Přes Makedonii do španělského Maroka - cestopis


Melilla: Evropské okno do Afriky

10. srpna

Když se probouzím, je už 11. To ta pohodlná postel a úžasné ticho. Jenže jsem jako přejetý parním válcem. Třeští mi hlava a mám pěkně ucpaný nos. Nejdřív přemítám, jestli mě mohlo tak zničit to místní pivo. Nemám představu, jak bylo silné. Ale vždyť je to vlastně úplně jasný. Včera jsem se 7 hodin slunil na tom ostrém slunci a do toho kolem mě fičel ten studený vítr. Takže jsem si uhnal úžeh a ještě jsem nastydnul. Well done Pítře, well done. Ještě, že s sebou všude tahám Paralen a Olynth. Kopu jeden prášek a zapíjím ho vodou z kohoutku, protože jsem si včera nekoupil pití a teď nemám sílu se pro něj vydávat. Kohoutkovou vodu jsem původně nechtěl riskovat, protože chutná hrozně železitě, ale co se dá dělat. Než zabere Paralen, ještě na chvíli usínám a pak si jdu dát ledovou sprchu, protože to by snad taky mohlo pomoct.
Když se v jednu konečně vykopávám z hotelu, je mi už celkem dobře. Ale stejně na to sluníčko dneska radši moc nepolezu, ať se tu neodrovnám. Teď potřebuju nakoupit v nějakém normálním krámě a sehnat kafe. Přecházím ulici a zahýbám za roh. A nestíhám valit oči. Ušel jsem možná 100 metrů, ale místo výstavních španělských domů a vystajlovaných Španělek mám najednou kolem sebe Maroko. Muži v kaftanech, ženy s hidžáby, mešita s minaretem a chodníky s odpadky. V kraťasech, tričku a s foťákem přes rameno tady trochu budím nechtěnou pozornost. Zapadávám do krámku Día, který moc dobře znám z pevninského Španělska. No vida, aspoň trochu kompenzace za ten drahý hotel. Ceny jsou docela marocké. Kilo nektarinek za 0,19 €, balení salámu (vepřového, to by mě o pár kilometrů vedle hnali) za 0,99 € a nejvíc zírám na půllitr piva za 0,79 €. Nojo, to jsem vlastně kdysi četl, že to tu mají nějak zvláštně s daněmi. Heh, po zaplacení koukám na účtenku a s daněmi to asi mají tak, že nemají žádné. Na pokladní jsem s lehkou nadějí, když jsem pár kilometrů od Maroka, zkusil francouzštinu, ale koukala na mě jako na blázna.
Vracím se zpátky do evropštější části a než odložím nákup, koukám po kafi. Zjevně jsem akorát trefil siestu. Většina krámků a všechny restaurace a kavárny jsou zavřené. Smůla. Nahlížím do všech uliček vedle hlavní avenidy a nikde nic. Až končím na hlavním náměstí Plaza de España a to už jsem pár kroků od přístavu, tak to jdu zkusit tam. No vida. Loď, ze které jsem večer vystoupil, tady pořád kotví. Tam a zpátky to stihnout nemohla.
Kavárna v přístavu překvapivě vážně je a je otevřená. Café con leche do kelímku s sebou dostávám za 0,90 €. No do háje to by mě nenapadlo, že to dá takhle zabrat. Na hranicích Španělska a Maroka, dvou národů závislých na kafi. Teď se vracím do hotelu, protože jednak chci odložit nákup, ale hlavně potřebuju vymyslet, kam se odsud vydám dál. V první řadě těžím znalosti recepčního. Přejít hranice do Maroka prý není moc sranda. Jednak je hraniční přechod otevřený jenom 10 hodin denně a je na něm děsný nápor, takže bych si taky mohl vystát frontu a do Maroka se vůbec nedostat. Pak by po mně prý taky maročtí celníci mohli chtít úplatek, aby mě do země pustili, a když už bych se tam dostal, musel bych si sehnat nějakou dopravu, protože přímo za hranicemi nic není. To mě teda moc nepotěšilo, doufal jsem, že takovou dálku z Evropy nepojedu jenom na otočku. Tak jdu ještě googlit.
