Pěšky přes Pyreneje - cestopis


S plnou polní v Barceloně

17. srpna

Za deset devět, do hajzlu. Že bude první krizovka už v Praze před odletem mě fakt nenapadlo, ale províněná noc ve fungl novém bytě bez internetu udělala svoje. V odpornym dešti pobíhám s obřím báglem na zádech, s deštníkem a suchou houskou v ruce po vietnamských večerkách okolo Ohrady a tramvajenku nemaje sháním lístek na MHD, zatímco se na mokrym displeji telefonu snažím odepsat Martymu, že svůj příjezd na Staroměstskou fakt neurychlim. OK, snažení bylo dost, tak holt na bubáka. Dvěstěsedmičkou přes centrum ve všední den ráno, hazardér jak blázen.
Autobus popojíždí zasekanou Revoluční, ok, takže scházející eura ve směnárně pro Čechy už si nevyměnim. Dvacet minut po čase srazu přibíhám do metra na Staroměstské, hledám nasraného Martyho, nacházím vysluněného Martyho, který mi do ruky strká lístek. Ve slovní zásobě nemám dostatek výrazů vděčnosti.
Časovou rozvahu mi bourá Růžovo zavazadlo k odbavení, ale nakonec všechno klape na minutu a teď už si připadám jako pán, že nemáme zbytečné prostoje. Posádka španělského Vuelingu si naštěstí s povolenými rozměry neláme hlavu o nic víc než RyanAir a svůj po všech stránkách nadrozměrný batoh dostávám do letadla. Nedělám si iluze, že bych ho dostal do úložného prostoru, ale striktní letuška mi jeho naštosování pod sedačku zakazuje, a tak batoh končí v jedné přihrádce, bota z jeho útrob v druhé a druhá bota ve třetí.
Z reproduktorů se po krátkém zachraptění ozve protáhlé "éééééj?!" a po chvíli naprosto nesrozumitelné brebentění. Spolu s okolo sedícími cestujícími se lehce uchechtneme a i letušky vypadají při předvádění pokynů trochu rozpačitě, až ze sebe Randy v záchvatu smíchu dostává teorii o mopařovi, který v kokpitu do něčeho drcnul a teď panikaří "eeej, vono to jede".
Mopař to ale až na dost hulvátské přistání zvládl obstojně a s protikocovinovou Colou, kafem a těstovinovým salátem utekl tříhodinový let jako nic. Půlka kapesného v čoudu hned v letadle.
Před terminálem si chytáme bezplatný autobus na terminál 2. Batohy jsme si hodili na záda asi před čtvrt hodinou a Randy se poprvé ozývá. "Kluci mě z toho batohu nějak bolej záda. Jak se řekne španělsky pivo?"
Od druhého terminálu jdeme nadchodem podle perfektního značení na stanici příměstského vlaku, platíme 4,10 € za cestu do centra a vlak v zápětí odjíždí. Zatím všechno krásně klape, jsem z toho trochu smutný, protože o Barceloně šířím od loňska samé pomluvy. Však ono se to v centru vybarví.
Na nádraží Sants vystupujeme po slabých 20 minutách. Za hezkým parkem de l'Espanya Industrial lezeme do uličky Carrer de Premia a tady to konečně začíná. Pach moči, zanedbané fasády, odpadky. Mám radost, že jsem si to nevymyslel.
Než po rušné Carrer de la Creu Coberta dorazíme k areálu EXPO 1929, naříká už Randy zase o batohu a Růža mu ho sundává ze zad. "Vždyť to máš jak kokot, si to utáhni." Je fakt, že báglu unaveně padajícímu na pravou stranu jsme se s Martym smáli už po výstupu z vlaku, ale nějak nás nenapadlo se o to podělit.
Od EXPO už okolo slavného tržiště Mercat de Sant Antoni, které je teď v rekonstrukci, míříme k náměstí Plaça Universitat. Po spravení batohu přichází hlad a Marty, který o sobě hrdě prohlašuje, že po 4 letech gymnaziální výuky neumí španělsky o nic víc než my, je nucen poskytnout Randymu před pekárnou konzultaci, jak ve španělštině pozdravit a poděkovat.
Barceloně musíme pochválit počasí. Je půlka srpna, přitom rozhodně není přes 25 stupňů a zároveň krásně svítí sluníčko. Na chillovou městskou procházku jako dělané, říkáme si, zatímco se protahujeme náměstíčkem Les Rambles a úzkými uličkami na náměstí Plaça Nova před barcelonskou katedrálou.
