Letní trip okolo Íránu a do Turecka - cestopis


Íránská královna nebes

29. července

"Proboha, proč jste nešel na přepážku business?!", zděsí se letištní pracovnice při pohledu na můj pas a ukazuje k vedlejší přepážce, před kterou je rozvinutý červený koberec. Na svůj let s Mahan Air z Teheránu do Kermanu jsem si poprvé v životě koupil letenku v business class, protože příplatek byl jenom dvě stovky. Ale vůbec jsem si neuvědomil, že cestování jako boháč nese i další výhody, než jen lepší sezení v letadle. Takže frontu na check-in jsem si vystál s obyčejnými smrtelníky. "Mně to nějak nedošlo," rdím se, zatímco mi smějící se pracovnice tiskne boarding pass.
Do odletu ještě nějaké 2 hodiny čas, tak jdeme do letištní restaurace na rozlučkové ghormeh sabzi. Rozlučkové proto, že Sara má v Teheránu ještě nějaké pochůzky, takže tuhle okružní cestu po Íránu začínám sám. V nějakém dojemnějším loučení nám brání islámská pravidla regulující chování na veřejnosti. Při odchodu k bezpečnostní kontrole si můžeme tak akorát zamávat.
Tak, a jsem sám. Ale úžasní Íránci mě z melancholie rychle vytrhnou a připomenou mi, že v téhle zemi nikdy sám nejsem. "Where are you from?" a "Welcome, Sir" se mi dostávají ze všech stran. Letiště Mehrabad odbavuje jenom domestic lety, což znamená, že tudy neprojde ani ta hrstka Zápaďáků, co do Íránu každoročně přijede. Takže jsem tu za exotické stvoření a úsměvy a podání rukou nepřestávají přicházet.
Na letišti Mehrabad je znát, že tady stojí bez nějakých větších změn od 50. let minulého století. Sice má 6 terminálů, ale ty by se všechny vešly do jednoho terminálu v Praze. Připadám si jako na pařížském Beauvais nebo podobném venkovském letišti, ne jako v desetimilionovém městě. Je to dost příjemné, takové komorní.
Maličká odletová hala s 10 gaty je v přízemí, takže je mi jasné, že mě i s business class letenkou čeká jízda autobusem. A tak se do poslední chvíle povaluju na sedačkách a frontu nechávám plynout. Když mezi posledními přicházím ke gatu, personál při pohledu na můj boarding pass zase třeští oči. "Proboha! Proč jste nešel do lounge a odtamtud rovnou k letadlu?!", ptají se mě zděšeně. Teď se musím zase smát, protože cedulku LOUNGE jsem sice viděl, ale vůbec mi nedošlo, že se mě to týká.
Autobusy jsou u našeho gatu přistavené čtyři. Vyjíždíme, míjíme pár letadel přímo u terminálu a míříme napříč letištěm k nějakým vzdáleným stojánkám. V dálce vidím zaparkovanou královnu nebes, Jumbo Jet v barvách Mahan Air. Přemýšlím, kam asi s tímhle strojem íránské aerolinky létají, když většina světa je jim kvůli americkým sankcím zapovězená. Možná do Dubaje. Teď to ale vypadá, že má náš autobusový konvoj namířeno přímo k němu. Že by...? To je přeci nesmysl. Že by takovýhle kolos letěl zrovna do takové pouštní díry? No fakt že jo!
Objíždíme jumbo kolem dokola a parkujeme pod schůdky. Tají se mi dech. To je neuvěřitelně půvabný a přitom ohromný stroj! Když sleduju Íránce okolo, tváří se, jako by s tímhle létali každý den. Já se snažím ne až tak okatě fotit, protože si uvědomuju, že fotit v Íránu íránské letadlo je jasná špionáž. Ale nakonec tahám z fronty náhodného chlapíka, strkám mu do ruky foťák a s královnou pózuju. To už mě ze schůdků všichni pobaveně sledují, načež se z fronty začne ozývat obligátní welcome to Iran. A aby té špionáže nebylo málo, píšu si ještě do mobilu imatrikulaci letadla, protože íránské vnitrostátní lety většinou nejsou na Flightradaru.
