Vlakem přes půl Evropy - cestopis


Do Porta přes Hamburg

16. srpna

"Ty jdeš jako kalit?" V 9:15 si při řvoucím budíku vybavuju Tomášovu včerejší konsternovanou otázku, když jsem se v devět večer bez sebemenšího náznaku sbalenýho batohu vytrácel ze dveří. A nadávám si. Po posledním týdnu plnym práce a zběsilýho psaní seminárky na etiku jsem měl konečně šanci se před odjezdem vyspat. Jenže jsem taky ten nabitej týden potřeboval zalejt. S Péťou jsem se navíc skoro měsíc neviděl kvůli jejímu cestování a teď zas skoro měsíc neuvidim kvůli svýmu cestování. A to by vlastně ani nešlo, abych já někam neodjížděl v trochu zuboženym stavu, obhajuju se sám před sebou, když se snažim probrat v ledový sprše.
Časová rozvaha vzala za svý ještě než jsme opustili byt a 20 minut před odjezdem vlaku teprve na Biskupcově marně vyhlížíme devítku. Moh jsem to tušit, že když někam jedu s Tomášem, posunou se časový limity na úplně novej level.
"Až zas budu mít někdy úžasnej nápad, že nám ušetřim dvanáct stovek sedmihodinovou jízdou vlakem na letadlo, tak mě kopněte." V poklusu jsme na hlaváku nabrali Martyho a popobíháme na sedmé nástupiště, odkud má náš vlak odjíždět. Dál už to nešlo?
Vlak je našlapanej k prasknutí. Se štěstím nacházíme místa k sezení, i když každej v jiný části vagónu. Až po chvíli sezení ve stále stojícím vlaku si uvědomuju, že jedeme s Českýma drahama, takže to všechno spěchání bylo zbytečný snažení. Neodjíždíme v 10:27 podle jízdního řádu, ani v 10:37, a v 10:40 mi přichází SMSka od ČD, že "na trase vašeho vlaku se neočekává žádné zdržení". Vagonem se bez přestání nese zvuk gongu, který asi normálně oznamuje hlášení zastávek, ale teď prostě zvoní jen tak. Chvilku před jedenáctou se ten cirkus konečně dává do pohybu. Já věděl, proč na ten přestup na letadlo radši nechat tříhodinovou rezervu.
Kousek za Holešovicema si můj prostorově náročný spolusedící vytahuje smradlavou svačinu a začíná drobit a smrdět všude okolo. Tohle přesně tomu obrázku dokonalýho panoptika na kolejích chybělo. Zvedám se a jdu si hledat azyl do jídelního vozu, protože tam člověk obvykle výměnou za předražený kafe dostane soukromí a klid.
Ach blaho! Dokonce tady ani nezvoní ten otravnej gong. Usrkávám cappuccino za vcelku lidovou padesátku a nasávám příjemnou krajinu údolí Labe. "Dědula vedle mě má jen takovej minibatůžek, tak hádám, že bude vystupovat v Ústí," přichází optimistická SMSka od Martyho, že už se možná nebudu muset vracet k tlusťochovi se syrečkama. "Děda asi jede do Děčína, jinak nevim," dostávám další hlášení, když ukusuju prefabrikovaný sendvič za trochu míň lidových osmdesát. Holt ráno nebyla na nic chuť, takže jsem bez zásob. "Nezvedá se. Je to zmrd a trolí mě," přichází poslední update, když pro nic za nic postáváme na nádraží v Děčíně.
Jak se blížíme k hranicím, vracím se zkroušeně k tlusťochovi, ale cestou potkávám celý volný kupéčko! Okamžitě burcuju borce a stěhujem se. Rozkládáme všechny sedačky, takže z kupé máme v mžiku jednu obrovskou king size bed. Jo, takhle se ta sedmihodinová cesta zvládne raz dva.
"Keine schlafen!", zpraží nás ostře na nádraží v Drážďanech nacistickej průvodčí, načež k nám usazuje Hildu a Gerdu jako z obrázku. A já se jdu uvelebit k dalšímu kafi. To bude dlouhá cesta.
...
Na hlavním nádraží v Hamburgu vystupujem jenom s pětadvacetiminutovym zpožděním. A tak máme i čas na rychlou obhlídku centra. Se zacpaným nosem obcházíme nádražní budovu, protože pod stříškou, která kryje část chodníku, už, soudě podle smradu, delší dobu kempuje skupinka etnických Neněmců.
