Vlakem přes půl Evropy - cestopis

Třístovkou do Madridu

22. srpna

Když se do místnosti bez oken a bez klimatizace, kde je 30 stupňů, nakvartýrujou přenocovat tři borci, je tam ráno vzdoušek k nepopsání. Jdu se vzpamatovat do ledový sprchy jako první, protože jako přejetý parním válcem sice vypadáme všichni, ale klukům ovládnou tváře blažený úsměvy při vzpomínce na kebab, který včera po prochození celý Córdoby objevili.
Před odchodem v klasicky nejpozdější čas check-outu si Marty vyřizuje rest ze včerejška - zkouší zapnout topení, na který jsem večer vydal zákaz vůbec se byť jenom podivat, z obavy, že se to podělá a budem muset jít nocovat ven. Vážně to hřeje. Za ten podfuk s klimatizací bych jim to nejradši nechal zapnutý. V tomhle klimatu by tu místnost do zimy nezchladili.
"Tyjo ono je příjemně. Jak hezky zafukuje," divim se při opuštění rozpálenýho hostelu polednímu počasí. "Tobě se v noci musel přehřát mozek Pítře. Vnímáš teploty, jaký tady vůbec nejsou...a pocity, který tady nikdy nebudou," směje se Marty mým radostným projevům. Mezitim už přes hlavní náměstí Plaza de las Tendillas míříme k obřímu parku, co spojuje nádraží s řekou Guadalquivir, a děláme menší odbočku k římskýmu mauzoleu. Je to sice jenom nenápadná a nenápaditá kruhová stavba, ale Marty má neskrývanou radost, že teď viděl z Córdoby už všechno, co bylo vyznačený na mapě z hostelu.
Jelikož nevíme, za jak dlouho se vlastně dostanem do Madridu, ctíme návštěvou kousek od nádraží ještě Mercadonu zastrčenou v uličkách mezi moderníma činžákama. Tomáš čeká venku s tim, že s utrácením počká do Madridu. Velká chyba. S Martym nevěříme vlastním očím. Takhle levný jídlo jsem ve Španělsku ještě neviděl. V krámě necháváme sotva pět éček, přičemž si odnášíme mimo jinýho hromadu pečiva plněnýho jamónem a quesem, co nám vystačí na dobrý 2 dny, a k tomu děsně dobrý ledový kafe.
Opouštíme spleť rezidenčních ulic a k nádraží směřujem po obrovskym vybetonovanym placu. Nerad tady něco hejtuju, protože Córdoba je vážně působivý město, ale fascinuje mě, že tady tomu šílenýmu klimatu ještě takhle masochisticky pomáhaj.
Jedna věc nás tady ale nepřestává bavit - pohyblivý zelený panáčci na semaforech. Pohybujou se totiž přesně tim stylem, jakym se v animovaných seriálech pro děti plíží záporný postavy, když se chystaj spáchat nějakou kulišárnu.
Do Madridu to odsud odjíždí minimálně jednou za půl hodiny a zrovna teďka jede celá série vlaků chvilku po sobě, takže nečekáme, že by byl s InterRailovou rezervací problém. Ale tahle trasa je zjevně dost populární, lístek dostáváme až na čtvrtý vlak v pořadí, v půl druhý, za necelou hodinu. "Ono to vypadá, že těch 10 éček za rezervaci je dost, ale plná palba, co bysme platili bez InterRailu, je 120 éček," ukazuju klukům e-shop na stránkách RENFE. Docela hustý, že když si chce někdo udělat výlet do hlavního města, vysolí tři tisíce. Ale zase je to něco přes 400 kiláků a ten vlak to zajede za necelý dvě hoďky.
U schodů na nástupiště nám trochu nečekaně dva zřízenci strkaj batohy do scanneru zavazadel a projížděj nás ručním detektorem. Tak oni už se tyhle manýry rozlezly i mimo Francii. Zásoby jídla, pití, ani kapsy plný věcí tady ale na rozdíl od letišť nevaděj a v mžiku už sjíždíme po eskalátorech k vlaku směr Madrid. Který se z ničeho nic rozjíždí. Do háje cože? Vždyť nejdem pozdě. Jo to je teprv ten předchozí. A ten co přijíždí taky neni náš. Působivý, takovouhle frekvenci snad nemá ani pražský céčko v ranní špičce.
Rezervace místa nás stála stejně jako včera, ale tady je to jiná paráda. Prostorný pohodlný sedačky, dostáváme vodu, sluchátka a na obrazovkách nad uličkou běží film. Akorát teda španělsky, takže nic pro nás. "Vypadá to jako horor," soudim po chvilce sledování temných obrázků. "Určitě o tom, že v Córdobě je čim dál větší teplo a nejde se z ní dostat," vtipkuje Marty. To už se vlak dává do pohybu, takže nás snad tenhle osud nepotká.