Co tak nacházím příběhy cestovatelů, vidím, že recepční asi nekecal. Každopádně s dopravou by problém být neměl. Přímo za hraničním přechodem je podle všeho nádraží Beni Ansar frontière a 10 kilometrů od hranic je velké město Nador. Ale cože??? Úplně nejlevnější ubytování v Nadoru je ještě dražší než tady v Melille?! To snad není pravda. Kdybych chtěl někam za levno, musel bych celých 300 kiláků až do Fezu. Což by vlakem nebyl problém, jenže jízda trvá 7 hodin. A co potom? Všechny lety z Maroka jsou na poslední chvíli za stovky eur. Jediná možnost by byla objet obří kolečko až do Tangieru a trajektem na Gibraltar, anebo zase 7 hodin zpátky do Melilly. Tak tohle je slušná rána pod pás. Asi přiznávám porážku. No, teď si jdu koupit ještě jednu noc v tomhle hotelu, a během dne asi znovu kouknu do přístavu, co odsud jezdí a za kolik. A pak se rozhodnu.
"Určitě, je to 35 €," konfrontuje mě recepční v jarmulce se zvýšenou cenou, když si chci prodloužit pobyt. Ono na těch předsudcích o Židech možná bude něco pravdy. "Cože? Vždyť jsem platil 32 €. A na Bookingu máte 32 €," nedám se. "Ne, na Bookingu máme 33 €," lže mi do očí. "No tak 33...," klopím hlavu, protože když jedinou alternativou je hotel za 70 €, nemůžu si asi moc vyskakovat.
Trochu rozladěně opouštím hotel a jdu prozkoumat to staré město, co jsem večer viděl z lodi. Přecházím reprezentativní náměstí Plaza de las Cuatro Culturas, které je úplně liduprázdné. Vážně ani noha. Vyšlapávám schody do pevnosti. Hrozně mě překvapuje, jak je to tady všechno udržované, když sem zjevně nikdo nejezdí. To okolní ticho je až strašidelné. Z vrcholu schodů se rozhlížím do kraje a snažím se odhadnout, kde končí Španělsko a začíná Maroko. Ten slavný plot odsud nevidím.
Procházím bránou a po dalších schodech šlapu do starého města. A nevěřím vlastním očím! Turisti! A jací! Poslední, jaké bych tady čekal. Rodinka se dvěma malými dětmi. Evidentně Britové. Podle přízvuku a podle toho, že jsou všichni totálně spálení. Paní a děti neskutečně nadávají. Tatínek ani nedutá, protože je sice spálený a má žízeň úplně stejně, ale byl to určitě jeho nápad. Na vrcholu schodů se svorně svalují do stínu a konečně je můžu předejít.
Staré město je děsně malebné, barevné...a prázdné. Z hradeb obsypaných děly je nádherný výhled na celé pobřeží. Nejvíc se mi líbí stará budova majáku. Takový osamocený domeček přehlížející to nekonečné moře. Scházím po schodech na konci hradeb zpátky na pobřeží a najednou se vyloupnu přímo u přístavu. Teda to město je děsně kompaktní. To se mi hodí, chtěl jsem se podívat na ty jízdenky.
Možností je překvapivě spousta. Ale já většinu z nich hnedka vyřadím. Jednak chci jet pozítří, a na některých trasách se nejezdí každý den. Pak nechci jet přes noc, protože na lodi stoprocentně neusnu a další den bych úplně zabil. Takhle na mě zbývá buď jízdenka zpátky do Málagy anebo do Almeríe se společností Balearia. A to už se ani nemusím rozmýšlet. Balearia inzeruje "barco rapido". Dojezd do Almerie za 4 hodiny. A lístek je dokonce o stovku levnější. Kupuju jízdenku na pozítří. Odjezd ve 13 hodin, ideální. Teda tohle mi děsně zvedlo náladu.