Popocházíme jen pár metrů po hezké pěší zóně, která míří od nádraží k radnici, když Marty zastavuje na povinný německý gastronomický zážitek - currywurst. "Musíme někde vykalit to víno," připomíná se spokojeně po jídle se sedmičkou bílého, kterou táhne v batohu z domova. A tak se okolo radnice přesouváme dál, hledajíce nějaké "závětří". Spokojíme se s lavičkou u vodního kanálu Nikolaifleet. Ráno jsem si přísahal, že teď pár dní nebudu pít. Tak to dopadlo, no. Ale dvojka vynikajícího vína má překvapivě povzbudivé účinky, nakopla asi víc než to kafe ve vlaku.
Zpátky k nádraží míříme stejnou cestou. Usoudili jsme, že kouzlo Hamburgu už jsme pochytili a víc vidět nepotřebujem. Jenže naproti Martyho stánku s currywurstem je další stánek a on chce vyzkoušet i tenhle. A protože už máme hlad, všichni, přidáváme se. Jo, tak teď už máme to kouzlo Hamburgu komplet. Tohle je libovost.
Před rokem jsem se od milé pokladní Českých drah dozvěděl, že se u nich nějakou zvláštní haluzí dají koupit lístky až na německá letiště za stejnou cenu jako do center měst. Takže místo placení vyděračských 5 eur teď míříme expresním S-Bahn na letiště s českými jízdenkami.
"Tyvole ten týpek má turban! Tady neni snad jedinej Němec, to mě poser." S vykulenýma očima koukáme na pracovníky u bezpečnostní prohlídky. "Já nevim, jestli se mě tohle nedotýká. Jemu by se do toho plnovousu vešla bomba a batoh bude kontrolovat on mně."
Tomáš má před sebou úplně první let, a tak se ho snažim připravit, aby kontrolou prošel bez ztráty květinky. Jenže zrovna jeho si vyberou na detailní prohlídku. S Martym stojíme opodál a musíme se smát.
Lezeme na letištní plochu, zrovna zapadá sluníčko a letiště se halí do zlata. Je devět večer a my před sebou máme ještě pěkně dlouhej den. "Sňorš sňoraš,..." konečně zas po roce slyšim v letadle portugalštinu. Za chvilku už vzlétáme, za okénkem se dělá tma a před sebou máme další tři hodiny v sedě.
Vozík s kafem vyhlížim jako záchranu před únavou a hlavně nudou. Jako vždycky jsem navztekanej na všechny ty dementy, co nevydržej čtvrt hodiny bez záchodu a pořád nutěj letušky s tim vozíkem vycouvávat a zase se vracet. O to víc mě odrovná německej důchodce, co si mi s mlsnym úsměvem v podstatě sedne na klín, aby se kolem něj letušky protáhly. Smějou se borci, smějou se letušky. Frajer se za chvíli vrací, letuška mi podává kafe a se smíchem zašeptá "He is looking for you". To už se musim smát taky a se mnou i partička sedící přes uličku. Nakonec docela zábavnej let.
Přetáčíme hodinky a v jedenáct místního času už si štrádujeme po portskym letišti. Připadám si tady už skoro jako doma. Borce sebevědomě vedu k metru, jenže končíme v podzemních garážích. "Tyvole přesně tady vždycky zabloudim, nikdy netrefim tu správnou chodbu." "Vždycky zabloudíš, pokolikátý tady jako seš?", diví se Marty. "Hm...jestli dobře počítám, tak vlastně posedmý."
Aspoň u jednoho automatu neni žádná fronta, protože u něj nestojí asistent, který s nákupem lístků radí. Tak si zamachruju aspoň tady, když tahám dva roky starou kartičku Andante a lístky vyťukávám skoro poslepu.
Na stanici Esposade uprostřed ničeho, kam jsme se před půl rokem nechali unést a oloupit, se mi nenápadně zhoupne žaludek, ale pak už svištíme vstříc centru a za necelou půlhodinku vyjíždíme na stanici Bolhão po eskalátorech přímo před kachličkovitý kostelík Capela Das Almas. Na Rua de Santa Catarina to žije i v tuhle hodinu a přes Praça da Batalha už je to pak jen pár kroků k našemu hotýlku Portomadrid. Vítá nás sympatická postarší recepční s perfektní angličtinou. Já to Portugalsko miluju.
