Vlakem přes půl Evropy - cestopis


Bairro Alto: párty v Lisabonu

19. srpna

"Vyhrabeš mi věci, ať můžu jít?," klepe na mě Marty a stojí nade mnou se sbalenym batohem. Že už ho nebaví ležet v tom mrholení. Tak se mi to nezdálo, že mě někdy za rozbřesku probudilo naříkání o dešti. Náhodou je to příjemný. "Jen počkej já se kouknu kolik je a hned uvidíme, jak moc jsem na tebe naštvanej," vrčim, když z písku vyhrabávám igelitku s cennostma. Tomáš se probouzí a jen na nás chvilku zmateně kouká, než znovu zavře oči, takže po Martyho odchodu znovu zalehávám.
"Hej kde je Marty?," budí mě zmatená otázka. Po pláži už teď korzuje pár lidí, tak je asi čas vstávat. Nad Atlantikem se vznáší hustá mlha, v okolním tichu je to dost poetický pohled. Ale je docela teplo, takže ze všeho nejdřív se jdem koupat. Než se pořádně proberem, nasnídáme, oblíknem a pobalíme, je najednou půl jedenáctý. "Jsem včera řikal, jak je na spaní venku dobrý, že člověk vstane brzo, co?," rozesmívám Tomáše, když se marně snaží nacpat spacák do obalu.
V plážovym baru pořizuju cappuccino a konečně vyrážíme. "V 11:18 jede vlak, tak sraz na nadrazi?," píšu Martymu SMSku, když najednou koukáme, že nemáme kudy jít. "Pítře tyvole tys nás chtěl zabít!," ukazuje Tomáš šokovaně na zatopenou pláž, na který jsme to včera chtěli zalomit. Heh, kdybych tu nebyl s nima, tak by mě asi probudila až voda v ksichtu. Samotnýho by mě nenapadlo se stěhovat.
Z pláže naštěstí vedou schody nahoru, takže se do města vydáváme po úzký silnici. "Tys nás chtěl normálně zabít," nepřestává Tomáš omílat můj drobnej přešlap.
Zpátky na pobřeží lezem přes zahrádku restaurace, kam jsme vpadli už večer, a pak už jdem vyzkoušenou cestou. Za dne to tu vypadá zajímavějc, všímáme si všech možných soch, který poukazují na rybářský charakter města, a nejzajímavější jsou pro nás akvária s rybama umístěný před restauracema, ze kterých si člověk přímo může vybrat rybu nebo jinýho mořskýho tvora, kterýho si dá k jídlu.
Naneštěstí je to tu taky o dost větší, než jsme si ze včerejška pamatovali a navíc chcem jít nakoupit. Takže když spěcháme po zdánlivě nekonečný ulici Avenida 5 Outubro a Tomáš rozčíleně ukazuje na komoušský plakáty se srpama a kladivama rozvěšený na všech lampách, píšu Martymu, že posouváme odjezd o půl hodiny.
"To je zase ta bába," vrčí Tomáš, když jsme se konečně probili našlapanym Minipreçem a stojíme frontu k pokladně. "Do mě už třikrát vrazila a teď je zas tady," ukazuje na drobnou babičku stojící ve frontě před náma. Nejdřív se směju, ale když si pak babka uklízí nákup do tašky snad 10 minut, hraje mi už taky pěkně na nervy. A když jsem konečně na řadě, přichází z venku vágus, strká pokladní hrst vyžebraných drobáků, ta si je v klídku přepočítává, načež mu z kasy dává celou desetieurovku. To snad neni pravda, že se tady prioritně dělaj bankovní služby pro váguse místo odbavování zákazníků.
Na nádraží se ale dostáváme pořád s předstihem, Marty sice přichází na poslední chvíli, ale lístky za necelý dvě eura pořád stíháme koupit v pohodě. Nechcem si plýtvat cestovní den z InterRailu na 30kilometrový přesun a ty dvě éčka nás nepoloží. "Vy si to tady nechcete projít?," kouká na nás Marty skoro dotčeně, když už přijíždí vlak.
"Tak tohle byl hodně špatnej kauf." Konzerva zeleniny s hovězím za euro dvacet, kterou jsem se chtěl během půlhodinový jízdy zaplácnout, připomíná spíš konzervu rosolu. Nojo, taky byla za euro dvacet. Borci jsou rádi, že se nepouštěli do žádných blbostí a zůstali u osvědčený bagety a salámu.
Přestupy maj v Barreiru rozhodně vychytaný. Vystupujem, cestou nonšalantně vyhazuju otevřenou plechovku onoho hnusu a jen co se nalodíme, přívoz odplouvá. Cesta přes mohutný Tejo trvá další půlhodinu, takže nám stíhám bookovat ubytování v penzionu Daisy kousek od centra a Tomáš stíhá usnout.
Daisy je podle map hned na metru. Chci si ušetřit tříkilometrovou chůzi s báglama na zádech, takže lobbuju za obětování eura třicet na jízdenku na metro, který staví přímo v přístavišti. Teda lobbování je asi moc silný slovo. Kluci maj na salámu, takže pár minut po vylodění už stepujem na nástupišti. Ve stanici hraje z reproduktorů docela nahlas muzika, to by se mohlo chytnout i jinde než v Lisabonu.
Plán by to byl parádní, jenže mě vůbec nenapadlo sledovat čas. V půl druhý se drápem do čtvrtýho patra typickýho lisabonskýho činžáku bez výtahu, načež nás už u dveří vyhání ženská s mopem, že ještě nemá uklizeno a check-in je až od dvou. Vyhání je asi zase moc silný slovo, ochotně nám bere dovnitř batohy a prosí nás o 15 minut strpení. Dokonce mě nechává strčit foťák do nabíječky, protože pak chcem co nejdřív vyrazit. Mohli bychom se do města vydat hned, ale jednak máme písek z pláže zalezlý i za nehtama, takže se chcem osprchovat, a taky potřebujem nakoupit.
Chvilku po druhý hodině se znovu odvažujem dovnitř. Majitelka už se hodila do gala a prochází s náma byt. Kromě našeho pokoje jsou tu ještě další dva, k nim dvě koupelny a kuchyň. Náš pokoj je obří a má dokonce i docela velký balkon. A to všechno za 13 € na osobu. Prostě Portugalsko. V bytě jsme zatim sami, takže po důkladný očistě ještě s Martym preventivně prvně pereme.
"Pítře! Koupíme si maso! Máme kuchyň, uděláme si maso!" Vyrazili jsme do Minipreça, který máme hned pod barákem, a Marty teď se zařícíma očima ukazuje na půlkilový balení tenoučkých vepřových plátků za necelý dvě éčka. "oukeej, tak dáme to půlkilo napůl?" "Ses zbláznil, každej svoje," vrhá nadšeně balíček masa k sedmičce portugalskýho bílýho za 0,99 €. Ne že bychom byli až tak chudý, ale když jsem před odjezdem básnil, jak se v Portugalsku dá lahev dobrýho vína sehnat i pod euro, pojal Marty jako osobní výzvu, že takový víno sežene.