Teď si tak říkám, že na ten hraniční přechod do Maroka bych se mohl jít aspoň podívat. Ať posoudím sám. Když to bude vypadat hratelně, tak bych si zítra mohl udělat výlet na otočku, aspoň nasát marockou atmosféru. Vydávám se podél pobřeží a nepřestává mě fascinovat, že město je teď úplně vylidněné. Jak dlouho sakra trvá siesta?
Osamocenost mi nevydrží dlouho. Připojuje se ke mně otrhaný mladík, evidentně z Maroka, a tím strašným gestem, ke kterému jsem získal hrozný odpor v Tangieru, naznačuje, že nemá co jíst. Mluvit česky nepomáhá. Na ulici nikdo jiný není, takže na mě tenhle vágus má kolik času bude potřeba. Nakonec ho obdarovávám 20 centy, abych se ho zbavil. Asi se rozkřiklo, že se tady potuluje evropský běloch, protože za chvíli mě dobíhají dva Maročani, kterým snad není ani 15, a žadoní ode mě stejným gestem. Když je chci okázale ignorovat, skáčou mi pořád do cesty a smutně koukají. Tentokrát už mě to stojí 50 centů a začíná mě to tady pěkně srát. Uhýbám od pobřeží a k hranici dál mířím podél hlavní ulice, která vede přímo k přechodu. I tady je prázdno. Nechce se mi věřit, že při tomhle provozu bych na hranicích mohl stát frontu několik hodin. Jenže co když siestu drží i tam? Jestli je přechod otevřený jenom 10 hodin denně...
Jak se tak rozhlížím a ohlížím, připadá mi, že mě někdo sleduje. Nějaký starší otrhaný Nešpaněl. Teda říkám si, že jsem spíš paranoidní. Prostě se jenom na liduprázdné ulici někdo vydal stejným směrem, a to pak není těžké, aby vypadal jako pronásledovatel. Ale stejně radši zkouším přejít na druhou stranu. Zastavuju a dělám, že něco studuju na mobilu. Po očku koukám na druhou stranu. Vágus došel na moji úroveň a teď stojí a dívá se přímo na mě. Tak tohle už je ale vážně creepy. Zahýbám za roh a dávám se do poklusu. Doleva, doprava, doleva, doprava. Zjevně jsem ho až tolik nezajímal, aby za mnou běžel.
Od přístavu už jsem ušel přes tři kilometry. Teď už se musím vrátit zpátky na hlavní ulici, všechny ostatní jsou slepé. Ulice se tady výrazně rozšířila a uprostřed má park. A ten park je úplně plný lidí. No tohle je jako zjevení. Neuvěřitelný bordel. Ti lidi nejsou vyloženě vágusové, ale v podstatě mi to připomíná fotky z Řecka při uprchlické krizi 2015. Stany, prádlo rozvěšené na špagátech a všude odpadky. A hned se stávám objektem zájmu. Naštěstí mě neberou útokem všichni naráz. Se sklopenou hlavou rázuju svižně dál, protože nějakých 200 metrů před sebou už vidím nějaký plot.
Doháje, to ještě není hranice. U provizorního plotu vystavěného na betonových blocích stojí policejní auto. Dva policisté odchytávají v tom neskutečném mumraji všechny, kteří směřují k hraničnímu přechodu a kontrolují jim doklady. K samotnému přechodu je to ještě dalších asi 300 metrů. Zrovna mě míjí autobus s nápisem centro ciudad, otáčí se, pár metrů ode mě zastavuje a otevírá dveře. Když vidím tu šílenou skrumáž na těch 300 metrech před přechodem, rovnou do těch dveří naskakuju. Platím 80 centů a už svištíme zpátky do centra. Uf, no tohle byl teda zážitek.