Táhne přesvědčivě na půlnoc, ale borci nechtějí první večer v Portu prospat, což já vlastně taky ne, takže se hned vydáváme ven pro něco k pití. Moji oblíbení Vietnamci hned vedle katedrály mají jako na potvoru zavřeno, tak holt buď nějakej krámek potkáme, nebo zatáhnem do nějakýho podniku. A já přesně vim kam. "Tady vždycky nabízej drogy," nestíhám ani doříct, když míjíme nádraží São Bento, protože už k nám míří vysmátý chlapík s trávou. "Počkejte! Můj kamarád má kokain!", mává na chlápka přes ulici, když marihuanu zdvořile odmítáme. Ale když dáváme přesvědčivě najevo, že s náma sranda nebude, přejí nám hezký večer a my pokračujem dál na Praça de Lisboa. Jenže ještě na Praça da Liberdade nám pod nos zavoní kebab, takže děláme neplánovanou přestávku. Nálož telecího v pita chlebu za 3 €, miluju Portugalsko.
Když procházíme okolo impozantního kostela Igreja dos Clérigos a míjíme moji nejoblíbenější Costa Coffee, vidíme už, že jdeme správně. Na Praça de Lisboa ještě zkoušíme taxikáře, jestli nevědí o nějakém otevřeném krámku, ale v tuhle hodinu už prý pořídíme jedině ve všech těch barech okolo. Což nám za chvilku už vůbec nevadí, protože půl litru Super Bocku za 1,50 € a půl litru sangrie za 3 € dostáváme do kelímku. Před barem je malinkej nenápadnej schod, přes kterej všichni neomylně opakovaně elegantně zakopáváme. S prvními dvěma rundami zevlujem na neskutečně živym náměstí, se třetí už se pak vydáváme dál do města.
Marty se ujímá vedení a míříme do uliček, které vůbec nemám probádané. Z náměstíčka Praça de Carlos Alberto odbočujem do náhodný uličky a narážíme na nonstop krámek s alkoholem. "Neskutečný! Tohle si okamžitě ukládám do map, to je poznatek k nezaplacení!", sršim nadšením. "Já taky přesně věděl, kam jdu," zubí se Marty. V zápětí se mi ze všeho toho nadšení vybíjí mobil, takže dál k hotelu míříme poslepu.
Najednou stojíme před stanicí Trindade a mě se zmocňuje záchvat smíchu. "Jsme si na konci semestru měli nachystat cestopisnou črtu na rozhlasový čtení. Já to zapomněl a uvařil jsem to asi za 5 minut z vody. A řikal jsem tam 'Vystupujeme na stanici Trindade a zvony impozantního kostela na náměstí zrovna odbíjejí poledne.' No, vidíte tady nějakej kostel?", rozesmívám rozhlížející se borce.
Za stanicí zaplouváme do dalších křivolakých uliček a já už ztrácim i směr, kterym bychom měli jít. Ale než to přiznám, narážíme naštěstí na garáže, kde jsme loni parkovali auto, takže už se naštěstí chytám a místo do hotelu táhnu kluky na most Ponte Luís I., protože tohle prostě nemůžem první večer vynechat. Navíc bydlíme hned vedle.
Jsou skoro 4 ráno a naprostý ticho kouzelně nasvícenýho města prolamuje jenom štěbetání racků. Tohle se neochodí. Ale přece jen neochotně velim k odchodu do postele, sotva už držim otevřený oči.
Recepční jsme evidentně probudili a aby to nebylo jen tak pro nic za nic, kupujem si od ní s Tomášem ještě dvě piva. Na lepší vstávání.



17. srpna

"Děláš si prdel Marty...". Je chvilku před jedenáctou a Marty nás budí cinkáním pásku, jak se oblíká. "Ty ses asi zbláznil ne, vstávat takhle brzo." "To vás jako vzbudilo tohle? A ta pokojská ne?", kouká na nás Marty nechápavě. "O žádný pokojský nevim." "Vždyť to jsou šílený rány už asi hodinu," vzteká se Marty, že jsme navztekaný na něj.
Po chvilce probouzení koukám z okna, že je venku pěkná mlha. A já myslel, že Porto neumí nic jinýho než azuro a sluníčko. A uvědomuju si, že mam docela zmrzlej nos a uši. "Tyvole neni tady nějak moc kláda?", ozývám se z pod peřiny. "Šílená. Já si musel v noci vzít ze skladu lůžkovin další deku," ukazuje Marty na skříň, kterou jsme večer skoro celou zaplnili dekama a polštářema, protože s tim množstvím, který nám jich do postelí dali, jsme se do nich málem sami nevešli. Beru do ruky ovladač od klimatizace a chytám záchvat smíchu. Je tam sice nastavených krásných 22 stupňů, ale nějakým nedopatřením jsem asi večer zmáčknul tlačítko permanentního chlazení, které zjevně nastavenou teplotu přebíjí. Reálně odhadujeme takových šestnáct a jdeme se ohřát na balkon.