Vracíme se na byt a zatimco si Tomáš ukusuje bagetu, pouštíme se s Martym do vaření. Je to týmová práce, protože se nám na sporáku nějak nedaří odblokovat pojistky u knoflíků na pouštění plynu, takže zatimco jeden smaží, druhý drží stisknutý knoflík.
"Ještě uvidim, jaký bude to víno, ale tohle byl asi nejlepší kauf tohohle tripu," hodnotí Marty spokojeně výsledek kuchyňskýho snažení. A to nám na dochucení musela stačit erární sůl a pepř a trocha majonézy, kterou jsme koupili a přidali ke sdíleným zásobám v ledničce.
Na to, že jsme se vůbec neflákali, jsme zabili docela dost času. Když konečně vyrážíme ven, je už skoro půl šestý. Od bydlení míříme do centra po ulici Avenida da Liberdade. Nebýt těch alejí palem, přísahal bych, že jsme v Paříži. Neuvěřitelně široký bulvár s několika paralelníma pěšíma zónama a drobnýma parčíkama není pro Portugalsko vůbec typický. Po deseti minutách svižnější chůze končíme na ohromnym náměstí Praça dos Restauradores.
Na první pohled to tu má úplně jinou atmosféru než v Portu. Zatimco tam všechno i ve špičce spíš tak volně plynulo, tady je to ten typický velkoměstský rachot. Ale za chvilku už spěch a hluk necháváme za sebou. Hned na okraji náměstí odbočujem do úzký, šíleně prudký uličky Calçada da Glória, kterou zdolává žlutá tramvajo-lanovka.
"Kufry, už zase maj kufry," vrčim, když se snažíme probít skupinou Číňanů, která s ohromnýma loďákama zablokovala celou uličku. "Oni by si kufr táhli i na Everest. Posledně v Paříži mě takhle zablokovala smečka Číňanů s kuframa v obchoďáku. Kupovali si tam další kufry!" Zdolali jsme stoupání a než stihnu pařížskou příhodu doříct, stojíme už u další lanovky, která jede zase dolů. Jako by snad chtěli podpořit moji pointu, stojej u ní další Číňani a pokoušej se drobný vůz znásilnit svojí nadměrnou bagáží, než to po chvilce vzdávaj a pouštěj se dolů pěšky, stejně jako my. Tahle ulička už je tak prudká, že nám na hladký dlažbě místama docela ujížděj cvičky. Lanovka Ascensor da Bica to ale zvládá s elegancí.
Na to, že jdem úplně na blind, se nám ten prohlídkový okruh hezky maluje sám. Lanovka končí vedle řeky, kousek od Mercado da Ribeira. Tohle tržiště mi zas loni doporučoval Portugalec, u kterýho jsme se ubytovali. Z před pár lety zdevastovaný budovy je teď prý jedno z nejvíc trendy míst v Lisabonu.
Centrální halu obklopujou kolem dokola výdejní okýnka nesčetně restaurací, prostředek okupuje pár barů, ale hlavně stolky a židle. V menší hale vedle se podle spousty plakátů po večerech pořádaj koncerty. Celý je to zařízený děsně moderně, ale minulost budovy je stejně vidět na první pohled. A z venku je to skoro k nerozeznání od historický tržnice v Portu.
Pokračujem rozkopanou ulicí k nábřeží. Chci nás zkušeně protáhnout skrz nádraží Cais do Sodré přímo k vodě, jenže rozkopaná je i nádražní hala a vevnitř se zamotáváme tak, že za chvilku končíme ve stejnym východu, kterym jsme před chvílí přišli. Nakonec se dál probojováváme po rušný pobřežní tepně na krásně chillovací nábřežní plácek za ministerstvem obrany a až na asi nejfotografovanější místo v Lisabonu - náměstí Praça do Comércio. Ze tří stran ho obklopujou honosný paláce, čtvrtou stranu tvoří břeh řeky. A zároveň je z něj vidět na hrad vysoko na kopci, kam rozhodně chcem dojít.
Procházíme majestátním vítěznym obloukem, který rozděluje jeden z paláců, a po výstavní třídě Rua Augusta směřujem k dalšímu stoupání. Míjíme nádherný výtah Elevador de Santa Justa z konce předminulýho století, který teď slouží hlavně jako turistická vyhlídka. Vstupný 3 € a dlouhá fronta nás ale přesvědčej, že se radši půjdem rozhlídnout z nějakýho kopce, mají jich tu koneckonců víc než dost.
Na náměstí Praça da Figueira konečně potkáváme v trochu větším množství a na docela fotogenickym místě ty krásný 100 let starý tramvaje, takže pobíhám sem a tam a pořizuju pěkných pár desítek fotek, zatimco kluci opodál nechápavě kroutěj hlavama. A pak už vzhůru na hrad.
Vyrážíme po schodech podle cedule castelo, pak kousek úzkou uličkou a do dalších schodů. Nad nima už žádná cedule neni. Dáváme se doprava, ale ulička začíná po chvilce prudce klesat, tak to otáčíme a na druhou stranu. Timhle směrem to taky trochu klesá, pořád se rozhlížíme, jestli mezi domečkama neni někde ukrytý schodiště. A když pak na jedno narazíme, vlezem málem někomu do obýváku. Konečně přicházíme na menší náměstíčko, odkud vede cesta přesvědčivě nahoru a oběma směrama po ní proudí skupinky turistů. Jenže hned za první zatáčkou narážíme na zavřenou bránu s cedulí soukromý přístup na hrad. Se smíchem se vracíme na náměstíčko a teď už víme, z čeho má ta skupinka staříků sedící na rohu na zahrádce kavárny takovou srandu.
"Tohle je prostě Castle GO." Marty už z našeho bloudění málem brečí smíchy, já ještě napůl konsternovaně přemýšlim, jak jsme to před dvěma rokama mohli s Babet trefit na první pokus.
"Davy lidí zmateně pobíhaj sem a tam a hledaj hrad." Začali jsme si všímat turistů kolem sebe a teď už hýkáme smíchy všichni. Mladší páry, starší páry, skupiny, všichni se s otevřenýma mapama v rukách důkladně rozhlížej po cedulích okolo. To už jsme stihli popojít na další náměstíčko a vypadá to na nadějný stoupání. Jenže za chvilku stojíme před stejnou bránou, která nás už jednou zastavila. Nebo je to možná jiná? Trolling turistů tady vypiplali do detailu. "Tohle byla náhodou geniálně vymyšlená obrana. Kdyby toho krále šli vypráskat poddaný nebo tady byl nějakej vojenskej nájezd, tak by ho prostě nenašli."
Nakonec zaplouváme do nejnenápadnější uličky ze všech, procházíme mezi polozbořenýma posprejovanýma barákama a konečně přicházíme na náměstíčko před hradem. Ještě než se vydáme ke vchodu, kupujem ve zdejší zmrzlinárně za dvě éčka půllitrový lahvičky limonád, protože po doslova hodinovym bloudění jsme úplně vyprahlý.
Před vstupní bránou stojí fronta na půl dne a na jejím konci cedule o vstupnym 8,50 €. "Oni si myslej, že můžou nasolit takovýhle šílený vstupný, protože to každej zaplatí, když už to konečně našel," smějem se a otáčíme to. Tohle je úplně poprvý, co jsem v Portugalsku narazil na něco předraženýho.