Zpátky na hlavním náměstí Plaza de España vystupuju po 5 minutách svižné jízdy. Přijdu si, jako by autobus projel nějakou červí dírou do jiné dimenze. Siesta asi skončila, teď už jsou zase všude lidi. Normální lidi. Nojo, však už je taky skoro půl šesté. Jdu si orazit na hotel, a taky se podívat, kde vlastně leží Almería, když tam pozítří jedu.
...
Znovu vyrážím ven až se sedmou hodinou. Když jsem na pokoj přišel, na chvíli jsem strnul. Myslel jsem, že mě vykradli. Ale to se jen projevilo těch 32 €, které tady platím. Pokoj navštívila pokojská a nejen že mi ustlala, a vypucovala koupelnu, ale i mi uklidila věci. To jsem si teprve uvědomil, jak moc budget obvykle cestuju, když mě obyčejná pokojská takhle vyvedla z míry.
Na internetu jsem vyčetl, že Melilla má po Barceloně druhý největší počet modernistických budov na světě. Sice vážně nejsem vzdělaný v architektuře, ale chci si projít novější část města a prostě budu koukat po barácích, co vypadají atypicky.
Město totálně ožilo a konečně z něj zase cítím tu skvělou atmosféru jako včera po příjezdu. Bloumám úplně naslepo a nepřestává mě fascinovat, jak za každým rohem číhá vždycky úplně odlišná scenérie. Město je navíc celkem kopcovité, což mu ještě přidává na přitažlivosti. Potloukání se křivolakými strmými uličkami mám nejradši.
V jednu chvíli si stoupám na zídku vedle dlouhého schodiště, abych si vyfotil výhled na město, když za mnou kdosi zahlaholí Bonjoooour. Vágus. Starý bezzubý vágus v růžové mikině s kočárkem plným krámů se na mě kření. "Ne, já se omlouvám, ale nic vám nedám, nemám moc peněz," kroutím se hned francouzsky. "Ty jsi Francouz?", ptá se vágus, jako bych nic neřekl. "Nene, jsem z České republiky," odpovídám, načež vágus přepíná do angličtiny a chválí mi francouzštinu. "Já jsem Mohamed, jsem z Alžírska," představuje se a podává mi ruku. Vyptává se, co tu dělám, proč jsem jel takovou dálku zrovna sem. "Ne, to je dobře, že do Maroka nepojedeš. Maroko je hrozná země. Španělsko je svobodná země," reaguje, když se v rychlosti dělím o svůj cestovní příběh. Mohamed na oplátku vypravuje, že je tady nelegálně. "Radši budu bezdomovec ve Španělsku, než učitel v Alžírsku," říká s úsměvem. "Nebudu tě dál zdržovat, chceš si to tu přeci prohlédnout. Děkuju. Děkuju, že sis se mnou popovídal," přepíná zpátky do francouzštiny, podává mi znovu ruku a klaní se.
Sbíhám po dalších schodech dolů a uzoučkou křivolakou uličkou zase nahoru. "Buenos dííías," spouští na mě sborově chumel dětí, které si na vrcholu uličky hrají. "Buenas," zubím se na ně a pokračuju ještě po dalších schodech vzhůru. A najednou nemůžu popadnout dech. Ale ne kvůli těm schodům. Mám před sebou doslova dechberoucí výhled. Přímo pode mnou se pod strmým srázem rozkládá rozlehlý hřbitov a v protějším svahu jsou vyskládané barevné domečky jako z lega. Slunce už prakticky zapadlo a úplné ticho celé téhle scenérie ruší jen zprava šumění rozbouřeného moře. Popocházím nevěřícně po okraji útesu. O kus níž se zase naskýtá neskutečný pohled na pevnost přes vlny tříštící se o pobřeží. Nepopsatelná nádhera.