Jak vstupuju na palubu, vidím, že business class nalevo končí řadou 7 a economy napravo začíná řadou 18. Já mám řadu 14 a uprostřed vidím schody nahoru, takže už mi jiskří v očích, ale radši se ještě ptám. "Vaše sedadlo je na horní palubě, pane," pokyne mi stevard s úsměvem ke schodům. Yes! Splněný sen! Se zatajeným dechem nechávám plebs pod sebou a stoupám vzhůru.
Okolo krátké, širokánské uličky jsou obří kožená sedadla po dvou. Moje sedačka je doslova jackpot. U nouzových východů, takže mám nekonečně místa na nohy!
Na horní palubě jsou se mnou jen tři další lidi. Začíná bezpečnostní instruktáž a já už se raduju, že mám volné i místo vedle sebe. Ale v tom přibíhá přísně se tvářící chlapík, odhadem padesátník, který nemá vůbec žádné věci, a sedá si přímo vedle mě.
Kolos se dává do pohybu. Z toho hlubokého dunění mě úplně mrazí. Jasně, že je to hlavně subjektivní, ono jumbo prakticky není o moc větší než taková triple sedma, kterou jsme sem před týdnem přiletěli z Kataru. Ale stejně. Navíc je zajímavé sledovat letištní ruch z takové neobvyklé výšky. Najíždíme na runway, chvilka napětí a dunění nabírá grády. A pak se ten ohromný kolos vážně zvedá do vzduchu. Jsem štěstím bez sebe a z okýnka střílím fotky Teheránu s pohořím Alborz v pozadí.
Ten přísně se tvářící padesátník sedící vedle mě mluví perfektně anglicky a je od začátku na můj vkus až moc výřečný. A má takové vlezlé otázky. Rýpe se v tom, proč letím sám a ženu nechávám v Teheránu, a nejvíc ho zajímá, proč letím zrovna do Kermanu. A když říkám, že tam mám kamaráda, ptá se na jméno, jak je starý, kde pracuje, co studuje... Připadám si jako u výslechu. Od chlapíka jsem se nedozvěděl ještě ani jeho jméno.
Letušky začínají roznášet večeři. Chlápek hned hlásí, že jíst nebude a že si radši zdřímne. Po očku ho pozoruju a přemýšlím, co je to zač. V Íránu jsem samozřejmě zvyklý na to, že se se mnou dávají do řeči náhodní lidi a já si s nimi vždycky rád popovídám. Ale ty lidi zajímá hlavně to, jak se mi líbí v Íránu a podobně. Ještě nikdo ze mě takhle bezostyšně nelovil dost osobní informace. Že by se ke třetí návštěvě Íránu dával osobní tajný agent zdarma? Už to, že si musel sednout zrovna vedle mě, když je jinak okolo dost volných dvojsedaček. A že s sebou nemá vůbec žádné věci. Upřímně mě to napadlo hned zkraje, proto jsem mu taky na všechny všetečné otázky odpovídal. Někde v Evropě bych takhle vlezlého člověka poslal pěkně rychle do háje.
Ale jak se objeví letuška s jídlem, přijdu hned na jiné myšlenky. Něco podobného znám jenom z obrázků ze zlaté éry letectví v 60. letech. Kovový příbor je zabalený v bavlněném ubrousku, jídlo je naservírované na opravdovém nádobí. Podává se kuře s rýží, zeleninový salát s jogurtovým dresinkem a medovník. A něco jako kaiserka! Tak evropské pečivo vidím v Íránu poprvé. K pití Cola v normální skleničce a pak ještě kafe. Kovovou lžičku s logem Mahan Air strkám v nestřežené chvíli jako ten největší vidlák do kapsy, protože takovýhle zážitek mám poprvé a dost možná naposled.
