Přes Makedonii do španělského Maroka - cestopis


České dráhy a budapešťská odysea

28. července

Tohle se mi snad musí zdát. Včera jsem vyhodil 90 Kč za místenku a pro jistotu ještě 40 Kč za servisní poplatek, který České dráhy účtují za nákup jízdenky u živé osoby, abych se vyhnul přesně tomuhle. Moje rezervované místo je v plném kupé a je z půlky obsazené pozadím korpulentní dámy ve středních letech. "Promiňte, ale mě pokladní na hlaváku ujišťovala, že místenku mi dá do velkoprostoru," zkouším reklamaci u průvodčího. "Ona se půlka vlaku vysrala, tak nám dali náhradní vagony. A co jako máte za problém? Místo tady máte," kyne průvodčí ke kupé. "Že je ho tam půlka a že v tomhle vlaku se něco vysere pokaždý," poukazuju na spokojeně usazenou ženštinu. Průvodčí zjevně není z nadcházející jízdy o nic nadšenější než já, a tak konverzaci končím s tím, že si nějaké místo najdu. Bože. Jeden čas aerolinky chtěly, aby si tlusťoši museli kupovat dvě místa, tak téhle ženské jsem to druhé místo zaplatil já.
V jediném přítomném velkoprostoru pár volných míst je, jen nefunguje klimatizace. No co. Lepší, než když v prosinci naopak klimatizace frčela na plný pecky. Usedám vedle skupinky britských InterRailařů a vzpomínám, jestli jsem tady na té trati Berlín-Budapešť někdy zažil plně funkční vlak. Asi vážně ne. O včasném dojezdu nemluvě. Už aby tu létal RyanAir.
Vagon je beze srandy skoro plně obsazený cizinci s InterRailem. Docela překvapení. Loni jsme při InterRailování přes půlku Evropy nepotkali snad ani jednoho. Ale dává to smysl, Praha a Budapešť jsou pro mladé zápaďáky taková Mekka a Medina paření.
Cestu si krátím vymýšlením, kam vyrazím po Budapešti. S Betti jsem odjezd domluvil na neděli a na ten den je pořád nejlevnější letenka do makedonské Skopje, po níž jsem pokukoval už před odjezdem. Nu dobrá, tak Makedonie.
Svoji osobní výzvu vydržet do Bratislavy jsem pokořil a teď jdu hledat azyl do jídelního vozu. Jenže zrada. Narváno je i tady. Číšník mě ujišťuje, že když vydržím půl hodinky, tak v Nových Zámkách všichni vystoupí, protože do Maďarska skoro nikdy nikdo nejezdí.
V Nových Zámkách to minutu po zastavení na peronu skutečně vypadá jako na indickém tržišti. Tolik lidí a bagáže se do tohohle vlaku snad ani nemohlo vejít. V jídelním voze zůstávám sám. Čerstvě nabytou skvělou náladu mi okamžitě kazí číšník a jeho ksicht, který po mně hodí, když si objednám jen Colu a kafe. Jak přejíždíme maďarské hranice a vlak zastavuje uprostřed pustiny, přidávám ještě pivo a oříšky, protože včasný dojezd evidentně nezvládneme ani tentokrát. K Budapešti se blížíme s půlhodinovou sekerou a číšník mi při placení vyráží dech kyselým komentářem, že si teda představoval, že si toho objednám víc. Tak a dost. V tomhle cirkuse jste mě viděli naposled, to příště radši pojedu stopem.
Měli jsme dojet před půl sedmou, je dávno po sedmé. Ale teď už vystupuju do monumentální odjezdové haly nádraží Keleti a celé České dráhy házím za hlavu. Na to, že jsem tady při první a doteď poslední návštěvě strávil jenom tři dny, si připadám děsně jako doma. Před nádražím dobíhám našlapané MHDčko a jen co se zaklapnou dveře, dostávám SMSku "Vezmi víno. Nebo dvě." Jestli na tomhle městě něco vážně miluju, tak jsou to všudypřítomné malinké nonstop trafiky s velkými chlaďáky s vínem. Jedna stojí i přímo na zastávce u Betti a za jedno z dražších vín dávám 400 forintů, takže nějakých necelých 40 korun. Teda za tolik u nás člověk nepořídí snad ani ty litrové jedy selected by Tesco.
...
"Langoš je taky maďarský jídlo??", ukazuju nevěřícně na ceduli stánku s rychlým občerstvením, když se s desátou večerní vydáváme do víru velkoměsta. "Takže vy jste nám ukradli i langoš??", zpražuje mě na oplátku Betti, která v Praze měla dostatečné trauma už z všudypřítomných nabídek tradičního staročeského trdelníku a tradičního staročeského guláše.
Že bude tohle zase pěkná divočina jsem tak nějak tušil, ale jen co vlezeme do docela nóbl baru v centru a Bettini známí mě vítají tequillou za v přepočtu 30 korun, hádám, že jsem to pořád ještě podcenil. Na baru čepují Plzeň a Staropramen, které pije skoro veškeré osazenstvo podniku. Já jdu do maďarského Kőbányai, protože popularita českého piva mě sice těší, ale 12 hodin po odjezdu se mi ještě po domově nestýská. Parta nových maďarských kamarádů nejen že má slušný splávek, ale je taky podobně zvrácená, takže večer zpestřují cards against humanity.
S pokročilým večerem nastává čas na změnu prostředí na trochu punkovější. Na druhý konec centra přejíždíme tramvají, Betti mi jako vždycky zakazuje koupit si jízdenku. Za chvíli už chápu proč. Předními dveřmi nastupují dva chlapíci v uniformě, maďarsky něco hlásí, načež se spolu začnou vybavovat. "To jsou revizoři. Budem muset vystoupit, po příští zastávce budou kontrolovat jízdenky," reaguje Betti na můj nechápavý výraz. Měním ho za ještě nechápavější. Tohle je paráda, v Praze jedou revizoři trochu jiný styl.
Jak přijde na scénu maďarská palinka, berou jasné obrysy večera definitivně za své. V paměti mi uvízlo akorát to, že jsem při snaze o selfíčko obohatil zbídačené šasi svého mobilu ránou o chodník o pár dalších vrypů, a že budapešťské autobusy mají otevírací okna. Jakože úplně. Ne ty trapné ventilačky jako u nás. Takže cestu domů trávím půlkou těla nad silnicí a Betti se mi směje, že jsem nadšenější než pes. No vskutku, nemůžu říct, že by ta měsíční cesta nezačala slibně.


