Přes Makedonii do španělského Maroka - cestopis


Poprvé do Makedonie

30. července

Rozsvěcím mobil. 6:27. To už asi nemá cenu zavírat oči. Nejsem si ani jistý, jestli jsem vůbec spal. Ruším sérii budíků plánovaných na 6:30 a plížím se do koupelny. Smiřuju se s tím, že kafe si dám až na letišti, protože nemám to srdce spustit ten nelidsky hlasitý kávovar. "Jak jsi to do háje udělal žes mě neprobudil?," mžourá na mě Betti, když se se sbaleným báglem na zádech loučím. Nojo, jsem prostě k pomilování.
Se sedmou zaklapávám dveře, slunce už pěkně peče. Nemám nejmenší tušení, jestli jsem pobalil všechno, zajímá mě jen nabíječka a pas. Autobus má interval 20 minut a ten předchozí jsem viděl odjíždět. Asi dobře, že mě Betti donutila vstát dřív než v 8, jak jsem plánoval původně.
Autobus přijíždí skoro prázdný, ale během cesty do něj nastupují důchodci vyzbrojení taškami na kolečkách. Vystupuju u vlakové zastávky Zugló prakticky v centru. Město je úplně mrtvé, jen kolem stánku s langoši postává s pivem pár starších chlapíků a prohlížejí si mě, div jim oči nevypadnou z důlků. Ve zlaté záři vycházejícího slunce je to vyloženě poetická scenérie.
Betti se smála, že při cestě na letiště pojedu jediným moderním vlakem v Maďarsku, který tady jezdí, aby oslnil cizince. Bral jsem to jako nadsázku, ale když okolo mě vážně projede několik vlaků, jaké u nás vídám snad jen při nostalgických jízdách, některé s otevřenými dveřmi, načež konečně přijede letištní spoj v podobě moderní klimatizované soupravy se zásuvkami, musím se taky od srdce zasmát.
Vlak nestaví přímo na letišti, ačkoliv se tak tváří. Ve skutečnosti z něj musím vystoupit ve čtvrti Ganztelep na stanici Ferihegy, odkud je to na letiště ještě pár kilometrů po dálnici autobusem. I v něm ale platí stejná jízdenka. Když mě pár minut po výstupu z vlaku hlásič v autobuse vítá na letišti Ference Liszta, musím říct, že ačkoliv je tohle takřka stejná dopravní kombinace jako v Praze, byla tahle cesta o dost svižnější a rychlejší. Přitom budapešťské letiště je od centra o dost dál.
Procházím bezpečnostní kontrolou, fronta prakticky žádná. V duty free kupuju kafe, Colu a svaluju se na zem k jediné existující zásuvce. Jsem tak unavený, že bych se i na té podlaze pohodlně vyspal. Nejlevnější hostel ve Skopji je za 9 €, nejlevnější jednolůžko pak za 11 €. Bez rozmýšlení beru hotel. 2 éčka za jistotu, že se vyspím, jsou přijatelná oběť.
WizzAirem jsem neletěl něco přes 3 roky. Líbí se mi, že personál rozdává při boardingu pokuty za nadrozměrná zavazadla jako na běžícím pásu. Ne že bych byl až tak škodolibý, ale RyanAir to skoro nikdy nedělá a já pak trávím lety s batohem pod nohama, protože někteří cestující propašují na palubu takové loďáky, že s nimi zaberou půlku přihrádky.
Vzlétáme, objednávám kafe, dopiju kafe, přistáváme. Nechci kecat, ale myslím, že kratší let jsem nezažil. Od startu k dosednutí to trvalo 58 minut. Makedonská krajina vypadala shora docela zeleně, takže hlášení letušky, že venku je 41 stupňů, mi trochu vyráží dech. Budovu terminálu zdobí nápis ALEXANDER THE GREAT AIRPORT. Haha, o tom jsem četl zrovna nedávno, že Makedonci se hádají o původu téhle významné historické postavy s Řeky a pěkně je štvou tím, že po Alexandrovi pojmenovávají úplně všechno.