Rozsvěcí se pokyn k připoutání a letuška hlásí zahájení sestupu. Chlapík vedle mě se budí a od letušky si poroučí kafe. A ta kýve, že mu ho hned přinese! Tak tohle se taky může stát jen v business class. Chlápek mi taky konečně říká něco o sobě. Jmenuje se Abbas, živí se prý pěstováním pistácií a do Teheránu letěl shánět odběratele. Přemýšlím, jestli je to pravda, nebo jestli tu story vymyslel, zatímco měl zavřené oči. Nějaké pochyby jsou na mně asi vidět, protože mi v zápětí z okýnka ukazuje na plantáže, které jsou prý jeho. Tyjo ta krajina! Vypadá to jako Mars. Do ruda zbarvený písek a z něj ostře trčící skaliska. Okamžitě fotím, když mě Abbas zarazí. "Tohle radši vymaž, nebo bys taky mohl skončit ve vězení," dívá se na mě přísně. "Z letadla nikdy nevíš, jestli zrovna nefotíš něco citlivýho," dodává.
Na Abbasovi mě docela zaujala ještě jedna věc. Mluví anglicky jako rodilý mluvčí. Absolutně bez přízvuku. S tím jsem se v Íránu taky ještě nesetkal. A tak se ptám, jestli se takhle dobře anglicky naučil kvůli obchodu. "To ne. Já pocházím z Ameriky," vyráží mi dech. Narodil se prý v USA, protože tam emigrovali jeho rodiče. A on pak v dospělosti emigroval zase zpátky. "V Americe žít nechceš. Jsi tam jen číslo. Kolečko v korporátním stroji. Nikoho nezajímáš. Nemáš vůbec žádnou svobodu," líčí důvody, proč USA opustil. Uznale pokyvuju, protože si to upřímně i umím vcelku představit. Když se člověk do Íránu přistěhuje se zápaďáckými úsporami, tak rozhodně určitou svobodu musí cítit. Zkrátka proto, že je najednou bohatý. No a že Peršani nemají na světě konkurenci ve vřelosti, to je taky pravda. "No a řekni mi. Viděl jsi někde jinde na světě takovýhle holky?", ptá se a mrkne u toho na mladou letušku sedící na jump seatu naproti nám. "No neviděl. Proto jsem se taky s jednou oženil," směju se. "A víš, že v Íránu můžeš mít ženy čtyři, žejo?", směje se Abbas a znovu mrká na letušku, která už se celá červená.
Přibližujeme se k zemi a mě znovu ovládá vzrušení z toho, na palubě jakého stroje se to nacházím. Konečně se kola dotýkají runwaye. Ten rachot je neuvěřitelný. Okolo dráhy způsobíme doslova písečnou bouři, chvíli není z okýnka vidět nic. Písek pomalu dosedá a letuška můj fascinovaný výraz pobaveně komentuje slovy "Welcome to the desert, Sir".
Blížíme se k terminálu, když mi Abbas spěšně podává ruku, rozepíná pás a mizí. Páni, to byl fakt zvláštní člověk. Pořád nevím, co si o tom myslet.
Já nikam nepospíchám a užívám si ještě pohodlí horní paluby. Nerad se tlačím ven a tady si umím představit, jak to bude u východu v "podpalubí" vypadat, když se do tohohle letadla vejde dobrých 400 lidí. A tak se jen pomaloučku balím a jako poslední se šourám po schodech dolů. Dole vidím, že těm čtyř stům lidem blokují letušky cestu, aby mohli pasažéři z business vystoupit jako první. Hah, no tak to mě teď musí všichni nenávidět, Evropan Neevropan, protože ostatní z business už jsou dávno venku.
Vystupuje se chobotem, podle všeho jediným, který tu mají. Letiště je strašně maličké. Letadlo je beze srandy vyšší než budova terminálu. "Welcome to Iran," usmívá se na mě voják stojící u vstupu do veřejné části.