Zklamání si jdem vynahradit na nejbližší vyhlídku Miradouro da Senhora do Monte. Cestou exujem další, o dost levnější, půllitrovku vody z Minipreça a před závěrečnym stoupáním k vyhlídce se borci svalujou na lavičku a svorně tvrděj, že už dál nejdou a že maj hlad.
Stojí mě to pěkný přemlouvání a nakonec musim slíbit, že pak už se vrátíme na hotel, než konečně vylezem nahoru. Tady už jsme trochu stranou od nejužšího centra u řeky, takže nejpopulárnější čtvrť Baixa máme před sebou jako na dlani, vidíme i na hrad, za kterym se nám schovává Alfama, a dohlídnem i na most Ponte 25 Abril, který jako by z oka vypadnul San Franciskýmu Golden Gatu, a na obří sochu Ježíše Cristo Rei za řekou, kterou bohužel nemáme šanci stihnout.
Je už dávno po osmý hodině, a tak se rozhodujem vzít to na hotel nejkratší cestou, místo zacházky přes centrum. Jako správný střelci i přesto, že se mi právě teď vybil mobil a kluci mapy v mobilu nemaj. Z vyhlídky odcházíme po dlouhatánskym schodišti a jediný co víme je, že přesně ten směr, jakym míří schodiště, potřebujem udržet. Jenže to nebude žádná sranda, protože hned pod nim se dá jedině odbočit. A ulice se na obě strany pěkně klikatí. To bude ještě sranda, vidim to na nějaký hezký bloudění v kruhu.
Připadá nám, že snad všechny ulice se tady nenápadně stáčej doleva. Takže každou chvíli odbočujem doprava, abychom to vyrovnávali. "Typíčo to je slušnej Orwell." Nějakym způsobem jsme se ocitli před policejním ředitelstvím a Marty ukazuje na doslova hnízdo bezpečnostních kamer v rohu budovy.
Když už jsme vážně v koncích, přemlouvám Tomáše, aby se připojil na Google mapy a našel nám cestu. Docela čumíme, že jsme to skoro trefili. Ten most, co vede asi 10 metrů nad náma, je ulice, ve který bydlíme. A ještě štěstí, že jsme ty mapy zkoukli, protože by nás v životě nenapadlo lízt do těch schodů, co nahoru na most vedou.
V bytě už je teď docela rušno. Jednolůžkový pokoj okupuje nějaká Číňanka a dvoulůžkový pokoj obsadil mladý pár z Německa, který si teď v kuchyni klohní večeři. My se pouštíme klasicky do svých baget a kluci taky do svých prakticky neoloupatelných pomerančů.
Do nočního života vyrážíme před půl jedenáctou a chcem si zase vypomoct metrem. Zrovna když u automatu na jízdenky vtipkuju, že s těma igelitkama a nejlevnějším vínem v ruce už jedem místo Vágus GO docela Vágus Life, přichází k nám sekuriťák a ostýchavě nás prosí, abychom si lahve schovali do igelitek.
Tentokrát dojíždíme až na konečnou na nádraží Santa Apolonia, protože mam neodbytnou potřebu vyrazit ještě na vyhlídku Miradouro das Portas do Sol. Ten výhled byl včera krásný už za dne, tak co teprve v noci. Šlapem nejkratší cestou a nezabere nám to ani 10 minut. Svítící město pod náma a řetěz světýlek na protějším břehu řeky tvořej tak chillovací kombinaci, že chvíli skoro přemýšlíme, že se s vínem vyvalíme tady. Jenže v tuhle hodinu je tady ještě víc lidí než za dne a my nechcem dělat váguse takhle veřejně, takže nakonec sbíháme zpátky s kopce k řece a zasedáme na tom super chillovacím plácku za ministerstvem obrany, co jsme si vyhlídli odpoledne. Tady je sice taky docela dost lidí, jenže sem zjevně vyrazili se stejnym záměrem jako my, protože cinkání lahví je slyšet všude okolo.
Travnatý plácek ustupuje od řeky směrem nahoru, my lezem samozřejmě na nejvyšší místo a vedle sebe vidíme na brutálně nasvícený nádvoří ministerstva. Jen co se pustíme do pití, objevuje se na nádvoří auto. Z budky vedle nádvoří leze chlapík v uniformě a obchází sem a tam podél plotu. "Stoprocentně nemůže najít východ," dostávám ze sebe v záchvatu smíchu, když už situace trvá nějakou chvíli. Z auta pak vystupuje muž v obleku a taky zmateně popochází podél plotu. Auto je pořád nastartovaný a u plotu se střídaj další a další lidi. "No tak chlapi. Přece jsme sem někudy přišli, tak to musíme najít," dabujem už v salvách smíchu, co si tam asi kluci povídaj. "To je v prdeli. Já jdu volat generálovi," zní naše poslední replika, když uniformovaný chlapík vchází zpátky do budky. Pak se plot začne konečně otevírat a auto odjíždí. Máme po zábavě, ale trvalo to tak dlouho, že už jsme skoro na suchu.
Už od první návštěvy Lisabonu mi utkvěl název čtvrti Bairro Alto, kde se údajně nonstop paří přímo v ulicích. A po dopití vína trvám na tom, že tam prostě musíme jít. Je jedna ráno, tak snad tam ještě někdo bude.
Sotva se ke čtvrti přiblížíme, vidíme, že tady se párty spíš teprve rozjíždí. A Marty při pohledu na první ulici našlapanou lidma rezolutně oznamuje, že na tomhle se teda v žádnym případě podílet nebude. Za to my s Tomášem jsme jak u vytržení. Rychle Martyho doprovázíme ke spodní stanici lanovky, kde jsme odpoledne de facto zahajovali prohlídku města, protože odtamtud už musí na hotel trefit i bez mapy. A pak už do toho šílenýho kopce, do kterýho jsme odpoledne pěkně funěli, doslova klušem.
"Tyvole tohle je sen. Kámo tohle je sen. Takhle to vypadá v nebi pro alkoholiky." Stojíme uprostřed náměstí Praça Luís de Camões a s čelistí na zemi se rozhlížíme okolo. Všude jsou stovky, spíš tisíce lidí. A všichni držej přinejmenším pivo v kelímku, často daleko větší pochoutky. Každý druhý bar tady má výdejní okýnko do ulice. Zaplouváme do první hospůdky a za půllitr Super Bocku dáváme euro padesát. Tohle je vážně jako v ráji. Procházíme jednu uličku za druhou. Všude duní hudba a ulice jsou našlapaný lidma.
"Jdu spat, snazte se pak nevzbudit cely barak. A me. Hlavne me," přichází před třetí hodinou SMSka od Martyho. Ale my teď máme pocit, že do rána se na hotel nevrátíme. Jsme pořád jak u vytržení. Nejvíc nadšený jsme u čtvrtýho piva. V baru, kde si ho kupujem, totiž duní Gangnam style až ven na ulici a obsluhuje tam snad 70letá barmanka v důchodcovský zástěře. Půllitr nás stojí neuvěřitelnejch 90 centů a babička u čepování tancuje.