Policista u pasové kontroly mě pěkně naštval. Nedal mi do pasu razítko, dokonce ho ani moc nezkoumal, jen mi popřál hezký pobyt v Makedonii. Ale teď už vstupuju do terminálu a potřebuju zařídit dvě věci. Vyměnit peníze za zdejší denáry a pořídit SIMku, protože za megabyte internetu s českou SIMkou bych v Makedonii zaplatil celou výplatu. Na české koruny jsem se nechtěl spoléhat a radši jsem si vzal eura. Naneštěstí si ale do Makedonie vezu taky hodně forintů. Z Čech jsem vyrazil se 40 tisíci a něco přes 30 tisíc jich mám pořád u sebe. Letištní směnárna v Budapešti byla tak neskutečně nevýhodná, že jsem si je radši nechal. Zato směnárna na letišti ve Skopje je sice velmi férová, ale forinty na kurzovním lístku nemá a když se na ně u pokladní ptám, tváří se, jako bych jí dával peníze z Monopolů. Přitom české koruny tady směňují. To mě docela překvapuje. Nevadí, eur mám naštěstí dost.
SIMku pořizuju hned vedle u stánku T-Mobile. Na prodavačku mám jediný požadavek - internet. Dostávám 5 GB dat, neomezené volání v Makedonii a nějaké minuty do EU za 300 denárů, tedy asi 130 Kč. Netuším, kolik času v Makedonii strávím, takže to beru, tolik internetu by se mohlo hodit. Ale do Čech nikomu volat nebudu. Za přijetí toho hovoru by se nedoplatil. Kéž bychom u nás jednou měli služby jako desetkrát chudší země.
Přecházím zase o stánek vedle a za 150 denárů (asi 65 Kč) kupuju jednosměrnou jízdenku na Vardar Express, což je jen docela vznešené označení pro dálkový autobus. Do centra Skopje je to z letiště nějakých 25 kilometrů a tahle linka se třemi zastávkami je jedna ze dvou možností dopravy - druhá je taxík. Na to, že spojů jezdí asi 10 denně, mi to vyšlo krásně. Za 10 minut poledne a nejbližší spoj odjíždí ve 12.
Opuštění terminálu mě málem srazí na kolena. To je teda výheň. Autobus je naštěstí poloprázdný a klimatizovaný. Vyjíždíme na minutu přesně a řidič si se stereotypy o Balkánu nezadá. Jsem docela rád, že jsem si batoh vzal nahoru, protože v úložném prostoru se už před opuštěním areálu letiště musela přeskládat nejen zavazadla, ale i jejich obsahy. Po dálnici vyloženě letíme a když se blíží první zastávka u obchoďáku na okraji Skopje a dojíždíme stojící kolonu aut, zvolá řidič cosi jako "Capitol Mall nie zastavame", točí ostře vpravo a míříme k druhé zastávce v pořadí.
U hlavního vlakového nádraží vystoupí téměř všechno osazenstvo a na konečnou u hotelu Holiday Inn už jedeme jen ve třech. Docela se divím, že nás tam řidič dovezl. Nahazuju GPS, internet jede jak namydlený. Přecházím most přes řeku Vardar a snažím se moc nekoukat na tu neskutečnou nádheru, co mám po levé ruce. Nechci si první dojmy kazit tou šílenou únavou. Půlku osmiproudého bulváru Gotse Deltchev přecházím na červenou, zastavuju na ostrůvku uprostřed. V tom se za mnou ozývá hlasité halekání. "Hej! Hej! Chlapče!" Nemám teď nejmenší náladu odhánět váguse, ale když halekání neustává, otáčím se. Kousek ode mě stojí v levém pruhu auto na blikačkách a plešatý řidič ve středních letech se na mě zubí ze staženého okýnka. "Odkud jsi?", ptá se anglicky se silným přízvukem. "Česká republika." "Och! Nádhera! Praha! Nechceš někam svézt?" "Ne, díky, jdu už jen kousek." "Ach. Jdeš na Starý bazar? Musíš si dát čevabčiči! Hned tady na kraji je skvělá hospoda. A pivo! Musíš si dát pivo!" "Dobře, to si určitě dám, díky!" Řidič zatahuje okýnko, nepřestává se zubit, třikrát zatroubí a se zuřivým máváním odjíždí. Teda to jsou celkem dobré první dojmy.
Starý bazar beru jen po okraji. Jak už jsem si umanul, nechci si zkazit první dojem a můj Hotel RM stejně podle Google Maps stojí právě na okraji. Jenže na místě označeném na mapách žádný hotel není. Trochu jsem s tím počítal, vzhledem ke zkušenostem z Maroka, kde se na mapy v úzkých nepojmenovaných uličkách nedá moc spolehnout ani co se samotných ulic týče, natož pokud jde o budovy v nich.