Zpátky do centra se vracím až po úplném setmění. Na hotelu zkouším zapnout hangouts na Couchsurfingu. Nejbližší dostupný člověk je 6 kilometrů ode mě a jmenuje se Issam. Ten bude 100% v Maroku. Hned mě kontaktuje. Je v městečku Beni Ansar. "It's not meant to be brother," odpovídá, když ho musím zklamat, že jsem v Melille.
Tak si holt budu muset zase vystačit sám, jestli nepotkám nějakého anglicky mluvícího váguse. Je 10 večer a město překypuje životem. Sedám na zahrádku hospůdky La Andaluza přímo na náměstí Plaza de las Cuatro Culturas. Nechce se věřit, že před pár hodinami tu nebyla doslova ani noha. Do hospůdky jsem se okamžitě zamiloval, protože tady mají pivo ve velikosti půllitru a mají ho za 1,70 €. Snažím se vstřebat, co všechno jsem to dneska zažil. Mrazí mě a mám děsně skvělou náladu. "De donde es?," ptá se servírka, když dopíjím první pivo. "República Checa." "wow, muy bien," dostává se mi zase překvapené odpovědi. Trochu jsem doufal, že zase přijde cerveza gratis, ale bohužel. No nevadí, další si dám tak jako tak. Na zdraví.


Hraniční plot a vyhlídka do Maroka

11. srpna

Sezení v hospůdce na náměstí bylo i o samotě tak příjemné, že jsem se na hotel vrátil až hodně dlouho po půlnoci. Začetl jsem se do textů od pár travel bloggerů, kteří v Melille byli, když jsem se snažil najít, co bych tu ještě mohl vidět. A tak teď vím, že se dneska vydám na vyhlídku Mirador del Barranco del Quemadero, na útesu nad mořem v lesích u hraničního plotu. Ale nejdřív kafe. Včerejší siesta mě vyškolila. Vím, že to musím stihnout, než padne 1 hodina. Lezu na hlavní třídu Avenida Juan Carlos a zapadávám do malé kavárničky Cafetería Cervantes. Spolu se servírkou jsme jediní běloši. "De donde es? Francia?," ptá se, když mi nese café con leche za 1,20 €. Tuhle otázku už jsem tady dostal asi víckrát, než předtím za celý život. "República Checa." "uuu. Aprovecha tu estancia." "Gracias," odpovídám, i když si nejsem jistý, jestli to mělo znamenat, ať si užiju pobyt. V portugalštině to zní podobně, tak snad jo.
Po kafi mířím už zase na Plaza de las Cuatro Culturas. Vygooglil jsem totiž, že je tam infocentrum. A já odsud chci zoufale poslat pohledy a doteď jsem na žádné nenarazil, tak snad mi tam poradí. Otevírací doba mě dostává do kolen. To mám ale z prdele kliku. Otevřeno je každý pátek od 10 do 15 hodin. Chlapík za pultem na mě kouká jako na zjevení. Naštěstí umí anglicky. Ptám se, jestli se v tomhle městě dají někde sehnat pohledy. "No," odpovídá po chvilce přemýšlení. No dobrý. Ptám se ještě, jestli tady nejezdí nějaký autobus na onu vyhlídku na útesu, nebo aspoň poblíž. "I don't know," dostávám odpověď po další chvilce přemýšlení. Nemůžu se zbavit pocitu, že jsem tady první zákazník v historii. Dostávám aspoň zdarma mapu a dokonce knížku o Melille.
Na vyhlídku se ptám ještě recepční po návratu do hotelu. Prý je to překrásná vyhlídka, ale žádný autobus tam nejspíš nejezdí. Ona tam jezdí taxíkem za 10 € a doporučuje mi to samé. No, děkuju, ale s pěti stovkama asi dokážu naložit líp. Už takhle jsem na tomhle výletě roztažný až až. Jsou to 4 kilometry do kopce, tak to bych tam měl do hodiny být.