Pouliční černošští prodejci nám nabízejí selfie tyče. Randy tahá tu svou a Marty jim trpělivě vysvětluje, že Randy už má svoji a my jako idioti vypadat nechceme.
Pak už se prosmýkáváme mezi davy turistů na náměstíčko Plaça de Sant Agustí Vell a dál do parku u Vítězného oblouku. Ke vstupu do podzemní stanice Arc de Triomf přicházíme půl hodiny před odjezdem vlaku do hor a ještě stíháme pořídit svačinu v sousedním obchodě. Časovou rezervu využíváme na rozbití automatů na jízdenky (doteď nechápeme, jak se nám povedlo nahodit bluescreen u obou) a následný nákup lístků u španělsky mluvící pokladní.
Říkám si, že když jsem si jen umanul, že by bylo fajn projít si Barcelonu, vařil jsem to za pochodu z vody a vzpomínek z loňska, a všechno klaplo naprosto luxusně a viděli jsme toho docela dost, tak do detailu vypiplaný pochod v horách musí vyjít bez sebemenšího problému. Na příštích 24 hodin navíc naskakujeme z větší části na už vyzkoušenou pasáž cesty vlakem okolo Evropy.
Stojíme na nástupišti, kde to vypadá jako v metru a střídá se jeden vlak za druhým. A mně stejně jako loni vrtá hlavou, proč z těch stovek vlaků denně, které z téhle nenápadné stanice odjíždějí do městeček v barcelonské aglomeraci, jedou každý den tři až na 150 kilometrů vzdálené hranice s Francií vysoko v horách. Kvůli tomu, že pyrenejská trať spadá mezi příměstské, se navíc i vyhledávač spojení dopravce RENFE tváří, že žádný vlak do hor neexistuje a člověk tak musí přesně vědět, co hledá, a na španělskojazyčné stránce se proklikat k barcelonské příměstské dopravě.
Vyrážíme přesně v 17:24 a jen co vlak opustí barcelonský tunel, začíná se nenápadně drásat do kopce. Mezi Španěly cestujícími z práce jsme se svou plnou polní lehce středem pozornosti, obzvlášť když jsme pak vyplácaní z prvních hor vykukujících na obzoru a začínáme se zběsilým focením.
V městečku Ripoll, které už je sevřené mezi slušnými kopečky, vystupuje většina cestujících, odpojují nám zadní část soupravy a do divokých hor už pokračujeme s minimálním doprovodem.
Puigcerdà - última parada. Jo kdyby, tady ultimátní paráda teprve začne. Čtvrt na devět večer, padá tma a mlha. Jdeme se ubytovat, pokračování zítra. Hotel máme přímo před nádražím. Zatímco Růža čeká venku, platíme pouze španělsky mluvící recepční nekřesťanských 87 € za třílůžkový pokoj. Nojo, Španělsko, co naděláme. Poslední pokoj za poloviční cenu v jediném dostupném hotelu v sousedním francouzském Bourg Madame mi na Bookingu někdo vyfouknul přímo před nosem.
Zahazujeme batohy a po tmě jdeme na neosvětlené krajnici do nedalekého Carrefouru pro večeři a nějaké to kalivo.
Zásoby jsme plánovali nakoupit zítra v levnější Francii, ale tady mají pár takřka Kauflandích akcí na pepřové salámy a sýry, takže se nakonec docela rozšoupáváme. Jen to kalivo ne a ne najít. Odcházíme s nepořízenou. Před vchodem ale objevujeme oddělený vchod do kalícího Carrefouru. No fakt! Carrefour, který se tváří jako normální Carrefour, ale mají v něm otevřeno o hodinu déle a prodávají jenom alkohol a zobání k němu. Kalící Carrefour do každý ulice! Pořizujeme sixpack piv a víno.
Na křižovatce před Carrefourem se Růža z ničeho nic odděluje a se slovy "tak já si tamhle postavim stan" mizí ve tmě. No co už, jdeme se napít sami.
"Teda...7 kil za hotel je 7 kil, ale když si představim, že bych teď stavěl stan u kruháče, tak si řikám, to je ale krásný jak venku chčije," rozněžňuje se Randy, zatímco si uvelebení v postelích každý se svým pitím dáváme večeři. Co si budeme povidat, zatím dobrá výprava do hor.