Sedám na lavičku a koukám, kde to vlastně jsem a co budu dělat. Tohle je vlastně nejvýchodnější místo na planetě, kde jsem byl, uvědomuju si při pohledu na svítící modrou tečku na Google mapách.
V Kermanu jsem si booknul ubytování, protože Reza tady bydlí na univerzitních kolejích, a já mu nechtěl zase způsobovat trable a nepohodlí jako loni v Sirjanu. Jeho typická íránská pohostinnost to snášela špatně, musel jsem hodně dlouho naléhat, že mi to vážně nevadí.
Tapsi, takový íránský Uber, se mi nějak nedaří booknout, a tak jdu ven obhlídnout situaci s normálními taxíky. Vypadá to překvapivě dobře. Nikdo se po mně nevrhá, nástup do taxíků evidentně koordinuje nějaký chlapík v reflexní vestě, který dokonce umí pár slov anglicky.
Ulice, ve které má stát můj hostel, byla na Google mapách napsaná jenom v perštině. Navíc zdejší taxikáři na první pohled fungují old schoolově a jezdí bez navigace. A tak si říkám o odvoz na Meydane Shohada, které jsem při pohledu na mapu vyhodnotil jako středobod Kermanu, a odtamtud už dojdu. Prý to bude stát 80 tisíc riálů. To je asi 16 korun. Za 18kilometrovou jízdu. Nadšeně souhlasím a jedeme.
Asi šedesátiletý taxikář je ze mě celý vyjukaný, ale po chvíli poskakování v pomalu jedoucí koloně pookřeje a začíná klasicky vyzvídat, jestli Iran good, a tak podobně.
Dostat se na náměstí Shohada nám zabere skoro hodinu, provoz byl celou dobu úplně šílený. Taxikář nemá dvacetitisícovku na vrácení. Já mu ji chtěl stejně nechat jako dýško, ale on se nedá a rozměňuje moji stotisícovku u prodejce melounů. "Welcome to Iran," loučí se se mnou s vřelým podáním ruky.
Náměstí je kolem dokola obklopené historickým podloubím plným obchůdků a trhovců. Je tady neuvěřitelně živo, prakticky tu není k hnutí. Kerman leží uprostřed pouště Lut, která je jedním z nejteplejších míst na planetě, takže hádám, že přes den tady není k vydržení a lidi vyrazili do ulic až teď. Já vyrážím nejkratší cestou k hostelu, protože se mám ještě dneska sejít s Rezou.
Sice je už tma, ale i tak nasávám atmosféru města a mám už zase pocit, že je to něco úplně jiného, než co jsem v Íránu zatím poznal. Kerman má sice 800 tisíc obyvatel, ale má takovou zvláštně venkovskou atmosféru. Po chvíli si uvědomuju, čím to je. Všechny domy jsou hrozně nízké. Mají maximálně jedno poschodí. Přitom jsem přímo v centru města.
To už přibíhám na místo, kde má podle Google map i podle adresy stát můj hostel, Yas Guesthouse. Samozřejmě je tady jenom temná, prázdná budova. Nic, co by mě při třetí návštěvě Íránu mohlo rozhodit, vlastně jsem s tím spíš počítal. Adresy a GPS tady totiž moc neletí. Řeším to jako místňák - telefonátem. Jsem rád, že nemusím nikam daleko. Majitel mě naviguje k třípatrovému domečku za rohem, kde není žádná cedule. To už jsem taky zažil, protože hostely se neslučují s islámskými hodnotami, a tak fungují v jakési šedé zóně striktně jenom pro cizince. Stoupám po schodech normálního činžáku a v posledním patře už mi otevírá dveře asi 20letý syn majitele. Majitel Mansour je prý přes noc v poušti s ostatními hosty, takže tu dneska budu sám. Docela se mi to hodí, protože bych stejně neměl čas socializovat se. Zahazuju bágl a objednávám Tapsi k podniku na západě města, kam mě nasměřoval Reza.