Popocházím ještě o kousek a dostávám se do malého parčíku, kde mě zastavuje mladík asi v mém věku. "Ach Česká republika! Úžasný! Praha! Nejlepší město!", reaguje na mou odpověď na otázku, odkud jsem. Docela osvěžení proti západní Evropě, kde si zpravidla myslí, že Česko je zhruba někde vedle Moskvy. Hned na to se mi chlubí, jaké má krásné nové sluneční brýle a sundává si je z hlavy. "Ray Ban. Nádhera, co? Kolik stojí Ray Ban v České republice?" Nemám absolutně ani to nejmenší tušení. Jelikož já svoje brýle vždycky tak jednou za měsíc zlomím nebo ztratím, nemá moc cenu, abych se porozhlížel po nějakých značkových. "Nevím... 100 €?", zkouším střelit náhodnou částku. "Cože? Tolik? Prodám ti je za 50!", reaguje nadšeně a otevírá malou brašničku plnou brýlí. "Tak to rozhodně nechci. Mám svoje brýle za 5 € a nic dražšího nechci." Klučina se mě ještě chvíli pokouší přesvědčit, že bych vypadal jako frajer, ale nakonec to vzdává a přeje mi hezký pobyt ve Skopje.
Zapadávám do náhodné uličky vedoucí ven z parku a zrovna když chci někoho oslovit s fotkou hotelu z Bookingu, vidím ho přímo před sebou. Až se vyspím, tak jim to na těch mapách opravím, ale teď už se hrnu dovnitř. Jen co vezmu za kliku, zvedá se jeden ze staříků sedících v hospůdce vedle a upaluje za mnou. Jeho angličtina mi zní, jako kdybych hodil hřebíky do pračky, ale po chvíli pochopím, že to je recepční. Když mu dávám pas, spráskne nadšeně ruce a zkouší na mě makedonštinu. "Rozumíš, Petr? Rozumíš?", táže se nadšeně. Slůvko rozumíš je jediné, které mu rozumím, a tak odpovídám "trochu". "Trochu! Trochu rozumíš!", nepřestává se šklebit a vede mě do pokoje. Nakonec pochopí, že lámaná angličtina bude lepší a ukazuje mi vybavení pokoje. Objednával jsem jednolůžko, dostávám dvoulůžko. Za 11 €. Luxus. Bojím se, že to už se dneska neprobudím. Pas mi prý dědula vrátí za chvilku, tak se jdu zatím kochat výhledem z okna. Přímo mezi okolními střechami se tyčí elegantní minaret. Tak tohle je panečku exotika.
"Petr! Petr!", ozývá se za dveřmi volání spolu s hlasitým klepáním. Dostávám zpátky pas. Stařík se na mě chvíli beze slova dívá jako na svatý obrázek a odchází. Tak můžu konečně zalehnout. "Petr! Petr!", klepe za chvíli znovu. "Petr! Klíma. Klíma, gůt??", ukazuje na usilovně hučící klimatizaci. "Yes, very good, thank you!", děkuju s úsměvem a vyšoupávám ho ze dveří. Bože, doufám, že za mnou takhle nebude courat celý den. Jen co se pro jistotu zamknu, začne se z minaretu ozývat ohlušující halekání. Přesně 13 hodin. Nojo, oni to mají v poledne, a tady se používá letní čas, tak to asi mají šoupnuté. Beru radši špunty do uší a ještě než halekání ustane, nevím už o světě.


Podvečer ve Skopje

Dědeček buď už neklepal, nebo jsem ho přes špunty v uších zdařile ignoroval. Na nohy se dostávám chvilku před půl čtvrtou a jen co se probudím rychlou sprchou, uvědomuju si, že jsem za celý den nic nejedl a ani nic k jídlu nemám. Bydlím uprostřed něčeho, co se jmenuje Starý bazar, tak tady snad nějaké jídlo prodávat budou. Ještě než opouštím pokoj, googlím základní slovíčka. Dobrý den je Zdravo a děkuji se řekne blagodaram. Strč prst skrz krk. Blagodaram blagodaram blagodaram. To by šlo.
"PETR! BÁJ!" Dědula sedí pořád naložený v hospůdce, se širokým úsměvem mi mává a upozorňuje celou ulici, že odcházím. Procházím naslepo malebnými uličkami. Neuvěřitelný genius loci. Ačkoliv úplně obrácený, než bych od místa zvaného Starý bazar čekal. Je tu v podstatě liduprázdno. Občas potkám nějakého vrstevníka svého recepčního nebo ženu v hidžábu. Do tajemného ticha tu a tam syčí příjemné vodní rozprašovače. Ona je vlastně neděle a ještě skoro večer. Tak proto je asi všechno zavřené a to je zas důvod, proč tu nikdo není.