"Tyvole nebyl to uplně Gangnam co tancovala, ale jak tam hodila tu otočku? A hned na mě tak mrkla, s tou bych si normálně zatančil," povídá Tomáš nadšeně, než přímo před barem zakopne a přispěje svojí troškou k pivem zatopenýmu chodníku. Tohle bude ještě velká noc.


Noc pod útesy Algarve

20. srpna

"Né. Tyvole né." Naříkám do polštáře, když nás budík v 11 nutí vstávat. Marty se směje, Tomáš vypadá odhodlaně, že tady prospí ještě jednu noc. "Dneska nemůžem chillovat jak v Portu, na jih jede pět vlaků za den a tři nám už ujely," snažim se pozvednout morálku, když se zkroušeně odebírám do sprchy.
V Lisabonu potřebujem stihnout ještě jednu důležitou věc - pastéis de nata. Košíčky z listovýho těsta se slaďoučkou krémovou náplní, typický lisabonský zákusky. V Lisabonu existujou i podniky s názvem pastelaria, který se na ně specializujou, takže do Google map stačí dát tohle slovíčko a v mžiku už nám hledám kavárnu, kterou máme poblíž, ale která je trochu zastrčená, takže by tam nemusel být bžilion turistů.
Rychlý nákup v Minipreçu a pak už se uzoučkýma uličkama čtvrti São José vydáváme směrem do centra. Pastelaria je sotva 10 minut od našeho hotelu, přímo u spodní stanice lanovky Ascensor do Lavra. Vybrali jsme dobře, kromě dvou portugalských dědečků jsme tu jenom my. Starší pán za pultem je prostě od pohledu cukrář. A obsluhující mladík asi bude jeho syn, protože ho chlapík pěkně sekýruje. Jeden pastel tady stojí jen 1,20 € a k tomu kafe meia de leite za euro.
Sakra já jsem nikdy nebyl moc na sladký a už vůbec ne při kocovině, ale tohle je nebe. Těsto se uplně rozplývá a ta náplň, ach blaho...
Pak už popocházíme jen o pár bloků dál na velký náměstí se strašně dlouhym názvem, kterýmu se lidově říká Rossio. Stejnojmennou stanici metra na první pohled nikde nevidíme, takže ji logicky hledáme v přilehlym nádraží. Vchod do metra tady teda sice neni, ale je tu aspoň plánek, který nás navádí na úplně opačný konec náměstí k jednomu jedinýmu nenápadnýmu vlezu do podzemí. Nádraží je v celym městě jak naděláno, ale vlaky do Algarve odjížděj jenom ze stanice Oriente, která je nějakých osm, devět kiláků od centra. A před dvěma rokama jsme to sice zmákli pěšky, ale na to teďka nemáme čas ani energii.
Cestou ještě vystupujem na stanici Olaias, protože jsem se o ní někdy někde dočet, že je to snad jedna z 10 nejhezčích stanic metra v Evropě či co. No, je rozhodně originální, to nemůžem říct. Ale asi to neni zrovna náš vkus.
Portugalsko je k InterRailařům asi nejvstřícnější země. Na jedno z nejvytíženějších nádraží na světě Oriente dorážíme jen 20 minut před odjezdem, ale rezervaci na rychlovlak nám dělaj bez keců a stojí nás jen 5 €. V moderní odjezdový hale chillujem jen chvilku, vlak přijíždí s předstihem a pár minut po druhý hodině už vyjíždíme.
Cesta na jih zabere necelý tři hoďky a z toho jen vymotat se z Lisabonu trvá vlaku přes půl hodiny. Poučený předloňskym zážitkem čekám s nastraženym foťákem už od opuštění Oriente, protože si nechci nechat utéct průjezd spodním patrem mostu Ponte 25 Abril. Další půlhodinu vezme průjezd nekončící zástavbou lisabonský aglomerace na opačnym břehu řeky Tejo, ale pak už svištíme přímo na jih vyprahlou zemí nikoho.
Tomáš to zaříznul hned po průjezdu mostem, tak se dělim aspoň s Martym o fun fact, že na týhle cestě projedem všech 5 portugalských regionů. Ta zažloutlá pustina okolo se jmenuje Alentejo, je to největší a přitom nejzaostalejší region. Těch pár větších měst se paradoxně soustředí spíš v pohraničí a ta část země, kudy teď projíždíme my, je vyloženě pustá.
"Kdybych nebyl tak ospalej, tak bych si i přečet nějakýho Baumana," zamýšlim se, když ukládám foťák do batohu a tahle povinná literatura na mě zase tázavě hledí. Radši se ale vydávám do jídelního vozu. S tim super skvělym a super levnym kafem v ruce je ten pohled z okna teprve žrádlo. V těch pár drobných sídlech, který míjíme, už od pohledu chcípnul pes, čas tady asi plyne uplně jinou rychlostí a nádraží tady už dávno zapečetili. Jak se blížíme k cíli, padá dvousetkilometrová rychlost někam k nule a vlak jen líně proplouvá táhlýma obloukama zaříznutýma hluboko v terénu.
Na nádraží v Tunes pár kilometrů od jižního pobřeží přijíždíme se zpožděním. Přípoj směrem na západ, co už měl být dávno pryč, tady čeká a dav turistů s kufry a bágly ho bere ztečí. Tenhle regionální vláček totiž vymetá jedno přímořský letovisko za druhym. Ne že bychom měli potřebu míchat se mezi typický dovolenkáře, ale trasa přes Algarve je jediná schůdná cesta do Španělska hromadnou dopravou, přitom se ale z Lisabonu nedá zvládnout za jeden den a když už v Algarve musíme přespávat, tak chcem aspoň vidět ty pověstný nádherný útesy.
Jízda na konečnou v Lagos trvá necelou hodinku, takže Tomáš větší část cesty nadává, že se kvůli přestupu musel budit a teď už neusne, protože má hlad.
Z nádraží musíme do centra přes padací most přes řeku Bensafrim. Připadám si jak na tradiční rodinný dovolený v Itálii před 10 lety. Všude zmrzlina, polonahý lidi s nafukovacíma lehátkama, výletní loďky a pěkně to tady peče. No, jednu noc se z toho nezblázníme.
Chci ze všeho nejdřív vyrazit na útesy, který jsou schovaný trochu stranou od města, protože už je skoro sedm večer a slunce začíná zapadat. Jenže borci už kňučej hlady, a tak jdem nejdřív sehnat nějakou hospůdku, kde si dáme portugalskou tresku bacalhau.
Ceny jsou proti dosavadním portugalským zážitkům docela nadsazený. Zjevně jsme se fakt zamotali do hodně turistický oblasti. Po chvilce bloumání historickýma uličkama končíme v podniku Máq J'Eite, který jsme okukovali jako první a nejdřív jsme ofrňovali, protože byl úplně prázdný a na první pohled to vypadalo dost budget. Jenže tady taky maj tresku za 8 €, což je sice nejvíc, co jsem za ni kdy platil, ale v Lagos je to asi jediná restaurace s jednocifernou cenou.