Poprvé do hor

18. srpna

Sraz s Růžou před hotelem v půl jedenácté. Budík na desátou, když se máme ve třech vystřídat ve sprše a nasnídat, byl vskutku optimistický. Ve třičtvrtě na jedenáct hledá Randy boty, já se snažím napěchovat pivní pyramidu do malinkého koše a Marty se směje. Na sraz před vlastními dveřmi přicházíme se čtvrthodinovou sekerou.
Přes noc se vyčasilo, sluníčko šajní, nálada je nejoptimističtější. Vykračujeme si po příjemné rovince přes hranice pěšky do Francie a obdivujeme ostré vrcholky, které nás obklopují. Jsme tu na takové náhorní plošině.
Relativně pozdní začátek dne svádíme čistě na španělské a francouzské dráhy a vůbec ne na dlouhý pohodlný spánek, protože na start pochodu potřebujeme dojet až do vesničky Porte Puymorens. Jenže včera večer žádný vlak nejel a dnes jede první až v jednu odpoledne.
Do odjezdu zbývá hodina, potloukáme se po městečku Bourg Madame a hledáme Carrefour, na nějž láká nesčetně billboardů. Nikde ho nevidíme. Vzdáváme se, jdu se zeptat do infocentra. Slečna za pultíkem mě bere za paži, vede mě k oknu a ukazuje "přímo tamhle". Budova s nápisem Carrefour jako kráva stojí naproti. Heh, i ve čtyřech jsme slepí.
Bereme křupavé bagety, pití a nějaké to ovoce. Teď už jsme ready na divočinu a přesouváme se na maličké nádraží. U plnoštíhlé pokladní s krátkým sestřihem a náznakem knírku, o níž zbytek výpravy zarputile tvrdí, že je to chlap, kupuju po třech eurech lístky do Porte Puymorens a vyzvedávám zarezervované jízdenky z hor do Bordeaux.
Ve 12:45 nás vyhání na nástupiště, protože zamyká čekárnu. Smysl zavírání nádraží uprostřed dne nám popravdě uniká, ale klidíme se. A Randy s Martym se 5 minut před příjezdem vlaku rozhodují komplet přebalit batohy.
Tři stanice do La Tour de Carol pojedeme vlakem, který je zároveň turistickou atrakcí. Historická souprava Le Petit Train Jaune (Žlutý vláček) tudy jezdí po úzkorozchodné trati z Perpignanu.
Přijíždějící drobnou soupravu nejlépe vystihuje Růžův autentický komentář "ten je ale roztomileeej!". "Já jsem teda roztomile v píči," reaguje Randy, zatímco pěchuje do batohu věci. "Já jsem uplně mega moc v píči. Mega mega moc," přisazuje Marty s báglem obráceným naruby.
Do La Tour de Carol přijíždíme sotva po 10 minutách. Máme to i s technickou zajímavostí, na tomhle světově unikátním nádraží totiž končí trať s normálním rozchodem z Toulouse, širokorozchodná z Barcelony a úzkorozchodná z Perpignanu. Zbytek výpravy trvá na tom, že v nich nevidí rozdíl.
Čtvrthodinové čekání si zkracuju hledáním kávy. Přímo před budovou stojí malá kavárna Le Bistrot de la Gare. Vypadá to, že tu mají tak jednoho zákazníka denně a dnes jsem to já. A přitom za vynikající velké cappuccino chtějí jen euro.
"Teď jedem jednu stanici? A pak přestupujem?" "Ne. Pak začne divočina," odpovídá zasněně Marty na Randyho otázku, zatímco všichni až na zkušeného matadora Růžu fascinovaně sledujeme vrcholky, které trasu vlaku obklopují.
V Porte Puymorens vystupujeme sotva po 20 minutách, Marty mi svým pozadím likviduje stand up před odjíždějícím vlakem a teď už vyrážíme skutečně do divočiny. Kousek se vracíme po silnici, než nám dojde trpělivost, přeskakujem příkop, přelézáme železniční násep a pokračujeme po pohodlné pěšině. Zástavbu máme ještě na dohled, ale už se fotíme s horami, s kravami, natáčíme jak jdeme... Randy v narážce na Kancelář Blaník prohání po louce se selfie stickem koně za provolávání "Mister Gere, selfie please!".
Po půl hodince se cesta točí prudce vzhůru a po dalších 10 minutách zastavujeme k hromadnému převlékání do kraťasů, já s Martym do sandálů.