Najednou malebná ulička končí a otevírá se přede mnou majestátní prostor okolo řeky. Přímo přede mnou stojí elegantní kamenný most z 15. století, na jeho druhém konci se na stožáru v sotva znatelném vánku líně povaluje obří makedonská vlajka. Přecházím most, v mělké řece se brodí pár starších chlapíků a rybaří. Podél řeky stojí budovy v antickém stylu a všude, úplně všude jsou sochy. A zlatě zdobené lampy. Na slunci je takové to horko, jaké jsem zažil jen párkrát v životě. Že už vlastně ani nevnímám tu teplotu, jen si připadám, jako by mě něco táhlo k zemi.
Přicházím na Makedonské náměstí, kterému vévodí monumentální socha Alexandra Makedonského s fontánou. V tichu rozlehlého prostranství se z moderní budovy T-Mobile s ozvěnou nese písnička Far Away od Alle Farben, hitovka léta 2014. Jen ji každou půlminutu přerušuje jingle T-Mobilu.
Už si připouštím, že naslepo žádné jídlo nenajdu a googlím nějaký supermarket. Kdo by to byl řekl, hned za budovou T-Mobilu je obchoďák. Ještě, že jsem si ho našel, v neděli zavírá už v 5. Při pohledu na cenovky v supermarketu si říkám, jestli mě nešálí zrak. Cifry na cenovkách jsou více méně stejné jako u nás. Jen jsou v denárech. Takže děleno 2 a půl. Čert vem travelmaster dietu, z obchodu odcházím obtěžkaný jako šerpa. I když to je částečně tím, že nemám moc důvěru v makedonskou vodu a radši jsem vzal dostatek tekutin.
"PETR! PETR, HÁJ!" Tady budu zjevně pod neustálým dohledem důchodcovské hlídky. Dědula na mě ze zahrádky hospůdky při návratu do hotelu nadšeně mává, všichni ostatní staříci sedící u stolu se otáčejí.
Jídlo si chystám a jím co nejpomaleji, protože v pokoji je prostě až moc příjemná teplota. Znovu ven vyrážím, až když už venku zase jezdí formule. Nemůžu si pomoct, ale to svolávání do mešit mi prostě zvuk ze závodního okruhu připomíná.
Mířím mezi ty zajímavé antické budovy, předtím ale dělám odbočku k mešitě, na jejíž minaret koukám z okna. Jak se tak kolem ní potloukám a dělám fotky, začne vycházet hrstka věřících. Po nich i imám a láká mě dovnitř. "Pro muslima je slušnost pohostit každého," odpovídá brilantní angličtinou na mou námitku, že nejsem věřící. "Děkuju, ale radši ne, já jsem tak hříšnej, že by to bylo vážně rouhání." Imám se rozesměje a odpovídá "O tom je přece život. Užít si ho." Tohle bylo příjemné setkání. Takhle se asi učí ta tolerance nebo co.
Přicházím na liduprázdné náměstí Matky Terezy. Chvíli se rozhlížím a naskakuje mi husí kůže. Mezi velkými honosnými budovami jsem vážně široko daleko sám a do absolutního ticha se z drobných reproduktorů umístěných na lampách nese klasická hudba. Od archeologického muzea přecházím za zvuku Tance cukrové víly z Tchaikovského Louskáčka okolo národního divadla k budově národní opery. Ze všech stran mě pozorují mlčící sochy. Zrovna když vcházím na most Civilizací, nejnazdobenější most, po jakém jsem kdy v životě šel, střídá Louskáčka Humoreska od Antonína Dvořáka. Opírám se o zábradlí a sleduju tu nádheru. Na jednu stranu nechápu, že to tady není natřískané turisty. Na druhou stranu jsem za to neskutečně vděčný.
S pocitem posledního člověka na planetě si jdu zase na chvíli orazit na hotel. Jakkoliv je Skopje nádherná, to horko je vysilující. Parta dědečků z hospůdky je pryč a na recepci teď sedí mohutný holohlavý chlapík, kterého jsem si soukromně pojmenoval Vasil.
Znovu ven vyrážím až se západem slunce. Což není zas tak pozdě, jen chvilku po sedmé večer. Skopje je totiž na východ a navíc dost na jih od Čech, přitom ale používá stejné časové pásmo, takže slunce tady zapadá o víc než hodinu dřív než u nás.