Siesta už udeřila. Procházím mezi činžáky podél hlavní silnice a všude okolo je až strašidelné ticho. Nikde ani noha. Najednou se terén narovnává a mám před sebou kamenitou pustinu, ze které tu a tam rostou trsy trávy. Klikatící se silnice se mění v nekonečnou rovinku a každých 50 metrů vedle ní stojí cedule PASO ZONA MILITAR. Chci si tohle vyfotit, protože mi to připomíná ty scenérie z okolí Area 51 v americké Nevadě. Jenže foťák protestuje. Zapne se, ale odmítá fotit. Vůbec na spoušť nereaguje. Tak tohle je creepy. Zkusím ho rozebrat, až dojdu na vyhlídku. Tady se mi to dělat nechce. Na některých sloupech okolo jsou i kamery, tak si říkám, že už mě teď nejspíš někdo pozoruje.
Po rovince se táhnu celý kilometr, než mě navigace navede na užší štěrkovou cestu do lesa. Za tu dobu kolem mě třikrát nízkou rychlostí projelo auto s nápisem GUARDIA CIVIL. Štěrkovou cestu taky tu a tam doplňují cedule PASO ZONA MILITAR a u jejího začátku dokonce stojí snad první vícejazyčná cedule, jakou jsem kdy ve Španělsku viděl - s informací o zákazu opouštět cestu.
Jdu ještě asi půl kilometru, než se přede mnou najednou otevře prohlubeň zarostlá nízkými borovicemi. Na jejím opačném konci se tyčí ten slavný plot. Okolím se zrovna rozléhá hlasité burácení. Od moře nalétá nad marockou pevninu helikoptéra. Letí jen pár metrů nad zemí. Naskakuje mi husí kůže. Cesta, po které jdu, se stáčí ostře vpravo a míří na okraj útesu, kde se s plotem setkává. Samotná vyhlídka je zastíněná stylovým přístřeškem.
Ten rachot na marocké straně je neskutečný. Kromě občasně prolétávající helikoptéry se po široké cestě za plotem prohánějí jeepy s vojáky. Stojí tam i několik menších domků a kolem nich postávají policajti. Foťák pořád nefotí, ale s připnutým teleobjektivem ho aspoň používám jako dalekohled. To mě hned přejde, když si všimnu, že jeden z policistů mě sleduje triedrem. Schovávám se pod přístřešek na vyhlídce a snažím se rozchodit foťák. Překvapivě stačilo vyndat a zase zandat baterku a už zase fotí.
Rachot na marocké straně trochu polevil, ale stejně mě fascinuje, kolik lidí a techniky je tam, a že na španělské straně není absolutně nikdo a nic. Čekal bych to obráceně, když už. S teleobjektivem sleduju, jak to vypadá na malé pláži pod útesem. Maročani na ní mají kromě hraničního plotu ještě několik vlastních plotů a taky spoustu vojenských budov. Na španělské straně není vůbec nic. Tomu fakt nerozumím.
Když už mám všechno zdokumentované, sedám si pod přístřešek. Sleduju to nekonečné moře a zároveň vnímám ten hrozivý plot, který mám doslova na dosah ruky. Najednou se konečně ozývá nějaký ruch i na mojí straně. Po štěrkové cestě přijíždí autíčko Guardia civil, vystupuje z něj samotný policista, opírá se o auto a zapaluje cigaretu. Tohle vypadá v kontrastu s marockou stranou tak komicky, že se pokouším potají fotit, ale policista na mě přísně zahrozí ukazovákem se slovy no no no.
Takhle pod dohledem už se mi tu zdaleka tak dobře nesedí, takže se vydávám zpátky. Kdybych uměl španělsky, asi bych policistu zkusil poprosit o odvoz. Takhle se musím táhnout zase 4 kilometry z větší části pustinou.