Střídáme se ve sprše a při tý příležitosti si uvědomujem, že balkon byl původně dvakrát větší, ale dostavěli na něj koupelnu. A dostavěli ji celkem fórově, protože část vody odtékající ze sprchy vyvěrá zpátky do místnosti spárami v dlažbě. Naštěstí tu bydlíme jen dvě noci, takže z toho máme srandu.
Porto už mám v malíčku, ale na obchody jsme tu vždycky naráželi spíš náhodou, takže chvilku po poledni míříme do jedinýho, který si spolehlivě pamatuju, v obchoďáku Gran Plaza hned vedle Bolhão.
"Tyvole 5 éček! Celej nákup na dva dny za 5 éček! Když si vzpomenu na Pyreneje, na bagetu s humusem v plechovce za desítku...," tetelí se Marty, když už s plnýma taškama míříme zpátky na hotel. Jak borcům postupně padá čelist ze všech těch věcí, ze kterých padala při prvních návštěvách mně, mám děsnou radost, že nežiju v nějaký chiméře a Porto jsem si nevybásnil.
Dáváme rychlou snídani, plánů mám hodně a času je málo. A ve dvě konečně vyrážíme do města. I když vlastně ne. Potřebuju si odbýt jeden rest z minulých návštěv. Loni jsme s Babet ve svahu kousek nad řekou objevili opuštěnou železnici Ramal da Alfândega. A já jsem pak na internetu narazil na fotky čtvrti Bairro do Nicolau, která se rozkládá okolo trati v místě, kam už jsme loni nedošli. A tuhle skoro opuštěnou čtvrť před pár lety kvůli několika sesuvům a požárům vystěhovali definitivně. Mám neodbytnou potřebu to vidět. Je mi trošku blbý tahat kluky mimo ty povinný turistický atrakce, ale maj naštěstí úplně na salámu.
A tak se vydáváme panoramatickou ulicí Alameda das Fontainhas ke hřbitovu Prado do Repouso. Ten je na rozdíl od loňska otevřený, takže děláme ještě neplánovanou odbočku. Hřbitov má neuvěřitelnou atmosféru. Hroby jsou tady vyloženě honosné, mezi nimi stojí zdobené hrobky, některé z nich už jsou spíš přímo mauzolea. Procházíme až na druhou stranu a pak už míříme přímo k nádraží Campanhã, kde by měl být jeden z přístupů do Bairro do Nicolau.
Podcházíme koleje a odbočujeme do slibné uličky. Na uzoučké silničce mezi drobnými domečky si připadáme vyloženě nepatřičně. Jako když se cizinci zjeví uprostřed vesnice někde daleko od civilizace. Konečně nacházíme stopu bývalé trati, jenže je přehrazená stavebním plotem. Četl jsem, že to tam mají komplet bourat, tak už asi jdeme s křížkem po funuse. Stejně ale chceme plot nějak obejít. Jenže na to z jednoho z domů leze postarší chlapík a zjevně přesně ví, co se nám honí hlavou, protože na nás hrozí prstem a volá FECHADO. To mě jen utvrzuje v dojmu, že od první chvíle, kdy jsme zapadli mezi ty domečky, jsme pod dohledem místních gerontohlídek a přesvědčuju kluky k odchodu.
Otáčíme to a dáváme se s kopce dolů k řece. Cestou potkáváme mohutný terasovitý dům, který jako by sem přistál z jiného vesmíru. Z loňska si pamatuju, že na Ramal da Alfândega se dá vlézt i zespoda po několika schodištích. A taky jo. Podcházíme most Ponte Maria Pia a po několika obligátních fotkách nábřeží narážíme na první schody vzhůru. Všechno kolem nás je porostlé nekonečnými koberci fialových květů. Procházíme krátkým tunelem a za chvíli už skutečně stojíme mezi sestavou baráčků rozmístěných v celém svahu. Některé už zub času zjevně hlodá hodně dlouho, naopak některé vypadají, jako by v nich někdo bydlel ještě včera. Tady museli žít vyloženě ti nejchudší z nejchudších, říkáme si, když si uvědomujeme ten šílený přístup sem, pak taky to, že jsou ty domečky neskutečně mrňavé, a že se okolo každou chvilku ozývá neskutečný rachot, jak se kousek nad námi prohánějí vlaky po frekventované trati mezi São Bentem a Campanhou. A stejně je to tu svým způsobem kouzelné.