Zapadávám ještě znovu mezi ony antické budovy. Ve zlatém světle zapadajícího slunce nabrala atmosféra ještě jiné grády. Pak už přecházím kamenný most a ještě před setměním procházím přes Makedonské náměstí na Makedonskou třídu. Tady už to trochu žije, ale zas není moc na co koukat. Až na pár výjimek jen rezidenční budovy v socialistickém stylu.
Než se vrátím na Makedonské náměstí, setmí se už úplně. Fontána se sochou Alexandra Makedonského teď hraje klasickou hudbu a předvádí vodní a světelnou show. Asi pro 12 lidí. Sedám na lavičku a nasávám atmosféru. S devátou večerní se vracím na hotel. Když totiž koukám na TripAdvisor, vidím, že trávit tady víc než 2 noci asi nemá smysl. A tak chci vymyslet, kam dál. Jediné, co vím o balkánském regionu, jsou totiž jakž takž hlavní města. Váhám, jestli se zeptat na recepci, kam bych tady mohl vyrazit za zábavou, ale Vasil mi už u vchodu přeje dobrou noc. Tak teda dobrou.


Kam dál?

31. července

Pondělí jsem pojal v úvozovkách pracovně. Předchozí večer jsem totiž strávil googlením a moc jsem toho nevygooglil. Jen to, že jediné levné letenky ze Skopje jsou zpátky do Budapešti, eventuálně do Bratislavy, takže dál budu muset po zemi. A tady nastal problém, protože informace o autobusech byly napsané v podstatě jedině makedonskými obrázky.
Jediná spolehlivá informace, kterou jsem zachytil u víc zdrojů, byla ta, že z Makedonie v současnosti neexistuje přeshraniční železniční spojení, takže budu muset v každém případě autobusem. A to buď do Sofie, nebo, kdyby se zadařilo, do Istanbulu. Řecku se chci při téhle cestě pokud možno vyhnout. Spojení je tam sice podle všeho velmi dobré, ale mám utkvělou představu, že uprostřed léta to tam bude vypadat podobně jako v Chorvatsku. A v Makedonii je sice podle Googlu nemálo malých obcí, které by asi bylo fajn vidět, ale ne za cenu toho úsilí a času, které bych musel vynaložit na dopravu. Dal jsem si tedy za úkol hezky staromódně dojít na autobusák, zjistit co a jak, a taky se zkusit zbavit maďarských forintů.
Den jsem pochopitelně začal u kafe, ale došel jsem si na něj přes řeku. Ve Starém bazaru jsem si vážně připadal pod permanentním dohledem a nebylo mi to úplně příjemné. Na absurdně nízké ceny jsem si zvyknul tak rychle, že jsem bez rozmýšlení zapadnul do úplně náhodného podniku Coffee Factory, který se ukázal být docela luxusním, a za luxusní ledovou kávu jsem tak zaplatil 90 denárů. Skoro tolik, kolik v Praze na Žižkově.
Starý bazar byl podobně prázdný jako předchozí den, ale obchody byly otevřené a bylo mezi nimi dost směnáren, takže jsem se svými 30 tisíci forinty proběhal snad všechny uličky a zastavil jsem se i v infocentru. Všude na mě koukali jako na blázna, který vykradl nějakou dětskou herní pokladničku. V infocentru mi alespoň doporučili zkusit banku v obchoďáku.
Při tom náhodném bloumání jsem vylezl až na nejvyšší bod Starého bazaru - k mešitě Mustafy Pashi. Překrásná, elegantní, modře a bíle zdobená stavba z 15. století.
Během odpoledne jsem se konečně zbavil myšlenky, že v tomhle městě nikdo nežije. Jen co jsem Makedonskou bránou opustil nejužší centrum, byly najednou všude okolo davy lidí, auta, a z nějakého důvodu londýnské double deckery. S forinty jsem ale neuspěl ani v obchoďáku z předchozího dne, ani v o dost větším obchoďáku Vero kousek od autobusáku. Betti mi to v Budapešti vtloukala, že jak s nimi odjedu z Maďarska, už se jich nezbavím, protože je to nejhorší měna v Evropě, ale ona je takový pravý opak patriota, tak jsem jí to moc nevěřil.
