchu se skví můj zmuchlaný mokrý ručník. "No dobrá," pouští mě dál a zmateně se za mnou dívají.
Ze zvědavosti nejdřív nakukuju do pár obchodů s oblečením. Je to tady o dost levnější než v Čechách. Ale mně už se nechce tahat na zádech ještě víc zbytečné zátěže, tak to beru jen pro info a možná si něco pořídím v Aqabě.
Na informacích se sháním po bankomatu. "Merry Christmas!", volá za mnou ještě chlápek z informací, když se odeberu směrem, co mi poradil.
Bankomaty jsou schované přímo za budkou těch securiťáků, co mě tak podezřívavě pouštěli dovnitř. Nejdřív zkouším Jordan Commercial Bank. Poplatek 3 dináry. A pak je tu ještě Jordan Kuwait Bank. Žádný poplatek! A dokonce mi ani necpou DCC. Vybírám 50 dinárů a jméno banky si hnedka píšu do mobilu. Když vycházím zpoza securiťácké budky, mávám okázale vějířem bankovek, aby viděli, že jsem tam nezkoušel žádnou kulišárnu.
Opouštím obchoďák a jdu se podívat do sousedního parčíku, odkud slyším hrát koledy. Ale park je obehnaný plotem a cestu mi zatarasí securiťáci. Že prý je vstup povolený jen pro rodiny s dětmi. A tak se nechtěný vracím zpátky ke kanceláři JETTu. Autobus už je dokonce přistavený, ale mně se v něm nechce trávit víc času, než je nutné. A tak ve vedlejším obchůdku kupuju několik balíčků chipsů a sušenek, když tu nic kloudnějšího k jídlu neprodávají, pak taky kafe, které tady naštěstí mají všude, a rozvaluju se na obrubník.
Jak se blíží čas odjezdu, sjíždějí se další cestující. Samí mladí Jordánci, žádný cizinec. Nojo, on je tady vlastně víkend v pátek a v sobotu. A dneska je čtvrtek, takže asi studenti jedou k rodičům. Tohle je všude na světě stejné.
Pár minut před šestou se naloďujeme. Autobus je poloprázdný, tak si zabírám celou dvousedačku. Vyjíždíme přesně na čas, z čehož jsem vcelku v šoku, a za neustálého troubení se ucpaným Ammánem probíjíme k dálničnímu obchvatu.
Hned za Ammánem projíždíme bez zastavení policejní checkpoint a podávají se nápoje. Dávám si za půl dináru kafe, čehož za chvíli lituju, protože je to odporný turek, co se pro množství plavajících zrníček skoro nedá pít. Odpadky nikdo nevybírá a koše tu nejsou, takže se poloplného kelímku zbavuju až po dvou hodinách na pauze na kouření u města Ma'an.
Z Ma'anu už míříme přímo na jihozápad k pobřeží. Tma jak v pytli a žádný signál, tak zkouším zabrat. A daří se. Budí mě zničehonic ostré světlo a štěkot psů. Rozespale koukám z okénka a srdce se mi zastaví. Doháje my jsme na hranicích! Venku stojí chlapi v uniformách. Všichni ven. Tak to je v prčicích. Zaspal jsem Aqabu a jedu v lepším případě do Izraele. Než vstanu ze sedačky, pouštím rychle Google mapy. Tak my nejsme na hranicích, jsme pořád v Jordánsku. Z map na mě svítí CUSTOMS CHECKPOINT. Nojo, ona je Aqaba bezcelní zóna. Já si celou dobu říkal, jak to funguje, aby jim sem nejezdilo nakupovat celé Jordánsko. Tak takhle. Mají to prostě odříznuté od zbytku země.
Celníci ženou všechny pasažéry do malého domečku, kde se kontrolují pasy a rentgenuje bagáž. Do autobusu mezitím nastupuje chlápek se psem a celníci prolézají zavazadlový prostor. Všichni procházejí bez problémů, můžeme pokračovat dál.
S půl jedenáctou přijíždíme do Aqaby. Že jsme u moře poznám, jen co vylezu z autobusu. Vzduch je vlhký, slaný a teplý, skoro až horký. Podél luxusních pobřežních hotelů spěchám do svého budget hotelu trochu dál od moře. Jsem strašně vyhládlý a ospalý, takže to vidím na fast food a postel.
V hotelu po mně chtějí hotovost. To je trochu čára přes rozpočet, tolik peněz nemám. Tak že prý můžu zaplatit při odjezdu. Fajn. Zahazuju bágl a běžím zpátky na pobřeží, protože jsem tam viděl Mekáč. Podle map je dokonce otevřený nonstop. Tak to je paráda! Kupuju velké Big Mac menu za necelou stovku, dostávám plastové brčko a asi 10 pytlíčků s majonézou zdarma! Tady je svět ještě v pořádku. Jídlo beru s sebou. Ráno bych měl kvůli cestě do Petry vstát nejpozdějc v půl osmé, tak to zbouchám v posteli, ať můžu co nejdřív zalehnout.

Na pokračování se pracuje...