Objevujeme další a další schody vzhůru, až najednou stojíme kousek od mostu Ponte do Infante vedle našeho hotelu. Tohle na Portu miluju a pokaždý se nad tim znovu rozplývám. Jak jsou v těch prudkých kopcích ty uličky a baráčky tak všelijak natěsnaný a propletný, že člověk během chvilky totálně ztrácí tušení, kde vlastně je a kam jde.
A když už jsme tak blízko bydlení, dáváme krátkou přestávku, hlavně proto, že borci už maj zase hlad.
Dál už vyrážíme do centra a já nás směřuju v první řadě na Praça de Lisboa, protože jsem dneska ještě neměl kafe. Přes schodiště v ulici Rua da Madeira přicházíme do haly nádraží São Bento okouknout výjevy z portugalské historie vyvedené typickými modrobílými kachličkami zvanými azulejos.
Je krátce po půl pátý odpoledne, takže začíná nejsilnější špička a v ulicích nastává anarchie pěších, protože řetězy aut převážnou většinu času jenom stojí na místě. Konečně přicházíme k mojí milovaný Costě s půllitrem ledovýho Americana za euro padesát. "Where are you from?", ptá se sympatická baristka, když mi podává moje kafe. "Czech Republic, Republika Šeka." "Tyvole já taky," valí na mě oči. Zírám. V Portu je prakticky nemožný potkat Čechy i jako turisty, natož jako obsluhu v kavárně. Slečnu jsem tipnul na studentku, ale prý tu prostě jen žije. To bych z ní docela rád vytěžil nějaký info, ale fronta za mnou vede až ke dveřím, tak se holt loučíme.
Dál už mam okruh prohlídky jasný. Přes São Bento ke katedrále a dolů po schodech Escadas dos Guindais. Nahoře děláme bambilion povinných fotek s mostem a pak už se po příkrym schodišti vydáváme k řece. Končíme na nábřeží Cais da Ribeira, kde se kromě mraků pouličních umělců klasicky snaží i spousta naháněčů do restaurací a Martyho je celkem těžký udržet na uzdě.
V Portu si člověk rovinku nikdy neužije moc dlouho. Za chvilku už zaplouváme do křivolakých uliček Ribeiry a schody Escadas do Barredo nás vedou znovu přesvědčivě nahoru. Kdybychom se po nekonečnym stoupání nevyloupli na známym náměstíčku před katedrálou, přísahal bych už zase, že jsem tudy nikdy nešel.
Přecházíme přes horní patro mostu, protože návštěva Porta by nebyla komplet bez řádnýho chillu v parčíku Jardim do Morro. V Minipreçu hned za mostem kupujem osvěžení a pak už se jen rozvalujem na trávníku těchhle krásnejch zahrad s výhledem. S nachylující se sedmou hodinou už Porto začíná chytat od klonícího se slunce zlatavou barvu a v rohu parčíku zrovna busker s kytarou předvádí portugalské fado. Scenérie jako z průvodce.
Na noční Porto potřebuju stativ a kluci potřebujou jídlo, takže před setměním se stavujem na hotelu a do portskýho nočního života vyrážíme až s desátou hodinou. Stativ mám v Portu poprvý, takže rychle probíháme v podstatě všechny highlighty, co už jsme viděli za dne, abych si je konečně vyfotil za tmy. Ona borcům tahle rekapitulace prospěje, protože zatimco s rozloženym stativem postáváme uprostřed Rua de Santa Catarina, snažej se mě usvědčit ze lži a svorně tvrděj, že tudy jsme rozhodně ještě nešli.
Než se někam uchýlíme pro kalivo, zdrží nás ještě skoro na hodinu focení na mostě. To panorama města se prostě neochodí a už vůbec ne za tmy. Nakonec si každej berem lahev vinho verde u vyzkoušených Vietnamců před mostem. Chtěli jsme investovat i do vývrtky, ale chtěj za ni 6 €, tak se spolehnem na nějakou větev. V tom už mam praxi. Přecházíme do Jardim do Morro a asi nejprudší uličkou v portský aglomeraci Calçada da Serra klesáme k řece. Míjíme nejpopulárnější část nábřeží obsypanou hospůdkama s portskym a stanoviště si děláme až u loděnice typických portských rabelos. Město před sebou jako na dlani. A já přiděluju stativu novou funkci - protlačovače špuntů do lahví, protože po zlomení několika větví z okolních stromků se jeví jako nejpohodlnější nástroj.