A už jenom stoupáme podél říčky Campcardos. Brodíme potůčky a překračujeme kraví šrapnely. Před půl čtvrtou zastavujeme na oběd a na yr.no sledujeme předpověď počasí. Zrovna máme být v silné průtrži, ale svítí na nás sluníčko. "Zavolej tam Pítře, že to maj uplně špatně," smějeme se Randyho poznámce a dáváme se znovu na pochod.
Za chvíli sledujeme, jak se z údolí pod námi hrnou mraky vzhůru. "Hustý, to vypadá, jak když ty hory rostou z ničeho," fotíme se nadšeně se zajímavým jevem. Když se mraky začnou převalovat i přes okolní vrcholky, přestává nám být do smíchu a za pár minut už stojíme v brutální průtrži. Splašeně sbíháme zpátky dolů ve snaze najít nějaký úkryt.
Během desetiminutového úprku ztrácíme cennou půlhodinu výšlapu. Choulíme se spíš pro pocit pod seskupením smrčků, oblékáme batohy do pláštěnek, tahám deštník a vymýšlíme, co dál. V tomhle počasí a s hodinovou časovou ztrátou nemáme šanci dojít do andorrské chatrče Refugi de l'Illa, jak jsme měli v plánu. Lobbuju za cestu do andorrského Pas de la Casa, kde Booking hlásí superlevné hotely. Chvíli zvažujeme i potupný sestup zpátky. Pak ale Růža objevuje na své vytištěné mapě no name chatrč v kousku Španělska, kterým budeme procházet. To je asi nejrozumější návrh.
Drásáme se zase vzhůru. Déšť po další půlhodině úplně ustává a morálka trochu stoupá, i když mě trochu hlodají pochybnosti. S kombinací GPS a hodinek vidím, že jsme zhruba dvě hodiny pozadu za mým a Babetčiným minulým já. A vím, že jsme loni do cíle doráželi skoro za tmy.
Randy pozvedá všeobecnou morálku zpěvem Cestu znám a neměním směr, než pro nekonečné množství kravských lejn všude okolo mění repertoár na I'm walking on cowshit, whoa oh. Než se vyškrábeme do sedla Portella Blanca, trojmezí mezi Francií, Andorrou a Španělskem, padá znovu brutální mlha, takže nejprudší svah za celý pochod zdoláváme skoro poslepu a po kluzké trávě. 2513 m.n.m. - kilometr převýšení za 6 hodin, slušná práce. Nicméně fotku hraničního kamene pořizuju vyloženě z povinnosti, načež už pod Růžovým vedením zkroušeně klesáme vstříc přístřeší. Jsme teď ve Španělsku a klopýtáme údolím říčky Engait. S Martym jsme frajeři pořád v sandálech, takže chůze po promáčené trávě je vskutku chuťovka. Ale zase nás nerozhází brodění ne uplně málo hluboké řeky.
Zatvrzele svírám v ruce deštník. Od pasu nahoru jsem v suchu a to mi teď trochu zlepšuje náladu, i když Randy neváhá vtipkovat, že vypadám jako noblesní panička při čekání na tramvaj.
"Hrozně mě štve, že tady neni Zmrd. Protože bych se ho moh zeptat, Je ti teplo, Zmrde?," cedí Marty mezi drkotajícími zuby. Jako Zmrda jsme začli označovat kamaráda, který s námi nejel a veškeré návrhy už dopředu zamítal s tím, že všude bude horko.
Sestup se zdá nekonečný, ale mobil tvrdí, že k cíli přicházíme ani ne po hodině. No, k cíli. Pyrrhovo vítězství, řekli bychom, kdybychom měli fyzickou a mentální kapacitu na metafory. Je 8 hodin večer, padá tma a my, promrzlí, stojíme před údajnou chatrčí. Chatrčí, která je jen navršenou hromadou kamení s dírou uvnitř. A v té díře je ještě pár prken, na která se mají pocestní poskládat, a ohniště s drobným komínem, asi aby to trápení během noci definitivně skončilo.
Dovnitř se vejde zběžným odhadem maximálně 5 lidí. My jsme 4, dva lidé už jsou uvnitř a přichází ještě jeden pocestný. Růža staví stan, abychom si do něj uložili batohy a pak už se dovnitř nějak poskládáme.
Stmívá se rychle. Cesta strávená v sandálech teď vyústila v super výhodu - na noc se obouvám do suchých ponožek a suchých bot. Najednou sedím v suchu, v teple, žmoulám rozteklou bagetu a je mi dobře. Rád bych něco poznamenal o tom, jak se teď noblesní panička má, ale když vidím stav zbytku výpravy, radši se jen snažím tvářit taky zkroušeně.