Ukazuje se, že ta jediná paní, co na zahrádce hospůdky seděla, je servírka. Anglicky neumí a volá si na pomoc kolegu, co sice tvrdí, že anglicky mluví, ale nemluví. Takže nám objednávám trochu nejistě v portugalštině a doufám, že nedostanem chobotnice.
"Myslíte, že šli teprve nakoupit?," spekuluju, když čekáme už půl hodiny a oba obsluhující se zašili někam dozadu. "Podle mě šli shánět kuchaře," rozesmívá nás Tomáš, protože tohle je asi vážně jediná restaurace, která neni našlapaná. Už jsem nám stihnul zamluvit bydlení v Córdobě, kam snad dojedem zítra, a ještě než se po skoro třičtvrtěhodině čekání dočkáme jídla, přichází od hotelu mail. "Tohle vypadá, jak kdyby to psal někdo po mrtvici a začíná to Good nights," chytám záchvat smíchu, protože zprávu s instrukcema maj evidentně nachystanou ve španělštině a pro nás to prohnali překladačem a doufaj, že to bude dávat smysl. "Já už se do toho Španělska těšim."
Celý jídlo je nejspíš ze zmrazenýho polotovaru, ale docela se dá. A koneckonců, co bychom chtěli za tu cenu.
Dojídáme s úderem osmý a nasazujem tempo. Slunce už zapadlo, tak ať stihnem ještě aspoň nějaký zbytky světla. Lagos za sebou evidentně má bohatou historii, cestou narážíme na plno památek, včetně hradu ze 16. a pevnosti ze 17. století. A taky sledujem střechy všech domů, protože je zdobí okrasný a leckdy dost velký komíny. Traduje se, že při středověký rekonkvistě Portugalska dostali Maurové možnost zůstat na území Algarve, když přestanou praktikovat islám. A tak se ho Maurové na oko zřekli, ale z komínů si vyrobili miniminarety. A postupem času se ze zdobených komínů stal znak algarvský architektury.
Od pevnosti už stoupáme po úzký prašný cestě a jen co překonáme první kopeček, máme to najednou před sebou. Neskutečná nádhera. Vysokánský členitý útesy oddělujou jednu úzkou zátoku za druhou a pod nima se krčí drobný kousky pláží. A do toho ve vodě jen tak postávaj různý pískovcový zuby a sloupy. Tohle teda v každym případě stálo za tu zajížďku. Popobíhám po spletitých cestičkách zasekaných ve svahu sem a tam ve snaze najít co nejlepší úhel.
Když už se pak úplně sešeří, snažíme se najít cestu zpátky. Cestiček je ale tolik, že končíme na úplně jinym místě vedle hlavní silnice, na kterou musíme projít přes zahradu hrůzostrašnýho polorozpadlýho domu s honosnou bránou jako z hororu. Teda jak může nějaká stavba, ještě takhle působivá, dojít do takovýho stavu na takhle atraktivním místě, to mi prostě hlava nebere.
Teď už zase chvátáme jak splašený, protože potřebujem stihnout nejbližší Intermarché, který zavírá v půl desátý. Jídlo teda máme, ale chcem nějaký dobroty na večer. Když už budem zase spát na pláži, tak si tuplem zasloužíme. "Já přemejšlim, že dneska možná ani nebudu pít," přichází Marty s kacířskou myšlenkou, když už jsme na dohled od obchodu. S Tomášem si vyměňujem udivený pohledy, ale protože nechcem být za alkáče, berem si každý jen po dvou pivech.
Od obchodu už míříme zpátky na druhý břeh řeky. Ráno totiž musíme vyrazit už spojem před osmou ráno, abychom to stihli do Córdoby, a tak chcem aspoň přenocovat na pláži co nejblíž k nádraží, ať můžem vstát co nejpozdějc.
Hned vedle jediný cesty, která na "nádražní" pláž vede, stojí plně obsazený beach bar. "Jestli nás někdo sleduje, tak se stopro modlí, aby na nás nenarazil cestou domu. Tři postavy s báglama a igelitkama, co se v noci vlečou na pláž, my jsme neskutečný vágusové."
S Tomášem se chcem jít v každym případě vykoupat, ale jen co se usazujem, uvědomujem si, že se se setměním pěkně ochladilo. A voda je šíleně ledová. Tak se holt vykoupem ráno, o poslední ráchání v Atlantiku nemůžem přijít. Dáme budíka už na čtvrt na sedm, to už bude krásně vycházet sluníčko.
Do písku zahrabáváme všechno kromě Tomášova mobilu, na kterym jsme nastavili budík. Do spacáku mu snad nikdo nepoleze. Chvilku po jedenáctý se po pláži blíží pruh světel a v zápětí se nám za zádama začne ozývat šílený skřípení, jak poslední dnešní vlak vjíždí do oblouku před nádražím. "Aspoň nás ráno probudí, jak nám ujíždí vlak," směje se Marty, že na tak brzkýho budíka prostě nemáme šanci vstát.
Načínáme piva, já přidávám luxusní olivy a sýr. Spaní na pláži je ten úplně největší chill. Ale brr, ochladilo se teda pěkně.


Lodí do španělské pustiny

21. srpna

Zvuk Tomášova budíku poznávám bezpečně, ale nechce se mi věřit, že to neni sen. Sakra vždyť je úplná tma. Co to má být? A ta zima? Doprdele to je neskutečná kláda. "Tyvole nenechal sis na mobilu středoevropskej čas?," napadá mě spásná myšlenka, protože nechápu, že v 6:15 ještě nevylezlo sluníčko. "Ty sis nechal středoevropskej čas," odpálkovává mě pohotově i v největší rozespalosti.
"Nechtěli jste se jít koupat?," rozesmívá se Marty, když už notnou chvíli pořád zachumlaný svorně hypnotizujem ten proužek světla, co se objevuje na obzoru nalevo od nás. "To bylo hodně bláhový no," vzhlížim zamyšleně k zářícímu měsíci nad náma. Borci nejdřív se vší vážností vymýšlí, jak se dokutálet na nádraží, aniž by museli vylízt ze spacáků, ale já už svou deku shodil a za svitu prvních náznaků paprsků si jdu nechat aspoň zmrznout nohy a posbírat pár mušlí.
Vyrazili jsme ke stanici se značnym předstihem, po štěrkový cestě klopýtáme na boso, protože se nám zkřehlýma prstama nechce čistit si nohy zasviněný z pláže a já se snažim pozvednout morálku. "Měli bysme si to užívat, za pár hodin budem v Córdobě padat vedrem na držku." "Pítře koukni se, kolik bude v Córdobě stupňů," chytá se hned Marty mojí poznámky a ze zjištění, že odpoledne se budem potit ve 41 stupních nám všem ovládnou tváře blažený úsměvy. Povedlo se.
Ve snaze ušetřit si pár kroků vnikáme na nástupiště dírou v plotě, ale nakonec se do odbavovací haly přesouváme, protože potřebujem doplnit vodu a s trochou štěstí by nám tam mohli prodat nějakou snídani. Ale bohužel, všechno je beznadějně zavřený. No však je taky neděle půl osmý ráno a my tu zprvu naskakujem jako jediný magoři. Podlaha je tady jako v nějakym plážovym baru - dřevěný prkýnka s velkýma mezerama a mezi nima písek. A tak na ni aspoň bez ostychu přidáváme zásobu, co jsme si na nohách přitáhli z pláže a konečně se obouváme.