Na autobusáku mi nabídli víc spojení, než jsem čekal. Čtyři autobusy denně do Sofie za 980 denárů, noční autobus do Istanbulu, pár autobusů do Soluně (Thessaloniki), ale hlavně autobus do Tirany za 1300 denárů. Žádnou jízdenku jsem nekoupil, vrátil jsem se na hotel googlit, protože Albánie mě předtím jako potenciální destinace vůbec nenapadla. A taky jsem zkusil zapnout hangouts na Couchsurfingu. Dost mě zarazilo, že k dispozici byli jen 2 lidi. Oba ze Skopje. Když jsem to zkoušel zapnout v Praze, bylo totiž vždycky dostupných pár set lidí. Během pár vteřin mi od jednoho z nich naskočila žádost o setkání. No vzhledem k výběru jsem ani nezkoumal, o koho jde a odklepnul jsem to.
Radost z Albánie mě po usilovném googlení přešla. Podle všeho bych se z Tirany musel vrátit zpátky do Skopje, protože jiná mezinárodní spojení neexistují. Tedy kromě kosovské Prištiny, ale tam bych jel nerad tak nějak z principu. Letecká spojení kamkoliv jsou z Tirany na poslední chvíli astronomicky drahá. A jelikož 13hodinová cesta do Istanbulu nezněla jako něco, co by se mi chtělo podstupovat, rozhodl jsem se pro Sofii. Do Bulharska jsem se koneckonců chtěl podívat od té doby, co nás dva Bulhaři unesli v Portugalsku.
S Gorjanem z Couchsurfingu jsme si sraz domluvili na osmou u sochy Alexandra. Měl jsem ještě trochu času, tak jsem se s nastupujícím večerem šel zatoulat opačným směrem podél řeky mezi další antické budovy. Mimochodem jsem taky na Googlu narazil na informaci, že ony antické budovy jsou z roku 2015, kdy bylo centrum Skopje komplet přestavěné, aby přitáhlo turisty, jenže žádné nepřitáhlo a místní jsou z toho pěkně nasraní, protože Makedonie je velmi chudá země a účet za tenhle projekt byl astronomický. Se setměním získaly ty všudypřítomné sochy, jako třeba sousoší sirotků, trochu creepy faktor. Tančícího páru v maskách jsem se vyloženě lekl.
Gorjana jsem ani nemusel hledat, namířil si to ke mně jakožto k jedinému člověku s foťákem naprosto sebevědomě. Usedli jsme do Trend Lounge, asi nejvíc nóbl baru, na jaký jsem se kdy byť jen podíval. Myslel jsem si, že mi asi nebude stačit hotovost na víc než jedno pivo, protože forintů jsem se nezbavil a další eura už jsem měnit nechtěl, ale pohled na nápojový lístek mě rychle uklidnil.
Za chvilku se k nám přidal druhý jediný člen Couchsurfing komunity ve Skopje, Mathias, který sice bydlí ve Skopje, ale pochází z Izraele. V Makedonii pracuje jako obchodní zástupce firmy, která vyváží obilí. Což pro mě byl docela zajímavý artikl k exportu z Izraele a ano, ujistil jsem se, že mluví o wheat a ne weed. Oběma mým společníkům táhlo na 40, takže jsem si vedle nich bez sebemenšího životního plánu připadal jako nezodpovědné děcko. Ale bylo z toho moc příjemné posezení. Oba mi schválili výběr Sofie jako nejlepší další zastávky, a taky jsem se toho spoustu dozvěděl. Třeba to, že občan Makedonie čeká na vízum do Spojeného království přes půl roku (respektive že vůbec potřebuje vízum), a taky jaká všechna místa musím navštívit, když pojedu do Izraele. Během večera procházely podnikem cikánské děti a prodávaly všechno od sušenek po nafukovací balonky ve tvaru srdce. To pro mě bylo docela šokující, že je tam obsluha baru nechala jen tak pobíhat. Gorjan mi dost důrazně řekl, ať dětem nic nedávám, protože to nejsou žádní sirotci a o všechno je oberou jejich líní rodiče.
Při půlnočním návratu na hotel jsem měl po čtyřech makedonských pivech docela vyhládnuto. Nevypadalo to, že bych se někde dočkal take away čevabčiči, tak jsem vzal zavděk kebabem za v přepočtu 30 Kč. Říkal jsem si, že takový kousek od Turecka už je to vlastně skoro zdejší jídlo, takže se nemusím stydět. Vasilovi už jsem ani nemohl popřát dobrou noc, protože to zařezával na gauči na recepci. Nechápu, jak se na něj vešel.

» Pokračování - Zpátky do Unie