Poslední příchozí, Němec, je poněkud konsternován naší výbavou. Žádné stany, pochod v sandálech...vypadá, že neví, jestli nás obdivovat, nebo se nám vysmát.
Po půl desáté se už v úplné tmě skládáme do chatrče. V tomhle počtu, v takhle malém prostoru, už je to trochu klaustrofobie, takže se dobrovolně vzdávám královského místa na prknech a spacák házím do hlíny v chodbičičce ke dveřičkám. Aspoň jsem hned u krbu. Usínám s pohledem na plápolající ohýnek, zatímco slyším, jak se někdo klepe zimou. To bude noc.


Dva dny v Andoře

19. srpna

Otevírám oči a nic nevidím. Černočerná tma. A ticho. Tak je hotovo. Přece jenom jsem v tý zkurvený chatrči umřel. To je hnus.
"I'm sorry to wake you up guys," budí nás Němec, když nás překračuje a dveřmi pouští dovnitř trošku světla. Půl sedmé. Půl sedmé ráno, sakra chlape. Španělský pár vstává taky, tak se holt neochotně hrabeme ze spacáků. Koneckonců, jedině dobře, pryč odsud, co nejdřív.
Ještě než lezeme ven, jitřím náladu historkou o svém krátkém nočním probuzení. Za dveřmi nás smích zase hned přechází, je to takový ten klasický letní časně ranní hnus. Šero, vlhko, lezavá zima. Němec vyráží asi 10 minut po probuzení, Španělé po půl hodině, my se kolem chatky placatíme ještě za hodinu. Bilancujeme škody na majetku způsobené vlhkostí. Kdyby nám v Bourg Madame nedali jízdenky do Bordeaux do plastové obálky, bylo by po nich. A taky si mobily prosvěcujeme interiér chatrče a notnou chvíli nevěřícně kroutíme hlavami nad tím, jak nás v tomhle mohlo spát sedm. A jak v tom mohl vůbec někdo spát.
S osmou hodinou nás navštěvuje stádo krav a my se pomalu dáváme na cestu vzhůru údolím říčky Vallcivera. Bavíme se skutečností, že i po noclehu v místě, kde se není absolutně čím zdržovat, se vykopáváme přes hodinu. I když Růža se nesměje. Nakonec se ještě fotíme s kravami a jakž takž vyrážíme ve čtvrt na devět. Pochod přerušuju po třech minutách, když se vracím k chatrči pro deštník, který jsem tam chytře nechal schnout.
S Randym trochu zaostáváme kvůli focení. Akorát tak, že když před sebou vidíme kluky brodit říčku Montmalús, postaví se mezi nás a ně stádo krav. V životě by mě nenapadlo bát se dobytka, ale teď mám docela nahnáno. Všechny krávy okolo jsou otočené na nás a pomalu nás obkličují. "Tyvole takhle mrtě mistrů Gerů na selfíčka," prolamuje ještě Randy naposled ledy, než se dáváme na ústup. Jak zrychlujeme my, zrychlují i krávy. Bereme kramle bokem do podmáčeného porostu v prudkém svahu.
K říčce se prokousáváme skrz hnusná křoviska. Jenže stádo nás zmerčilo a sleduje nás po opačném břehu. Teď konečně vidíme proč. Na cestě, po níž jsme šli, stojí mláďata. A tak holt stoupáme dál směrem úplně do hajzlu, než to krávy přestává bavit a můžeme řeku přebrodit.
"To jsou ale blbý krávy, ted bysme jim mohli akorát vpadnout do zad," upevňujeme si pozici pánů tvorstva, než nás stádo znovu lokalizuje a naštvaně na nás bučí. Teď už jsme ale od cesty tak daleko, že jim nejspíš nestojíme za námahu, takže se můžeme posmívat dál.
Borci postávají celou dobu na jednom místě a s úsměvem na rtech a nevěřícným výrazem sledují, co se to děje.
Nebezpečí zažehnáno, můžeme dál stoupat do čím dál prudšího kopce. Randy s Martym udržují takové tempo, že je nevyhnutelně ztrácím z očí a pak už se flákám. Budu předstírat, že se kochám krajinou, a nejsem vůbec strhanej jak pes. Chudák Růža na mě pořád trpělivě čeká.