Odvoz stojí tentokrát jen 50 tisíc a já už mám jen pětisettisícovku. Takže když se s Rezou scházíme v cíli, stojím zrovna opřený o prázdné nastartované auto. "To je tvoje auto?", tváří se nechápavě. "Možná jsem ho omylem koupil. Taxikář sbalil moji pětisettisícovku a utek," směju se. Ale chlapík se nakonec vrací i s penězi na vrácení. To už se k nám stihnul připojit ještě Rezův kamarád Mohammed.
Tahle část Kermanu vypadá o dost moderněji a doslova v každém domě je tady restaurace. "My nemáme bary a kluby, kde bysme se seznamovali jako vy v Evropě, tak to musíme dělat na ulici. A v Kermanu je na seznamování přesně tahle ulice," ukazuje Reza okolo. "Koukej, že tady choděj samý holky. A teď koukej na ty auta. V těch jsou zase samý chlapi," vysvětluje. A fakt že jo. Po chvíli sledování se musím smát, protože něco takového jsem ještě neviděl. Skupinky holek se pomaloučku promenádují podél silnice a po té jezdí krokem luxusní auta. A tu a tam některé auto zastaví a probíhají výměny telefonů. "Už jste tady někoho sbalili?", ptám se kluků. "Haha, my jsme tady jenom jako duchové. Nemáme ani Benz, ani BMW," smějí se.
Dojdeme na konec ulice a zapadáváme na zahrádku menšího bistra na falafel, který stojí v přepočtu 15 Kč. Jenže se mi ani tuhle směšnou částku nedaří zaplatit. Reza využívá mojí neznalosti perštiny a platí za nás oba. No měl jsem to čekat. Tak mu aspoň na revanš předávám kupu suvenýrů, co jsem dovezl z Prahy.
Reza s Mohammedem jsou v Kermanu na praxi v nemocnici, protože oba studují medicínu. Ale tváří se, jako by to byla ta nejnudnější věc na světě a tahají ze mě historky z cest. A taky historky o tom, jaké je to být ženatý.
Bistro opouštíme o půlnoci, protože kluci musí vstávat. Vracíme se zpátky balící ulicí a Reza s Mohammedem mlsně koukají po holkách. "My si můžem nechat zdát, ale tobě by se stačilo na nějakou podivat a už bys ji měl v posteli," říká mi Mohammed vyzývavě. "Je ženatej," uštědří mu Reza žďuchanec. "Neboj, mám tě pod dohledem," směje se. Ale v zápětí mě oba přemlouvají, abych nějaké holce řekl "džuuun, adžab čizi!", což má znamenat něco jako "pááni, to je ale kus!". Rád bych kluky pobavil, ale radši si facku od íránských slečen nechávám ujít.
Vracím se zase s Tapsi do hostelu a před spaním ještě stihnu vykouzlit úsměv prodavači ve večerce o kus dál v ulici, kde si za pár kaček kupuju několik litrů džusu.


Písečný Kerman

30. července

Někdy kolem druhé ráno, ještě než jsem stačil usnout, vypadl v celém Kermanu proud. Což by mi nemuselo tak vadit, jenže ona logicky vypadla i klimatizace a v pokoji se během 5 minut nedalo existovat. Rozběhlo se to asi po hodině, ale stejně jsem zabral dost pozdě, takže se z postele hrabu až po půl jedenácté. "Nachystám ti snídani. I když už je teda spíš čas objeda," směje se Amir, syn majitele, který se mnou jako jediným hostem v bytě přebývá. Nojo, kolikrát v životě už jsem tuhle hlášku slyšel.