Ještě než dopijeme, klepe se Tomáš už i v mikině zimou. Nepomáhá ani moje sarkastické "Užívej si to, za tejden v Córdobě se ti po tom ještě bude stejskat," takže se holt zvedáme. Ale protože noc je v jednu hodinu ještě mladá, míříme ještě někam na drink. Místo oklikou po schodišti přímo pod mostem nás s vybitym mobilem sebevědomě vedu kratší cestou křivolakýma uličkama skrz Ribeiru, kam bych si bez mapy za střízliva netrouf. Na Praça de Lisboa se ale dostáváme bez jedinýho zaváhání a v zápětí už za 5 eur pořizujem litrovku vynikající sangrie ve včera vyzkoušenym podniku se zakopávacím schodem. Můj plán vyrazit zítra do Lisabonu před polednem vzal právě za svý.


Do Lisabonu a vlakem na pláž

18. srpna

"Hlavně že mi to bylo jasný, že zas budem z hotelu odcházet minutu před check-outem," směju se, když chvilku po jedenáctý lezu ze sprchy a vidim, že borci za posledních 15 minut na svojí zachumlaný poloze nic nezměnili. Chci jen proběhnout tržištěm Bolhão, cestou někde splašit známky a s trochou štěstí už v půl jedný pofrčíme ze São Bento vstříc Lisabonu. Ale když tenhle plán prezentuju klukům, setkávám se se silnym odporem, protože v něm nikde nefiguruje jídlo. Nojo, já zas zapomněl, že dvě nektarinky z trhu jim stačit nebudou.
Bydlení nakonec opouštíme k vlastnímu překvapení už čtvrt hodiny před polednem, s Tomášem pořizujem známky na nenápadný zastrčený poště hned vedle Praça da Batalha a pak už po Rua de Santa Catarina míříme na Bolhão. V krásnym počasí zastavuju každých 5 metrů kvůli focení a až když chci u kostelíku Capela das Almas odbočit k trhu, koukám, že kluci nikde. Hádám, že šli napřed, protože se jim nechtělo čekat. Tu obří směrovku Mercado do Bolhão nemohli minout. Jenže ne, na trhu nejsou. Ošlapuju na místě jen chvilku, zoufalej telefonát přichází v zápětí.
"Vždyť jsem řikal, že jdeme na Bolhão." "Tos vůbec neřikal." "Jste neviděli tu ceduli jak kráva? Mercado do Bolhão?" "Tam žádná nebyla," odpovídaj ty dva ztracený jantaři svorně, když jsem je k sobě nakonec donavigoval.
Ne že bych byl fanda do trhů, ale Bolhão je něco jako cesta minimálně pár desítek let do minulosti. Starší čiperné trhovkyně tady ve starožitných zástěrách váží ovoce, ryby a koření na pákových vahách s kovovými závažíčky, a informace o cenách se leckdy místo přes cenovky předávají portugalským halekáním. Originální zážitek.
Dáváme se dolů po bulvárech Sá da Bandeira a Mouzinho da Silveira. Tyhle dvě velkorysý navazující ulice jsou asi jediný spojení Ribeiry s horními částmi města, který nevede aspoň z části po schodech.
Do Ribeiry nás táhnu proto, že když už máme někde jíst, tak ať to má styl. Chvíli se v uzoučkých uličkách snažim najít drobný podnik, kde jsme loni s Babet měli jídlo za 5 €, než se vzdávám a usedáme v bistru O Cubo. "Co to je portugalsky cachorro?," ukazuje Marty na jídelák vedlejší restaurace. "Neni to pes? Já myslim, že španělsky je to pes. Pudem tam, já si chci dát psa!," září mu oči. Ale ukecáváme ho na konvenční jídlo - malý hamburger za 3 €. S Tomášem přidáváme ještě dvě malý piva po dvou eurech. Sedíme sevřený v uličce, která ústí na nábřeží, takže úzkym průzorem mezi sytě barevnýma baráčkama vidíme na Douro a zakotvené rabelos. Portštější zážitek abychom pohledali.
"No jasně, je to pes!," vykřikne Marty uprostřed jídla a ukazuje na slovo quente pod slovem cachorro. "Horkej pes! Hot dog! Ještě že jsem si to nedal. Bych si myslel, jak jsem si objednal psa...bych byl pěkně nasranej," uzavírá spokojeně.
Mezi Portem a Lisabonem se rychlovlaky prohánějí takřka nonstop nejmíň jednou za hodinu, ale nám po jídle vychází zrovna tak debilně hluchý čas, že ze São Bento by nám to o fous ujelo a čekali bychom skoro hodinu. A tak místo toho přecházíme most a míříme na nádraží Vila Nova de Gaia. Aspoň nebudem muset přestupovat a z větší části půjdem super cestou po nábřeží.