Budapešť

29. července

Doprčic Betti je snad nejhlučnější člověk na světě. Takhle nahlas snad ještě nikdy nikdo kafe nevařil. 10 ráno. Zamačkávám hlavu pod polštář a snažím se ještě zabrat. Povedlo se. Znovu mě budí až po poledni vůně čerstvě pečené pizzy, která mě konečně dostává z postele, zatímco Betti do ní po obětavé výpravě pro jídlo zaplouvá zpátky.
Následky včerejšího večera se v božském elixíru života a vynikající pizze totálně rozpustily, čas vyrazit na památky. "Please just 5 more minutes sweetie," ozývá se zoufalé naříkání jako reakce na moje ostentativně hlasité obouvání se. Tuším, že 5 minut znamená ideálně alespoň 2 hodiny, a tak navrhuju, že se do města vypravím sám. "Wake me up when you're ready to do something fun," ozývá se z postele po tisícerých úlevných díky.
Počasí je vyloženě exkluzivní, takže mi ani tolik nevadí, že na zastávku přijíždí podle jízdního řádu až třetí autobus v pořadí. Nastupuju sebevědomě bez jízdenky. Chtěl jsem vystoupit v centru, ale když nad tím tak uvažuju, tak mě tohle město nebaví. Noční život je tu parádní, ale jinak je to taková prostorově velkorysejší Praha, žádná exotika, ze které bych si sednul na zadek. A tak nakonec přejíždím až na druhý břeh Dunaje pod nejvyšší horu Maďarska - Budínský hrad. Protlouct se přes všechny semafory v centru zabralo autobusu při nulovém sobotním provozu 50 minut, zelená vlna sem asi ještě nedorazila.
Vystupuju u monumentálního mostu Erzsébet híd a obcházím kopec k hlavní přístupové cestě. Pár metrů od začátku stoupání je v souběžné vysoké opěrné zdi nenápadná branka ústící k temným schůdkům, opatřená kusem papíru s ručně načmáraným slůvkem CASTLE. Musím se smát, protože mi to připadá jako začátek krátkého němého filmu k popukání z dvacátých let, kdy na konci schůdků bude čekat partička vágusů obírající hloupé turisty o cennosti. Ale je to skutečně oficiální cesta a za chvíli už šplhám po úzkém schodišti, které se klikatí po úbočí Várhegy, Hradního vrchu. A obdivuju asi padesátiletý asijský pár, který se to z nějakého důvodu rozhodl vzít po čtyřech na hulváta napříč vzhůru do kopce a na každých 5 metrů vzhůru se vrací 4 metry dolů pro nějakou věc, která jim vypadla.
Výhled od hradu je úchvatný. Opačný břeh širokánské řeky zdobí budova parlamentu Országház a nekonečná řada honosných domů. Procházím mezi veledůležitými státními budovami včetně Sándor palota, která je sídlem prezidenta, k chrámu Mátyás Templom a Rybářské baště. Přilehlým prostranstvím se z mnoha reproduktorů nese v nekonečné smyčce Radetzkého pochod. Určitou atmosféru to dělá, ale spíš mi to připadá jako už trochu přehnaný kýč.
Na rozdíl od prakticky všech turistů nepokračuju dál po schodech dolů k Széchenyiho řetězovému mostu, ale zaplouvám do kouzelných prázdných uliček čtvrti Várnegyed. Několik nenápadných schodišť a průchodů mě dovede až na náměstí Kálmána Szélla, kde exuju jedenapůllitrovku ledového čaje z místního supermarketu, protože horko už mi dává docela zabrat a stánkaři kolem hradu chtěli za půllitrovku vody kolem 900 forintů.
Dál to chci vzít po nábřeží a ke zpívající fontáně na ostrově Margitsziget. K řece si vypomůžu metrem, ať se zas moc nepředřu. Ale u eskalátorů stojí revizor, který všechny vcházející cestující kontroluje. To je taky docela zajímavý přístup proti Praze, kde revizoři čekají zásadně pod eskalátory. Holt kupuju lístek. A rovnou 24hodinový, protože stojí jen 1500 forintů a jestli dobře chápu informaci na automatu, tak platí i na vlak na letiště, zatímco normální jízdenka ne.