Město opouštíme tunelem a za pár minut už svištíme vyprahlou zemí vstříc hlavnímu městu. Miluju tuhle rychlost a miluju španělskou krajinu, takže zatimco Tomáš spí a Marty loví vlakovou wi-fi, lepim se na okýnko a dělám jednu fotku za druhou. Vydrží mi to až do první zastávky v Ciudad Real, což je na celý týhle šílený štrece zároveň zastávka poslední. A pak už nám hledám bydlení, protože v Madridu chcem strávit tak 3 noci, tak asi nebude uplně jednoduchý sehnat něco s dobrym poměrem cena lokalita. Navíc potřebujem bydlení pro 4, protože v Madridu asi před hodinkou přistál Alan, který se k nám na další týden připojí.
Když před půl čtvrtou přijíždíme na nádraží Atocha, mam už pro nás krásný dva dvoulůžkáče přímo na Solu za 15 éček na osobu. Jestli to nebude vyloženě špeluňka pro váguse, tak to bude asi jeden z nejlepších kaufů. Zbývá jen najít Alana. Na tomhle nádraží jsem nikdy nebyl, takže nějaký podrobnější místo srazu jsme si dohodnout nemohli. Atocha je přitom kromě nádraží ještě stanice přímestských Cercanías a metra, takže pěkný bludiště. "Vždyť je to tady obrovský jak kráva, jak ho jako chceš najít?", nestíhá ani doříct Tomáš, než vykřiknu "Támhle je!". Docela haluzní setkání uprostřed přestupní chodby.
Konečně v plný sestavě opouštíme nádraží a dáváme se na dvacetiminutový pochod. Do tohohle města jsem se před půl rokem zamiloval a mam ukrutnou radost, že je to tady snad ještě živější a roztepanější, než se pamatuju. Tušim, že dvě noci mi stačit nebudou.
Alan se hned zkraje chlubí třídenní jízdenkou na metro za 20 €, jako by to byl nejlepší kauf jeho života. "Kámo...bydlíme v nejcentrovitějším centru. Na Solu. Tohle nádraží je od toho dál než všechny památky," dostávám ze sebe po řádnym vysmátí.
"Hola, habla inglés por favor?", zkoušim s vřelym úsměvem naivní otázku na postarší recepční hostelu Fuentesol, když jsme zdolali tři patra schodů. "NO!", schytávám ostrou opovržlivou odpověď, jako bych se dopustil největší možný urážky. A protože Tomáš s Martym za sebou sice maj 4 roky gymnaziální španělštiny, ale svorně tvrdí, že se nedomluví, tasim svou lámanou portugalštinu a pokoušim se co nejmíň šišlat. A vychází to, akorát borci se smějou mojí výslovnosti. Šanci jste měli, blbouni.
Objednáváme dvě noci s tim, že se uvidí, jestli bude Madrid stát ještě za třetí. Tomáš s Martym trvaj na nějaký siestě, jelikož se moc nevyspali, takže je ukládáme do pokoje a Alanovi se jdu chlubit s fotkama z míst, který už jsme projeli. Tomuhle hostelu musíme pochválit perfektní klimatizaci - během 5 minut je v pokoji jako v lednici. A když už jsme u toho, lednici máme taky. Docela velkou. A taky menší balkónek. A sprchu, která je ale vyřešená dost svérázně - stojí prostě v rohu místnosti.
Když se borci konečně hrabou z pokoje, vyrážíme ještě do krámu. Ne že bychom měli potřebu několikrát denně nakupovat, ale nemáme kalivo na večer a Tomáš má hlad a nic k jídlu. Za nějakýma těma památkama tak nakonec míříme až po půl osmý. Alan se vybavil papírovou mapou, ví, kde jsme, ví, co tady je a kam chce jít. V němym úžasu odkládám Google Maps a nechávám se vést. Po týdnu zajímavá změna.
Procházíme přes nejznámější madridské náměstí Plaza Mayor, okolo kostelíku de San Pedro, přes moderní tržnici de la Cebada a pak pěknym sešupem k bráně de Toledo. Zažívám šílený déjà vu. Tyhle místa nejen že si z listopadu pamatuju, ale jsou uplně stejně zlatě zabarvený, protože slunce už pomalu zapadá. Akorát teplotně jsme docela jinde, vzduch se nad náměstím Ronda de Toledo vyloženě vlní horkem.