Nakonec ještě několik spolucestujících přiberem a pár minut před odjezdem konečně přichází taky průvodčí a odemyká vlak. Sedáme do prvního vagonu hned za kabinu strojvedoucího a Tomáš to okamžitě zařezává. S Martym sledujem pootevřený dveře do prázdný kabiny a než stačíme doříct, že bychom s tim vlakem mohli odjet, leze do ní nabouchanej potetovanej holohlavej nasranej frajer. "Myslíš, že dělal strojvedoucího už před kriminálem, nebo až teďka?," vybuchujem okamžitě smíchy.
Před osmou hodinou konečně vyrážíme. Trať vede takřka po pláži, a tak ještě hltáme poslední pohledy na Atlantik a já si k tomu chci dát snídani. Potřetí jsem zkusil štěstí s konzervou. Feijão com dobrada. Nevim sice, co je dobrada, ale feijão jsou fazole a podle složení je v tom kupa hovězího něčeho, tak to snad bude dobrý. Úsměv mi zmrzne hned po otevření. Tohle je horší rosol než ten rosol ze Setúbalu. Zhnuseně nabírám lžíci a zamyšleně prohlížim, co jsem si to koupil, když ze sebe Marty v neustávajícím smíchu dostává poznámku, že spíš než dobrada to vypadá jako špatnáda. No. Jo no. Až teď mě napadlo použít Google. Dobrada jsou dršťky. Tak to jo. Ale mam hlad, tak z konzervy vybírám aspoň fazole, kterých je tam naštěstí převaha.
"Jestli byli v base spolu, tak ten průvodčí byl stoprocentně jeho děvka," střílíme stoprvní poznámku, když do kabiny vchází plnoštíhlejší brýlatý průvodčí. Přijíždíme na nádraží v Tunes a jen co zastavíme, dveře kabiny se rozlítnou a vyráží z nich strojvedoucí. "Typíčo, mně už zatrnulo, že nám jde rozbít držku, jak se tady furt smějem." "By nám narval špatnádu až do krku," doplňuje Marty a přidáváme další salvu smíchu.
Ale strojvedoucí jen využil zpoždění protijedoucího vlaku a vyrazil do čekárny pro kafe. Miluju tuhletu jižanskou pohodovost. "Ale moh taky něco říct, já bych kafe taky potřeboval."
Na konečnou v hlavním městě algarvskýho regionu, Faru, přijíždíme dokonce s menším předstihem. Budíme Tomáše a protože spoj dál na východ ke španělským hranicím má odjezd až za čtvrt hodiny, jdem hledat schránku na poslání pohledů. A já hlavně vyrážim pro kafe. Mají tady přesně ten typický iberský kávový bufet na stojáka, co tak miluju. Objednávám meia de leite a dostávám jako bonus espresso. Hádám, že se něco ztratilo v překladu, přece jenom portugalštinou moc přesvědčivě nevládnu. Ale barmanka mi účtuje jen meia de leite a strká mi do ruky oba kelímky. Asi mi vlasy slepený pískem z pláže dodávaj šarm nebo co.
Vlak, ze kterýho jsme před chvílí vystoupili, teď na sobě má směr Vila Real de Santo António. Tak proto v něm některý lidi zůstávali, i když jsme byli na konečný. Matadoři vědí, že je to konečná jen na oko. Vyjíždíme pár minut před desátou a sluníčko už teď žhne tak, že se zdá, jako by se to ranní mrznutí vůbec nestalo. Ale ke 40 stupňům to má pořád hodně daleko.
Meia de leite si nechávám pro sebe a espresso se třema cukrama věnuju Martymu. Moje kofeinová rezistence už je hodně vysoko, zatimco ta jeho je takřka na nule, takže druhou půlku týhle hodinový cesty řádí jako veverka. Nastartovala ho moje nonšalantní poznámka, že mezi pobřežníma dunama ještě sem tam vykukuje moře a většinu jízdy tráví nalepený na okýnku s výkřikama "A tamhle je moře, a tamhle je taky moře! A tamhle jsou koně!"
Z Vily Real už koleje dál nevedou. Přesně v 11 máme za sebou těch jednodušších 150 kiláků a před sebou těch komplikovanějších 300. Jediný dnešní autobus z Ayamonte na španělský straně hranice odjíždí podle internetu ve dvě odpoledne španělskýho času, takže máme velkorysý dvě hodiny na překonání hraniční řeky. Hned před nádražím stojí obří Intermarché, tak ještě doplňujem zásoby. S Martym nás hned zaujme pult s hotovýma jídlama, tak nám portugalsky objednávám dvakrát čtyři kuřecí řízečky.
Portugalci se se Španělama asi moc nemusej. Nejbližší most přes hraniční řeku Guadianu totiž stojí 5 kilometrů od Vily Real a je to most dálniční. Druhý nejbližší most je o 100 kilometrů dál. A na nás tak zbývá přívoz. Cestou k řece už se pouštíme do řízečků a s překvapením zjišťujem, že tohle kuře rozhodně neni. Podle etikety jsou to mořský potvory. Jo, zkontrolovat si to hned v krámě mě nenapadlo. O svý portugalský výslovnosti si nedělám iluze, ale jak dokázala prodavačka z frango udělat marisco, to teda nechápu.
Do budovy celnice, kde zároveň prodávaj lístky na přívoz, přicházíme v 11:35 a v mžiku jsme pěkně nasraný. Přívoz jezdí jednou za hodinu, vždycky v půlu. To teda pěkně osekali, ještě loni to jezdilo každou půlhodinu. To se nám ty podělaný mořský potvory pěkně vyplatily. No, mam aspoň dost času opravit si foťák. Někdy během jízdy posledním vlakem z něj upadlo tlačítko spouště a protože bylo haluzně přidělaný přes titěrnou pružinku, dostat ho zpátky je hodinářsky precizní práce.
Deset minut před odplutím rozrážim dav španělských turistů, co si asi vyjel do Portugalska na oběd, a hrnu se k pokladní, která konečně přišla do práce, s dotazem, jak dlouho trvá přeplutí, abychom věděli, jestli si vůbec ještě dělat naději na stihnutí autobusu. Asi 15 minut. Tak to bude fakt na fous, na autobusák v Ayamonte je to od řeky asi kilák a půl. Platíme euro padesát za lístek a jdem se nalodit.
"Mě už vítaj ve Španělsku," hlásí Tomáš hned po nalodění příchozí SMSku. Mě taky, a jelikož na mobilu zároveň o hodinu poskočil čas, máme teď už tu lehce stresovou realitu černou na bílym. "Mně nepřišlo nic. Nechtěj mě pustit z Portugalska. Tady by stejně mělo chodit spíš Litujeme, že opouštíte Portugalsko," kontruje Marty.
Přesně v půlu zvedáme kotvy, ale v mžiku je zase shazujem. Co je sakra? Nevěřim vlastním očím. Od celnice se potácí skupina Číňanů s obříma loďákama. "To si děláte prdel, že už jsou i tady??" "Serte na ně, jedem," obrací se Marty směrem k "můstku".