Když přicházím k prvním obydlím na okraji města, říkám si, že ta lavička s přístřeškem vypadá skoro jako zastávka. Akorát tady není žádný označník a už vůbec žádný jízdní řád. Sbírám veškerou drzost a oslovuju vojáky se samopaly střežící bránu do vedle stojících kasáren se slovy autobus centro ciudad, por favor?, zatímco ukazuju na přístřešek. "Si," kývne suše jeden z nich. "Gracias," otáčím se a vojáci propuknou v záchvat smíchu. Teďka skoro sázím, že mě jenom zkouší potrollit a budou sledovat, jak dlouho na té lavičce in the middle of nowhere vydržím sedět. Mají štěstí. Za 2 minuty vážně přijíždí autobus. Platím zase 80 centů a za 10 minut už vystupuju na náměstíčku Plaza Torres Quevedo asi 50 metrů od hotelu.
Jdu si po té štrece na chvíli orazit a přemýšlím, že bych si po x dnech vážně dal nějaké pořádné jídlo. Jenže zrovna teď je siesta v plném proudu. Vzal bych zavděk nějakým fast foodem, ale až ted si uvědomuju, že jsem tady ještě žádný neviděl. Možná i proto mi to tu přijde takové autentické. Žádný kebab, žádný Mekáč, ani stánek s pizzou. Zkouším Google Maps a zdá se, že je tady jeden Burger King. Přímo u pláže, asi 10 minut od hotelu. No tak jo, půjdu se zprasit.
Město už je zase vylidněné. Beru to svižně a nejkratší možnou cestou, ale zase potkávám několik mladíků, kteří ze mě zkouší loudit peníze. Dneska už mě to vytáčí o dost víc než včera, takže ani nezastavuju a nekompromisně je odmítám hned v několika jazycích. Sice vždycky klušou kousek vedle mě a smutně koukají, ale mají smůlu.
Big King menu v Burger Kingu stojí 4,80 €. Doprčic to je levnější než u nás. To město bez daní se mi líbí čím dál tím víc. V podniku kromě mě nikdo není, takže si zabírám celý velký pohodlný box u okna a s chutí se pouštím do jídla. Když na okno najednou někdo zaťuká. No to se mi snad zdá. Zubí se na mě mladík, který ze mě včera dostal peníze. Tváří se, jako bychom byli nejlepší kamarádi na střední a po letech jsme se potkali. A hned tím zpropadeným gestem zase naznačuje, že nemá co jíst. S plnou pusou se mu snažím přes okno sdělit, že nic nedostane. Tváří se nechápavě. A pak začíná zase gestikulovat. Zjevně z mých gest něco pochopil, ale špatně. Myslí si, že se chci nejdřív najíst, než mu zase zaplatím a naznačuje, ať se v klidu najím, že počká. Sedá si na obrubník naproti Burger Kingu a kouká na mě.
Pokračuju v jídle a svou nezvanou návštěvu zdařile ignoruju. Když se ozve další ťukání. To snad ani není pravda. U okna stojí ti dva kluci, kteří ze mě včera taky něco vyžebrali. A zjevně by taky chtěli přidat. Teď už se neznám. Vstávám a ukazuju, ať odprejsknou. Koukají na mě nechápavě. Když v tom na ně z obrubníku něco volá moje předchozí návštěva. Kluci odstupují od okna a přisedají si na obrubník. Nenechám se rozhodit. Já jím pomalu a je to přestane bavit, říkám si.
Zbývá mi už jen pití a trocha hranolků. Zvedám oči od mobilu a teď jsem celkem v šoku. Na obrubníku naproti sedí už 5 kluků. Teda tady už začíná jít trochu do tuhého. Beru tác a přesedám si doprostřed místnosti, aby mě aspoň nemohli bez ustání pozorovat. Teď už mám dojedeno a přemýšlím, co budu dělat. Myslím, že kluci na mě teď nevidí, ale pořád tam sedí a jelikož vchod mají pod dohledem, vědí, že jsem neodešel. Je jich 5, čekají tam už půl hodiny a ulice jsou úplně prázdné. Myslím, že bez peněz neodejdou. A hádám, že 20 centů už jim asi v takové přesile stačit nebude.