Uhýbáme ostře vpravo a po širokánském bulváru Gran Vía de San Francisco šlapem k madridský katedrále. Cestou potkáváme ještě baziliku de San Francisco, ke který přiléhá parčík s výhledem. Ten je sice nic moc, ale pohled na zapadající slunce mu určitý kouzlo dává. Pak už přecházíme most Viaducto de Segovia, který prochází mezi střechama obytný čtvrti položený v údolíčku o pár desítek metrů níž, a už stojíme na nádvoří před monumentální katedrálou. Tady musíme Alana zasvětit do Vágus GO, protože Tomáš s Martym se přetahujou v tom, kdo si jako první všimnul váguse ležícího na lavičce. Až při bližším pohledu je zřejmý, že vágus je ve skutečnosti socha. Sice nemůžem přijít na to, co znázorňuje, ale asi bychom se jí smát neměli.
Od katedrály už je to pak jen pár kroků ke královskýmu paláci. Vstup stojí 11 €, takže nám obhlídka nádvoří a budovy stačí jenom přes plot. Chci se posunout ještě k nedalekýmu egyptskýmu chrámu Templo de Debod, ale borci trvaj na tom, že už chtěj vyzvednout z hotelu kalivo. A tak to ukecávám aspoň na menší zacházku přes Gran Víu, protože tuhle moderní tepající ulici si první večer nechci nechat ujít.
"Tam šlo jít okolo a silnice, ostrůvek, silnice, ostrůvek, silnice a tys šel prostě...silnice," kroutí Marty hlavou nad mym protančením přes osmiproudovou Calle de Bailén. Holt ke Gran Vía to byla nejrychlejší cesta a stejně skoro nic nejelo.
Zato na Gran Vía je provoz brutální. Nejlepší velkoměstský ruch. Proudy aut, davy lidí, obchody, kavárny, kina a obří reklamní obrazovky. Zahýbáme do náhodný ulice směrem k Solu. Uplně stejný cvrkot, jen místo aut tady řádí pouliční umělci.
Na hotelu chci jen popadnout kalivo a vyrazit, ale borci trvaj na tom, že si musíme dát nějakou večeři. Ani moje nalehání směrem k Martymu, že chtěl držet Travelmaster dietu, nezabírá a navštěvujem kebab v ulici za rohem. Obsluhující Turci jsou první lidi ve Španělsku, který mluví přesvědčivě anglicky. Akorát je uvnitř bistra horko k nevydržení, takže s jídlem hned míříme zpátky na pokoj a Tomáš s Martym si pochvalujou, že i Madrid drží iberský kebab index 4 € za maso v pita chlebu.
Až když si chci vyfotit spokojeně baštící kluky, koukám, že nemam foťák. Je mi uplně jasný, že zůstal na pultu v kebabárně a sprintuju po schodech dolu. "To vám tak chutnalo, že si jdete pro druhý?," dělá si Turek srandu, než foťák, který stačil schovat, vytáhne. Nastotisíckrát děkuju a cestou zpátky počítám, kolik lidí už mi za posledních pár let ten foťák neukradlo, ale zachránilo.
S večeří a foťákovym incidentem se zastávka na hotelu dost protáhla, takže ven vyrážíme až po jedenáctý. Jako správný jižani. Jelikož jsme k Templo de Debod předtim nedošli a protože se tam skvěle chilluje, vyrážíme s vínem tam. S polohou bydlení jsme to fakt vyhráli maximálně. Když teď jdeme přímou cestou, nezabere nám chůze ani čtvrt hodiny. Na rozdíl od listopadu neni park okolo chrámu ani trochu prázdný, spíš je tu lidí jako naděláno. A i když většina z nich taky slušně popíjí, nechcem se radši s lahvema moc vystavovat a zašíváme se trochu bokem mezi skupinku palem. Chill jak blázen!
"Co to jako je za auto?" "Asi policajti." "Policajti? Tak to ať jdou do prdele jestli tady jezděj po chodníku, jak se to řekne španělsky?," zvedá se odhodlaně Tomáš a my koukáme, že mu no name španělský Chardonnay asi zachutnalo, protože zatimco my jsme tak v půlce, on už lahev skoro dorazil a předtim zbouchnul ještě dvě piva. Naštvání z nedisciplinovaných strážců zákona mírníme a za odměnu dostáváme pokus o přednášku o tom, proč je na světě víc bezdomovců než bezdomovkyň a o broucích svijankách, který rozhodně existujou a rozhodně jenom nezkomolil svinky a Svijany. Marty nezklamal a ochotně Tomášovi nabízí zbytek svýho vína, abychom se dozvěděli ještě něco podnětnýho. Já se ale obávám, že už jsme ho informačně vyčerpali, respektive mě už břicho bolí smíchy až až a navíc jsem na suchu, takže chci velet k odchodu. Předběhne mě ale Alan skandováním "Pomé pomé do cervecerie"...panečku teď to skoro vypadá, že jsem v tý střízlivější půlce skupiny. To se nestává. Tak jdem. Do cervecerie. Dohnat to.

Na pokračování se pracuje...