Nebýt v totálním stresu, byla by tohle asi neskutečná jihoevropská idylka. Plujem vstříc bělostně zářícímu španělskýmu městečku, sluníčko peče, z reproduktorů přívozu duní jasný letní španělský hitovky, proplouváme mezi jachtama a rybářskýma loďkama a většina spolucestujících cucá nějaký zmrzlý dobroty.
"Třináct minut. Běžíme," koukám se skepsí na čas, když loď přiráží ke španělskýmu břehu. Průšvih je, že mobilní internet teď, jako často při přejíždění hranic, odmítá spolupracovat. A tak sice běžíme, ale já se jen snažim odhadovat směr. Křivolaký uličky s drobnýma barevnýma domečkama předváděj andaluskou siestu naprosto vzorně - všude zavřeno a nikde ani noha. "Potřebujem se dostat k řece, pak už to stopro najdu." "Vždyť běžíme od řeky pryč," kouká na mě nechápavě Marty, aniž bychom byť jen trochu zpomalili. "Maj tady ještě jednu," oponuju a doufám, že se nepamatuju blbě. Ale po pár metrech už mezi baráčkama po pravý straně vykukuje typický nábřeží, takže odbočujem a autobusák už máme na dohled.
"Snad nepojede dřív," sýčkuje Marty, když už zbývaj jen tři minuty a pořád běžíme. "Jsme ve Španělsku, pojede pozdějc." Málem definitivní čáru přes rozpočet nám dělá to, že ke stanovišti přibíháme zezadu a z týhle strany je oplocený. Naštěstí tudy zjevně nejdem první, protože v nejpříhodnějším místě je v plotě vysekaná díra.
Španělský řidič překvapil. Půl minuty před odjezdem už je ve voze a má nastartováno. Každý platíme něco přes pět eur za jízdenku do šedesát kilometrů vzdálený Huelvy, odkud už zase vedou koleje, a jen co se s funěním svalíme na sedačky, dveře se zavíraj a odjíždíme. Autobus je naštěstí perfektně klimatizovaný. A jsme v něm úplně sami. Teď už asi chápem, že jezdí jenom jeden za den.
"Teďka mimochodem končí moje role průvodce," hlásim, když to autobus hulvátsky krosí po úzký okresce mezi olivovýma hájema. Portugalsko mam z těch četných návštěv zmáknutý do detailu, ale tady už nevim o nic víc než borci.
Během sotva hodinový cesty pár cestujících nabíráme, ale pak je zase vysazujem a na konečnou v Huelvě přijíždíme bohatší jen o jednoho člověka. Teď už máme vyhráno. Do Córdoby sice zbývá ještě 250 kiláků, ale zdejší rychlovlak je tam za necelou hoďku a půl a jsou teprve tři odpoledne. Nejbližší vlak má jet v 16:20, a tak se ležérně přesouváme o pár ulic dál na vlakový nádraží. Nějaký svižnější tempo by nás tady stejně zabilo. Nechápem, jak může 60 kilometrů udělat takový rozdíl, ale docela tady padáme na držku. Pouliční ukazatele říkaj 35°C ve stínu, zatimco ve Vile Real bylo 26°C. "Jo ono to tady vypadá jako díra, ale odplouval odsud Kolumbus na ty svoje plavby." "Ty řikáš, že už neprůvodcuješ, a pak z tebe stejně furt padaj takovýhle fun facts," oponuje Marty mýmu tvrzení, že tady už jsem v uplnym neznámu.
Na nádraží jako by se rozhodli ztvárnit všechny předsudky o Španělsku. Jednak je všechno zavřený, přepážka jízdenek je sice otevřená, ale nikdo u ní neni. A my ji potřebujem, protože z Huelvy jezdí jenom rychlovlaky, takže si k InterRailu musíme připlatit rezervaci místa. Po pár minutách čekání se nakonec přece jen líně přivleče prodavač. Anglicky samozřejmě neumí a francouzsky sice tvrdí, že umí, ale neumí. Respektive, zjevně rozumí tomu, co řikám, ale odpovídá mi španělsky. Naštěstí se jakž takž chytám. Nejbližší volný vlak jede až o půl sedmý a za poplatek chtějí pěknou raketu, od každýho 10.50 €. "Můžete tu platbu rozdělit? Že každý zaplatíme svoje místo?" "Ne." "Tak to prosím zrušte a udělejte tři sólo rezervace." "Ne."
"To je neskutečnej zmrd," rozdýcháváme nasrání cestou od přepážky. "Já bych ho vykoukal. To je stejný, jako že ho vyfuckujem, akorát že místo toho si sednem naproti tomu okýnku a budem se na něj zle koukat." A jak řikám, tak děláme. Přímo naproti okýnku je lavička. Jenže prodavač už po pár minutách zase bere čáru a my před sebou máme tři hodiny čekání. No, v první řadě se klidíme z nádražní haly, protože je to hotová sauna. Ve stínu venku trochu zafukuje, to se bude přežívat líp.
Svalujem se na sestavu laviček ve vedlejší ulici a já se snažim vygooglit, jestli tu neni nějaká kavárna nebo bar, protože zatim všude kolem sebe vidíme jen zatažený rolety. "Tyvole tohle je horší než Francie. Tady je v neděli zavřený všechno. Ale uplně všechno!," rozčiluju se o Google map, který mi přesvedčivě doporučujou spoustu super podniků, v neděli zavřených.
"Mekáč! Kdo se mnou pude do Mekáče?" Borci nadšeně vstávaj, než dodám "dva a půl kiláku" a Tomáš si zase sedá. "Super, tak tady počkáš, protože s těma báglama bych se v tomhle hicu pět kiláků stejně netáh."
S Martym se dáváme na pochod liduprázdnym historickym centrem. Nejvíc fascinující je to absolutní, naprosto naprostý ticho. Tohle jsem ve městě v životě nezažil, natož ve stopadesátitisícovym a uprostřed odpoledne. Ale maj to tu moc hezký. Nakonec z toho máme fajn sightseeing, potkáváme docela dost památek, včetně zdejší katedrály nebo univerzity. Tohle mam stejně nejradši, když vlastně ani nevíme, kde to jsme a jen tak koukáme okolo.
Závěrečná rovinka k McDonaldu končí před čtyřproudovou silnicí, přes kterou neni široko daleko žádná cesta. Stačí přelízt svodidla, živý plot, další svodidla, travnatý dělící pruh a ještě jedna svodidla. Soudě podle oškubanosti keříků nejsme první, kdo provádí útok na Mekáč pěšky.
Parkoviště prázdný, uvnitř prázdno, ale díky Bohu otevřeno a klimatizace jede na plný pecky. Navíc tu mají ty supr objednávkový panely. Beru dvě ledový kafe, Marty ledový McFlurry a pro Tomáše horký hamburger, protože si ho přál. Jen co vylezem ze dveří, mění všechny zmrzlý věci skupenství, ale stejně jsme z toho osvěžení málem v euforii. Cestou zpátky už ani nekoukáme do mapy a jen se necháváme unášet stále vylidněnýma uličkama. Nejvíc sympatický tady je, že i širší ulice jsou vyhrazený jako pěší zóny, takže místo zaparkovaných aut je obklopujou lavičky a menší stromky.