V závěrečnym prudkym stoupání k nádraží procházíme mezi výrobnama a skladama portskýho všech možných značek. Továrny se předháněj ve stáří letopočtů uvedených nad vchody do areálů. Ulice je tak úzká, že se zdá, že by se do ní nevešlo ani auto, ale supící náklaďák, před kterym musíme uskakovat, nás vyvádí z omylu.
Na nádraží přicházíme pořád se skoro půlhodinovym náskokem, tak máme aspoň čas v klidu vyřídit rezervaci míst za 5 €, která je v rychlovlacích i s našimi InterRail passy povinná. "Chvíli budu zas vyplácanej z krajiny a pak hned poběžim do jídelního vozu na to luxusní kafe," raduju se při vyhlížení vlaku. "Neřikals, že budeš číst Baumana?," připomíná mi Marty škodolibě, že mě hned po návratu čeká zkouška a já se rozhod z desítek titulů povinný četby jeden přečíst a vzal jsem si ho s sebou.
Tomáš si z portugalské krajiny moc neužije, protože jsme ještě ani neopustili portskou aglomeraci a už to zařezává jako nemluvně. Já nakonec skoro tříhodinovou cestu využívám kromě dvou kafí hlavně k plánování, kde budem spát. V Lisabonu by bylo hřích nepřespat na pláži, ale směr na Cascais, kam jsem chtěl podél břehu řeky Tejo vyrazit vlakem a někde náhodně vystoupit, se ukazuje jako neprůchodný. Pláže jsou tam maličký a vyloženě městský, protože pobřeží je úplně souvisle zastavěný. S opačnym břehem, kam se dá přes skoro 10 kilometrů široký Tejo pohodlně dostat přívozem, to nevypadá o nic líp. Nakonec přicházim s návrhem, že si na spaní popojedem vlakem až do 30 kilometrů vzdálenýho Setúbalu. Marty je můj nedocenitelný konzultant, protože všechny moje nápady oceňuje lehce nadšeným "paráda" nebo "super nápad," takže při příjezdu na lisabonský nádraží Santa Apolónia už si připadám jako cestovní génius.

"Vágus! Vágus! Vágus!," překřikujou se kluci při ukazování na bezdomovce polehávající kolem nádražní haly. Tahle hra vyplynula tak nějak sama už první večer v Portu z toho, když jsem prohlásil, že jsem asi v Portugalsku ještě nenarazil na váguse. Tak v Lisabonu patrně nabere jiný grády. "Tohle už je jak Vágus GO," raduje se Marty. Pokémonům jsme nikdo nepodlehnul, ale tohle bude naše oblíbená verze.
Je už pár minut po šestý, takže chci hned vyrazit na prohlídku Lisabonu. Jenže borci zmerčej hned před nádražím kebab za 4 éčka a odmítaj ho tady nechat. Takže vyrážim sám, protože jsem měl ve vlaku svý dvě nektarinky a jsem plnej.
Lisabon je silně kopcovitý město, ostatně jako většina portugalských měst, a tim pádem i město vyhlídek. Nacházim na mapách nejbližší Miradouro das Portas do Sol a už vyrážim do schodů. V Lisabonu jsem potřetí, ale vždycky to byla taková rychlovka a centrum jsem doteď míjel. Už teď tušim, že to byla chyba. "Hledáte něco?," oslovuje mě postarší paní anglicky, když stojim uprostřed ulice a fascinovaně zírám na domečky okolo sebe. "Ne...ne, jen si to tu prohlížim." "Nádhera, že?." Nádhera, vskutku.
Na vyhlídku přicházim ani ne po čtvrt hodině. Nejvíc fascinující je pohled na majestátní Tejo. Tohle vážně nevypadá jako řeka. Město Barreiro na opačnym břehu splývá jen ve velkou betonovou masu, v dálce je vidět nejdelší evropský most Ponte Vasco da Gama. A všude pode mnou září oranžový střechy.
Sraz jsme dávali v sedm, takže za chvilku už se uličkou Norberto de Araújo dávám zase zpátky dolů. Náladu mi kazí akorát to, že se mi zrovna teď musel vybít foťák. A že si tim pádem do zítřejšího odpoledne, než se ubytujem někde v hostelu, nic nevyfotim.
Scházíme se zpátky na Santa Apolónia a Marty má poznámku, kterou hodnotim jako nejdůležitější poznatek dne - chtělo by to sehnat před odjezdem kalivo, protože nevíme, jak a kde bude otevřeno v Setúbalu. Zapadáváme do pákistánskýho Minimercada hned vedle nádraží, kde se nám daří pěkně vyschýzovat obsluhu, protože se v těsnym hloučku dost dlouho poflakujem kolem regálu s vínem. Ale my jen hledáme nějakou lahev pod euro. Neúspěšně.