Ve čtvrt na jedenáct už snídáme v hraničním sedle Coll de Vallcivera ve 2482 m.n.m. Bez stanů, v sandálech, ale 400 metrů převýšení za 2 hodiny, tak kdo jsou tady borci.
Zasloužený půlhodinový odpočinek a pokračujeme vyloženě jen pár kroků k jezeru Estany de l'Illa. Teď za skupinkou zaostávám, protože na místečku o rozměrech asi 20 krát 20 centimetrů chytám poprvé od včerejšího odpoledne jednu čárku signálu, tak si vyřizuju pár SMSek. Načež si u jezera dáváme další zaslouženou půlhodinovou přestávku, protože Randy taky touží po síti, takže když skupinku doháním, posílám ho za signálem zpátky.
Přímo vedle jezera stojí chatrč Refugi de l'Illa. Nebýt toho odporného počasí včera, tak jsme to sem do tmy fakt stihli. Tady je to navíc jiná liga. Je to normální zděný baráček a uvnitř jsou palandy.
Po jedenácté znovu vyrážíme. Obcházíme sestavu několika jezer, zapadáváme do údolí řeky Madriu a dál už pokračujeme lesem nekonečným táhlým klesáním.
Cestu znám, a neměnim směr, dojdu k hospě plný piva a...a mrdám to do análu, jdu na bus a jedu do Bordeaux, zní teď Randyho pochodová písnička. Martyho necháváme postupně čím dál tím víc vzadu. Nejdřív se tváří statečně, ale pak z něj vypadne, že nekonečné brždění s kopce mu slušně huntuje kolena.
Zpomalujeme dost, ale i tak si už ve 2 hodiny dáváme bagetový oběd na břehu u chatrče Refugi de Fontverd, prakticky na dohled od hlavního města Andorry. Příčí se mi používat pro tenhle královský palác stejné označení jako pro tu jeskyni, kde jsme spali. V tomhle domečku jsou totiž regulérní postele, sporák a veškeré možné vybavení. Andorra se nám bude líbit.
"Dojdeme na hotel, tam se trochu prospíme, pak se krásně vykalíme a nakonec se uplně mega moc prospíme," začíná Marty s blížícím se městem sršet dobrou náladou.
Za slabou hodinku přecházíme po vyasfaltovaném mostě divokou vodní kaskádu. Kousek nad námi se do Madriu vlévají další 3 toky, takže teď už stojíme u docela dravé řeky.
Jsme zpátky v civilizaci. Nechci provokovat Martyho, který vypadá, že už by dál radši válel sudy, ale mám chuť se zubit na všechny strany. Po té včerejší šílenosti máme dneska za sebou po všech stránkách top túru. A abychom si to nezkazili, rozhodujeme se pro využití autobusu.
Vybetonovaný závěr turistické pěšiny nás vyhazuje přímo na hlavní silnici. Musíme jít po úzké krajnici, míjí nás jeden kamion za druhým. Takhle se trápíme celý další kilometr, než můžeme konečně na hulváta přeběhnout na druhou stranu, protože přechody tady nemají, a odbočit do centra. Andorra La Vella, hlavní město, nic moc. Zmožené borce nechávám na lavičce a vydávám se hledat autobusové stanoviště. Nepochopitelně teď srším energií, hodně tomu asi napomáhají myšlenky na zarezervovaný hotel za pár kaček v městečku La Massana. A taky konečně zase ten městský ruch okolo.
Jakou řečí se tady vlastně mluví... Na prvního kolemjdoucího zkouším s úspěchem francouzštinu, dostávám přesné instrukce.
Z kanceláře na autobusáku nás posílají na nábřeží řeky Valiry, tam je prý zastávka spojů do Massany. S Randym zdržujeme prohlížením pohledů u trafiky, pročež nám o chvilku ujede autobus a Růža s Martym se tváří, že nám to nikdy neodpustí. Další jede naštěstí už za 10 minut.
Teda takovouhle jízdu jsme ještě nezažili. Řidič jede jak Bulhar. Během zběsilé cesty objevujeme, že tady jsou zastávky pomalu každých 100 metrů, ale všechny jsou na znamení. Na GPS sleduju, jak se brutální rychlostí přibližujeme k hotelu. Takhle jsem tu modrou tečku na mapě městské zástavby ještě letět neviděl. Tlačítko na zastavení radši mačkáme s velkým předstihem, řidič na zazvonění vyloudí udivený skřek, na fleku to zadupne a vysazuje nás na zastávce, kterou už jsme v podstatě minuli.