Teď už v podstatě jen přemýšlím, jestli se obrátit na obsluhu, nebo potupně zavolat na policii, že se bojím odejít z restaurace. Když v tom uklízeč s pytlem odpadků odemyká dveře na opačné straně lokálu a vchází do nějakého průjezdu. Tady cítím příležitost vyjít z toho ještě trochu se ctí. Popadám věci a vbíhám za ním. Na nic se neptám a jelikož vrata na konci průjezdu jsou otevřená, vybíhám na ulici na opačné straně bloku. Zběžně se ohlížím, ale kluci mě buď nezpozorovali anebo nevědí, kam jsem se průjezdem dostal. Nikoho v zádech nemám. Tak to by bylo. Teď už jsem docela rád, že zítra odjíždím.
Mířím rovnou zpátky do hotelu. Jsem teď docela paranoidní, takže než zahnu do ulice k hotelu, ještě se pořádně rozhlížím za sebe, jestli za sebou vážně nikoho nemám. To by mi chybělo, aby ta sebranka věděla, kde bydlím.
Tu hoďku, než mezi pátou a šestou skončila siesta, jsem radši zůstal na hotelu. Teďka zase vyrážím ven, ale k pláži už se rozhodně nepřiblížím. Než se na večer stáhnu do centra, mířím ještě na včerejší vyhlídku. Pořád mi vrtá hlavou, jak může mít to město na tak malé rozloze na různých místech tak strašně odlišnou atmosféru. Ty uličky vedoucí nahoru k vyhlídce jsou tak strašně příjemné.
Sedám si zase na zídku nad hřbitovem. Kochat se tou nádherou v tom neskutečném tichu vydržím skoro hodinu. Slunce už pomalu zapadá. Zpátky dolů mě žene až to, že chci ještě nakoupit a Día u hotelu zavírá už v 9.
Než jsem nakoupil, stihlo se už úplně setmět. Tašku odkládám na hotelu a vydávám se za pivem. Ulice už zase překypují životem a zdá se úplně neuvěřitelné, že před pár hodinami jsem tu byl jen já a gang adolescentů. Usedám ve včerejším podniku La Andaluza. Když jednou ve Španělsku objevím místo, kde mají pivo v půllitru a ještě za 1,70 €, je asi zbytečné riskovat jinde.
Zítra po poledni odjíždím, a tak koukám, kam vůbec dojedu. Že pro mě bude Almería na pobřeží jen rychlá přestupní stanice, jsem tušil, už když jsem jízdenku na loď kupoval. Protože už se nechci znovu přetahovat o město s davy koupáků. A když teď koukám na ceny ubytování, které beze srandy začínají na 110 € za noc, tak už to vím 100%. Z Almeríe odjíždí v půl sedmé večer vlak do Granady. Není to rychlovlak, takže cena je docela rozumná a cena ubytování v Granadě je na bulharském levelu. Tak to jsem plán na zítřek sestavil rychlejc, než jsem čekal. Teď spíš vyřešit, co dál.
Jestli chci pryč ze Španělska, bude to chtít někam na letiště. Jenže...já už vážně netuším, kam ještě bych chtěl letět. Myslím z těch destinací, které jsou dostupné nízkonákladovkami. Do Skandinávie se mi prostě nechce. Ani do Německa. Zoufale koukám, kam se dá dostat z Granady. No jasně! Do háje, vždyť já jsem letos ještě nebyl v Portugalsku. A z Granady je na Blablacar snad každou hodinu odvoz do Algarve. A odtamtud už jezdí ten superlevný vláček do Lisabonu. A tam bude párty. Nojo, tam bude párty! A tam vydržím klidně týden. A je to budget. Teda teď mám ale děsně dobrou náladu. Una mas cerveza por favor.

» Pokračování - Uvízlý v Africe