Vystupuju na Batthyány tér a plán vyrazit podél řeky mi hatí právě probíhající běžecký závod, který nábřeží uzavřel. Neprojedou tudy ani tramvaje a žádná náhradní doprava místo nich není, takže k ostrovu procházím úzkou a nehezkou souběžnou ulicí s otřesným provozem.
Konečně vcházím na široký most Margit híd a zaujme mě na první pohled banální věc - most dělá v půlce docela ostrou zatáčku. Marně přemýšlím, jestli je to vážně tak neobvyklé, nebo mě to jen u žádného mostu nikde jinde neupoutalo.
V půlce mostu je i odbočka na ostrov, a tak už za chvíli stojím před zpívající fontánou. Vodní kreace jsou docela zajímavé, ale je tu takové množství lidí, že to po pár minutách poslouchání písně Let it go přezpívané do maďarštiny, když do mě už asi podesáté narazí kočárkem ženská stojící za mnou, vzdávám a mířím zpátky na most. Daleko větší radost mi udělá fotka, kterou pořídím cestou z ostrova, na níž pózuje polonahý stréc s igelitkou vedle policejního tanku. Východoevropštější obrázek aby člověk pohledal.
Vracím se na levý břeh Dunaje a píšu Betti, že už jsem asi ready to do something fun. Navrhuje sraz v centru, a tak se na chvíli schovávám do haly nádraží Nyugati, které jsem zrovna potkal a kde je trochu chládek. A je tady i asi nejvíc nóbl McDonald's, jaký jsem kdy viděl.
Od nádraží už se pak vydávám po širokém bulváru Bajcsy Zsilinszky út. Jak se tak rozhlížím a připadám si napůl jako v Praze, neubráním se neustálému srovnávání. Oproti Praze je mi tady kromě alkoholických nonstop trafik sympatické ještě to, že ulice v centru nezdobí ohavné poutače na thajské masáže a kebaby, a celkově tu je prostě skoro všechno maďarské.
Šťastnou náhodou potkávám Baziliku svatého Štěpána, což je asi jedna z těch památek, které by turista v Budapešti měl vidět. Focení mě tak zdrží, že pak na vedlejší stanici Deák Ferenc Tér naskakuju na metro, abych sraz před kinem Corvin stihnul. Konečně jsem natrefil na tu linku, kde jezdí ty zrezlé sovětské soupravy, o kterých mi po návštěvě Budapešti fascinovaně vyprávěl kamarád. Tohle je teda síla. Neuvěřitelný rachot a při brždění podezřelý smrad. Nejvíc ale zírám na dveře. Jejich zavírání je tak nekompromisní, že věřím, že by nešťastnému dobíhajícímu byly schopné amputovat končetinu.
"Dík, že jsi mi to připomněl, fakt. Za tohle se v Budapešti stydim asi nejvíc. A tos měl ještě štěstí, já tim radši nejezdim, protože občas nějaká ta souprava začne hořet," vzteká se Betti, když jí s očima navrch hlavy vyprávím svůj nejčerstvější zážitek.
Po pár krocích zapadáváme do polorozpadlého baráčku Gólya, v němž se ukrývá sympatická hospůdka - restaurace - společenský prostor. Prý je to v podstatě squat. Nejvíc mi to připomíná žižkovské nákladové nádraží, akorát tady už to zjevně funguje delší dobu a mají to náležitě vymakané. Nad pohodlně zařízeným dvorkem dokonce visí spousta těch krásných světelných řetězů z velkých žárovek, co mám tak rád. A přímo nad námi se tyčí moderní kancelářská budova. Nejradši bych teď fotil jak šílenec, ale Betti říká, že by to tu asi nepřivítali zrovna s nadšením, tak si fotím jenom vynikající polévku, co jsem si po celodenním hladovění pořídil v přepočtu za dvacku.
...
Radši si s předstihem nastavuju několik budíků na půl sedmou, abych stihnul letadlo, a přestáváme počítat piva. Z největší místnosti přiléhající k dvorku se začíná linout alternativní hudba. Je tu celkem možná tak 50 lidí a vážně tu naživo hraje kapela. Budíka házím za hlavu, tohle bude ještě kouzelný večer.

» Pokračování - Poprvé do Makedonie


„Nikdy jsem nedopustil, aby škola stála v cestě mému vzdělání.“ Mark Twain