Recepce našeho dvouhvězdičkového hotelu Font je ve vedlejší budově pětihvězdičkového hotelu Magic. Ve špinavých kalhotách, propoceném tričku a s mastnými vlasy jdu dovnitř jen velmi neochotně. Platíme každý 400 Kč za místo v třílůžkovém pokoji a v ceně máme snídani v tomhle hotelu. Tak to se ráno vyřádíme.
Ještě než se ubytujeme, dáváme si s Randym pivo v baru v přízemí hotelu. Máme na něj chuť už...no, dva dny.
V luxusním hotýlku se uvelebujeme jako králové a ven se znovu vydáváme jen proto, že máme hlad. A čeká na nás Růža.
Turci už naštěstí dorazili i do Andorry. Rozmazlujeme se nejvíc nejlepším kebabem s plechovkou nejlepšího piva / ice tea / coly / podle chuti za 5 €.
Sedm večer. Zatahujeme na hotel, Růža jde někam stavět stan. Krásně se nevykalíme. Nevykalíme se asi vůbec. Máme dost. Ve sprše ze sebe každý dostáváme souvislý nános černoty, pereme oblečení a před devátou umíráme v postelích. Venku ještě svítí slunce, ale mají tady naštěstí takové ty suprové venkovní plastové rolety, abychom mohli spát nonstop.

20. srpna

Vstávačka v půl desáté. Za 5 minut už startujeme z pokoje. Snídaně jsou totiž jenom do půl jedenácté.
"Doklad", obořuje se na nás kravaťák u vstupu do pětihvězdičkové restaurace hotelu Magic, kam jsme měli na snídani přijít. Prozíravě jsem si účet z našeho hotelu Font vzal. Tušil jsem, že rozcuchaní, rozespalí, ve včerejším propoceném oblečení budeme v noblesním hotelu působit přinejmenším podezřele. "Ha, takže jenom jedna snídaně," hledí na mě vítězoslavně dveřník, nebo co za funkci tenhle člověk má. "Ne, jeden pokoj, tři snídaně," ukazuju trpělivě na účtu. Andorrsky, nebo jakou postiženou řečí je doklad napsaný, sice neumím, ale nejsem idiot, aby mě nenapadlo, že 1 allotjament znamená jedno ubytování a 3 persones jsou 3 osoby.
Arogantnímu chlápkovi docházejí argumenty a musí nás pustit dovnitř.
Pekáče slaniny, vajíček, masíček, litry šesti druhů džusů...oči nám přecházejí. Randy hned bere největší talíř, my s Martym ještě chvíli mlčky sledujeme nabídku. Tolik věcí a tak malý žaludek, co dřív?
"Tohle ani neni možný, 24 hodin a jsme v uplně jinym vesmíru, když si vezmeš kde jsme chrápali včera...", kroutí hlavou Randy, zatímco do sebe láduje kotel vajíček. "To jo. Hlavně ta kosa. V takhle tenkejch ponožkách v mrtě tenkym spacáku," pokračuje Marty. "Vole tys měl aspoň tenký ponožky. Ale já neměl vůbec žádný ponožky," přisazuje Randy a snídani smíchy málem prskáme na stůl.
"Kolik je?" "Po půle. Napíšu Růžovi, že v 11 sraz bez šance." Nakonec se z restaurace klidíme těsně před jedenáctou jako úplně poslední.
"Za třistapade takovej luxus, nedáme tady ještě jednu noc?", navrhuje s blaženým úsměvem Marty, zatímco v postelích rozdýcháváme nálož jídla. "Já bych tady už zůstal a pak akorát dojel do Bordeaux, ne?", přidává Randy.
Po dlouhém sprchování se o půl dvanácté hrabeme z pokoje. "Zajdem ještě nakoupit, žejo, nemam žádný pečivo," ujišťuje se Marty, zatímco tahá z batohu kraví čelist, kterou sbalil první den pochodu, aby ji nechal na podlaze výtahu. "Jo. Růža nás zabije, je vole poledne."
Nakupujeme v obchodu Garralla přímo naproti hotelu. Nejvíc času zabírá oplakávání superlevných lahví Jacka Danielse, které tady musíme nechat. Andorra, daňový ráj.
Na autobusové zastávce beznadějně pěchujeme obří nákupy do batohů, Marty splašeně hledá peněženku, kterou si chytře uložil do tajné kapsy batohu. Růža postává opodál a rezignovaně si nás prohlíží.