Popocházíme podél řeky do přístaviště Terreiro do Paço. Do Setúbalu sice dojedem vlakem, ale z Lisabonu odjížděj na východ a na jih přes jediný železniční most jenom dálkový vlaky. Na regionální se musí přívozem přes Tejo do městečka Barreiro.
Odjezdy přívozů jsou každých 5 až 10 minut a to jsme přitom jenom na jednom z několika přístavišť. Z lodi je za krásnym mostem Ponte 25 Abril vidět až na ústí Tejo do Atlantiku a přímo tam teď zapadá slunce. V životě jsem nelitoval víc, že jsem si před odjezdem nenabil foťák.
Na opačnym břehu vystupujem ani ne po 20 minutách. Odjezdovou halu vlaků máme přímo před sebou, napravo je stanoviště autobusů a obrovský parkoviště. Tohle mě jako suchozemce prostě fascinuje, jak tady loď funguje jako městská doprava.
Vlak odjíždí v zápětí, venku se stmívá a když vystupujem na stanici Praça Quebedo uprostřed parčíku v centru Setúbalu, je už úplná tma. "Vágus," nevzdává se Tomáš hry, když se snažim najít, kam to vlastně chcem jít.
Procházíme nejcentrovitějším centrem, přicházíme k hezky nasvícenýmu klášteru a celou dobu nikde ani noha. "Aspoň máme jistotu, že nás tady na tý pláži nikdo nezařízne. To je neskutečná díra," ulevuju si směrem k ospalýmu městu. "A Wikipedie řiká, že to tady má 120 tisíc obyvatel. Bych řek spíš tak 120 tečka." "Je to tu moc hezké a poklidné," usmívá se Marty.
Na okraj města se dostáváme po půl hodince svižnější chůze, jdem kolem kotviště jachet. Dál už můžem buď po pláži, nebo do nasvícených schodů. Jelikož kus před sebou vidíme výběžek útesu, který podle map sahá až do vody, říkáme si, že vyrazíme do schodů, přelezem útes a vyspíme se na pláži až za výběžkem, protože tam už na nás v noci stopro nikdo náhodou nenaběhne. Schody končí na zahrádce restaurace. "Nás si nevšímejte, my jsme jenom vágusové," poznamenávám šeptem směrem k obsluze a po jiných schodech lezem zase zpátky na pláž. Jsme sice pořád před výběžkem, ale teď už vidíme, že je mezi ním a vodou ještě místo, takže procházíme dál.
S desátou hodinou se konečně usazujem. Přes záliv sledujem světla vesničky Cachofarra. Nebýt tu ve třech chlapech, byla by to docela romantika. Tahám svoji spací deku, kluci spacáky, ale ještě než se pustíme do dobrot, co jsme nakoupili v Lisabonu, napadá mě, že mezi vodou a útesama neni úplně moc místa. "Snad nás to tady v noci nespláchne," poznamenávám napůl sarkasticky. Ale borce tim docela vyplašim a nakonec mě nutěj vygooglit časy odlivu a přílivu v Setúbalu. No dobře, teď vrcholí odliv, tak se možná radši přesunem.
Sunem se až na pláž Praia de Albarquel. Tady útesy ustupujou dost daleko od vody. Potkáváme postavu zachumlanou ve spacáku s bordelem okolo. "Vágus," šeptá Tomáš, jen co ji minem. Pod útesama sem tam rostou keříky, tak budem usuzovat, že až tam voda nesahá. Šli bychom co nejblíž k nim, ale všude jsou výstražný cedule o padajícím kamení, tak se nakonec usidlujem nejvíc na ráně přímo uprostřed pláže, kde máme snad největší šanci na přežití.
Taháme dobroty, pouštíme muziku a přes záliv koukáme na zářící skupinku věžáků. Podle map se to tam jmenuje Tróia. "Já si teď uplně připadám jako v jednom filmu, kde takhle koukali chudáci z chudinský čtvrti přes vodu na opevněný město boháčů." "To je trochu rouhání s tou taškou plnou elektroniky a flaškou portugalskýho vína v ruce," směje se Marty a ukazuje na igelitku, do který jsme dali cennosti, abychom je na noc zahrabali do písku. Nojo. Ta naše verze chudinský čtvrti je docela příjemná.

» Pokračování - Bairro Alto: párty v Lisabonu


„Žádný člověk není tak bohatý, aby mohl koupit svoji minulost.“ Oscar Wilde