Když přicházíme zpátky k Tomášovi, hned nám s očima navrch hlavy vypráví, že si myslel, že už to má spočítaný, protože si ho chvilku po našem odchodu vyhlídnul neodbytný vágus a on musel statečně odolávat urputnýmu loudění. Zdánlivě krátkou výpravou jsme k vlastnímu překvapení zabili skoro dvě hodiny, takže teď už je čas zamířit na nádraží.
Že tady platíme víc než dvakrát to co v Portugalsku, nás znovu nasere hned po nástupu. Míň místa na nohy, žádný jídelní vůz, aspoň že to nikde nezastavuje a pojede to o něco rychlejc. Jenže ani tu rychlost si moc neužijem, protože obrazovka s ukazatelem je rozbitá a jen na ní občas problikne 164 km/h. Marty má navíc z jízdy trauma, protože strojvedoucí každých pár metrů bez z nějakýho zjevnýho důvodu troubí o sto šest.
Když míjíme Sevillu, ze který mam zase dva roky starý trauma já, zhasínaj z ničeho nic světla, klimatizace se vypíná a vlak zvolna zpomaluje do úplnýho zastavení. "To je v prdeli, tady stopro vypad proud kvůli vedru," koukáme na tu pustinu okolo. Ale černý scénáře, co budem dělat, jestli v 7 večer uvíznem uprostřed sevillský pouště, naštěstí nemusíme vymýšlet moc dlouho, vlak se nakonec znovu rozjíždí.
"Jsem měl asi Goodnights napsat, že přijedem pozdě," spekuluju, když na nádraží v Córdobě přijíždíme se skoro půlhodinovym zpožděním. Recepční s oslnivou angličtinou, která nám včera psala uvítací mail a který jsme přiklepli jasnou přezdívku, jsem nahlásil příjezd dřívějším vlakem, takže v součtu už jedem o dvě a půl hodiny pozdějc.
Výstup z vlaku je slušná rána pěstí a je to ještě horší, když opustíme nádraží. Ukazatele teploty kolísaj mezi 37 a 39 °C. V půl devátý večer. Roztékáme se za chůze, zatimco Córdobani okolo nás bruslí, nebo chodí v dlouhých černých kalhotách, jako by se nechumelilo. Radši nechcem vědět, kolik tu bylo přes den, jestli tohle už je počasí na sport.
Jen co vlezem do nenápadnýho baráčku v historický Córdobě, kde je náš hotel, mrzí mě, že jsem si ze slečny z recepce dělal srandu. Vítá nás už u dveří a ještě než se ubytujem, prochází s náma mapu města. Mě nejvíc zajímá stavba, díky který je Córdoba celosvětově známá - víc než tisíc let stará mešita, kterou Španělé po rekonkvistě přestavěli na katedrálu. "Dneska už je zavřená, ale můžete jít zítra, když tam přijdete před desátou, je vstup zadarmo...to...asi nepřijdete," kouká na nás šibalsky, když vidí naše výrazy. "Jinak je to za 10 €." "Nám to asi bude stačit zvenku," uzavírám se smíchem a slečna nám jde ukázat pokoj.
¨Jak se ovládá klimatizace?" "Tady není klimatizace." "Ale my jsme si objednali pokoj s klimatizací." "V přízemí není klimatizace potřeba, protože je tady příjemně," odzbrojuje mě odpověď. Tak to jo, je fakt, že je tu líp než venku, teplota se možná drží i někde hluboko dole u třicítky. No nebudu dělat dusno, platíme tady za to necelý tři stovky na jednoho, což je ve Španělsku fantazie a tušil jsem, že to bude mít háček. "A co je tamhleto?," nedá mi to přece jenom a ukazuju na mřížovanou krabici na zdi. "To je topení."
V první řadě se sprchujem v co nejstudenější vodě a s Martym si pak důkladně perem všechno oblečení. Sice tu budem trávit jen jednu noc, ale tady to uschne tak za hodinu. A pospíchat nemusíme, protože kolem půlnoci už třeba bude venku líp.
Od hotelu vyrážíme směrem k řece Guadalquivir. Táhne na půlnoc, ale ulice jsou o poznání plnější než předtím cestou z nádraží. Obyvatelstvo se tady s tim počasím zjevně umí vypořádat, ulice jsou plný zahrádek restaurací, který jsou teď plně obsazený hostama napříč generacema. A borci se k nim chtěj přidat. Zatimco já ztrácim čas focením, oni pobíhaj od hospůdky k hospůdce a hlásí průměrný ceny. Procházíme kolem působivý mešity, končíme na nábřeží, zatim je žádná nabídka nenalákala. A tak trávíme čas focením u historickýho mostu z doby Římský říše, protože na takhle zachovalý takhle starý stavby člověk obvykle narazí leda v Itálii.
Hned opodál potkáváme další superstarou stavbu, robustní a majestátně nasvícený hrad ze 14. století. A pak už to ohýbáme zase od řeky zpátky do sytě barevných uliček. V tomhle klimatu je zajímavý to množství všudypřítomných květináčů s kvetoucíma rostlinkama i drobnýma stromkama. Bezcílný bloudění si ale neužíváme dlouho, objevili jsme na mapě vyznačenou synagogu a chcem ji vidět, ať máme ty sakrální stavby po kupě.
Ulička, kde má synagoga být, je tak uzoučká s tak nízkýma domkama, že se nám moc nezdá, že by se sem měla vejít nějaká byť jen trochu honosnější budova. A taky ne. Prošli jsme z jednoho konce na druhý a nepotkali jsme nic, co by se tvářilo nebo bylo označený jako synagoga. Tak zpátky. A ještě jednou. A pro jistotu ještě skrz sousední uličku. Synagogue GO. Stavbu nejsme schopný najít ani s GPSkou.
A tak se nakonec uvelebujem o pár metrů dál k chillování pod středověkýma hradbama vedle vodní kaskády. A já už bych to zabalil. Maj to tu moc hezký, ale genius loci už jsem asi nasál, toho vedra už bylo tak akorát a radši bych se vyspal na zítřek. Ale borci návrat na hotel odhodlaně odmítaj, protože si to tu chtěj pořádně prohlídnout. Tušim, že pravá příčina je spíš v tom, že ještě nenašli místo, kde se najíst.
Poslední zastaváka, který se účastnim, je brána Puerta Sevilla a pak už beru dráhu do postele. Kluci jdou nakonec se mnou. Máme to kousek a oni jsou bez vody a plánujou to ještě na dlouho. Jen co zalehnu, řine se ze mě pot a ta tlustá deka, kterou mam pod sebou, pěkně štípe. Sakra tady se někdy někdo potřebuje přikrývat? Za tu klimatizaci bych Goodnights zabil. Naštěstí máme aspoň obří větrák. Uzurpuju si ho ke svojí posteli, pouštim přímo na hlavu a za chvilku už nevim o světě.




» Pokračování - Třístovkou do Madridu


„Mít rád lidi a milovat lidi to je celé tajemství a snad jediný recept na štěstí.“ Jan Werich