"Půl jedný ne, tak tyvole kde je ten bus, tady vstáváme...na budíka...a bus jede takhle pozdě." Slzíme smíchy z Randyho poznámky, zatímco Růža pořád jenom rezignovaně kouká do prázdna.
Popojíždíme autobusem do městečka Ordino. Navazující spoj do vesnice Llorts jede až ve dvě, takže máme hodinu na poflakování po Ordinu a obdivování andorrské architektury. Tohle je jiná liga než hlavní město. S Randym si vyřizujeme korespondenci, Růža s Martym okukují zajímavý kostel.
Do Llorts jedeme prázdným minibusem slabých 10 minut, přímo u zastávky pak narážíme na hospůdku En Jaume. "Dvě eura za polívku, tam zajdem, ne?", navrhuje Marty, ale když vidíme Růžův výraz, radši si necháváme zajít chuť a dáváme se na pochod.
Jdeme vzhůru lesem podél říčky Angonella. Počasí je úžasné, stoupání tak akorát, jsme krásně odpočatí, najedení a mě chytá tak vysluněná a energická nálada, že si nasazuju sluchátka a nabírám náskok.
Hodinku cesty máme za sebou. Rostoucí nadmořskou výšku jasně poznáváme podle toho, že les výrazně řídne. Pod jedněmi z posledních stromů zastavujeme k příjemné občerstvovací přestávce hned vedle potoka.
Příjemné stoupání dál přechází do prudkého krpálu. Vedení teď přebírá Randy s Martym, s Růžou se placatíme vzadu. Na mobilu sleduju, že už se zase dostáváme do divočiny a když zbývá poslední čárka signálu, posílám napřed i Růžu a zastavuju k poslednímu hovoru před vstupem do bezsignálové zóny.
Uběhly necelé dvě hodiny od přestávky. Přelézám hromadu kamení a scenérie, kterou mám najednou před sebou, mi doslova bere dech. Tohle je jako z kreslené pohádky, to snad ani nemůže být skutečné. Uprostřed prosluněného plácku s pár jezírky a potůčky stojí kamenný baráček. Refugi de l'Angonella.
Za borcema jsem se opozdil možná o 20 minut, ale byli zatím vskutku produktivní. Růža je u chatrče sám a posílá mě vysoko do stráně za Randym a Martym kácet suchý strom. V baráčku je totiž dokonce i pila.
Položení stromu notnou chvíli zabere, navíc se pak musíme zvěčnit s nedalekým fotogenickým jezírkem, takže když se dřevem lezeme dolů, je už skoro půl osmé a slunce se chystá zapadat.
Svou přítomností nás nakonec obdařuje ještě anglicky mluvící Francouz. Z počátku nás jen zaujatě pozoruje. Nakonec nám pomáhá rozdělat oheň a dáváme se do řeči. Předvčerejší Němec se naší výbavě jen podivoval, za to Francouz nás má za naprosté šílence. Vidíme, že se mu hlavou honí jen myšlenka na to, že se dostane do televize, až za pár dní někde umřeme. "Jo, já jsem byl poslední, kdo je viděl. Neměli stany a dva magoři šli jenom v sandálech."
Když už slunce zalézá za okolní vrcholky, jdu si sednout na skálu kus od chatrče. V naprostém tichu to prostě nemá chybu. Zpátky dovnitř mě žene zima, když už zmizí úplně poslední paprsky. Borci už se chystají spát, přitom se blíží teprve půl desátá. Ale koneckonců, co má člověk v divočině bez internetu po setmění dělat.
Kovové pryčny jsou v chatrči čtyři. Strop nad nimi je bohatě osídlený pavouky, takže se místa dobrovolně vzdávám a spacák si házím na zem. I když si sám uvědomuju, že když jsou pavouci na stropě, jsou nejspíš i všude jinde. Ale co, aspoň vypadám jako gentleman. Půl desátý večer, dneska jsme spali 12 hodin, to se prostě nedá usnout, říkám si. Ale výšlap ze 1400 do 2200 m.n.m. udělal svoje. Tohle je totiž to poslední, co mě napadne.

» Pokračování - Do Francie zaniklou stezkou


„Na světě je zavedeno, že spousta hloupých si hraje na chytré. Z chytrých, kterých je na světě nedostatek, jen ti nejchytřejší si hrají na hloupé.“ Jan Werich