Reza musí být přes den v práci, takže po bohaté snídani vyrážím ven sám, obhlédnout město. Je 46 stupňů ve stínu, ale moje tělo docela naakumulovalo ten studený vzduch z klimatizace, takže to i v těch povinných dlouhých kalhotách docela jde. Ale slunce žhne tak moc, že je to i pro pouští odkojené Kermaňany zjevně příliš. Na ulici jsem totiž úplně sám. Zapadám do bočních prašných uliček obklopených domečky, které vypadají jako uplácané z hlíny. A vtom se okolím začne rozléhat zpěv muezzinů. Tohle je tak exotický genius loci, že z toho mám úplně husí kůži.
Zaprášené uličky mě vyplivnou u hlavní ulice vedoucí k náměstí Shohada. Tady už je to trochu živější, ale většina lidí jsou řidiči žlutých taxíků zaparkovaných v dlouhé řadě podél ulice. Jinak se po ulici pohybuje docela dost mužů ve splývavých bílých nebo béžových hábitech, takzvaných kaftanech. V Íránu jsem v tomhle oblečení ještě nikdy nikoho neviděl. Relativní blízkost afghánských hranic se nezapře. Celkově mi to tady zatím připomíná spíš právě obrázky z Afghánistánu, než cokoliv co jsem zatím viděl v Íránu.
Přicházím k náměstí Shohada. Proti včerejšímu večeru je tady mrtvo. Většina obchodů je zavřená, ve stínu podloubí se na chodníku schovává jen pár prodejců ovoce. Zkouším dělat nenápadné momentky, ale je to dost těžké, když jsou pořád všechny oči upřené na mě. Nakonec fotím spíš naslepo stylem "ostrá otočka o 180°, cvak, otočka zpátky".
Proklouzávám nenápadným průchodem v podloubí, který mě přivádí na začátek kermanského bazaaru. Ten měří na délku celý kilometr. Ani tady není zrovna přelidněno. Hned na začátku mě ale odchytává prodejce a nutí mi zadarmo čerstvý džus z granátových jablek. Ježiš to v té výhni přesně potřebuju. Ale nechci si to brát zadarmo a nutím prodejci aspoň padesátitisícovku. Brání se dlouho, ale nakonec si ji bere a hluboce se klaní. Teď už se zas zubím na všechny strany. Pokračuju dál bazaarem a o kus dál mě odchytává smečka dětí. Anglicky se ptají, odkud jsem. Když jim podávám ruku, mají ze mě Vánoce. A já z nich.
Bazaar procházím asi do půlky a vracím se nejkratší cestou do hostelu. Město je mrtvé a já už jsem řádně propečený a přestává mi to být příjemné. Vcházím do hostelu po nějakých dvou hodinách venku a řine se ze mě pot. Když si otřu čelo, koukám, že mám ruku špinavou. Celé tělo mám pokryté jemným nánosem písku. Tak tohle je pouštní zážitek par excellence! Jdu si dát dnešní druhou sprchu. Voda stékající do odpadu je úplně černá.
Znovu ven vyrážím až se čtvrtou hodinou, když už se na ulici tvoří trochu stíny. Mířím rovnou do bazaaru. Po zběžném průzkumu internetu jsem seznal, že je to asi nejzajímavější část Kermanu, protože v sobě díky své rozlehlosti skrývá všechno možné.
Teď už je většina obchodů otevřených, i když zákazníků tu pořád moc není. Na první pohled mě zaujme množství obchodů se zlatem a šperky. To bych možná mohl splašit něco pěkného pro ženu. Hned první šperkař, kterému nahlédnu do výlohy, mě oslovuje anglicky a snaží se mě přesvědčit, že Kerman je v Íránu známý pro bižuterii. Nevím, co je na tom pravdy, ale má docela pěkné věci, tak nakonec vybírám takové decentní modré korále. Hádám, že to bude stát aspoň pár milionů a jsem připravený trochu smlouvat. Ale chlapík si říká o 150 tisíc, což je asi 30 Kč. "Welcome to Iran," tiskne mi ruku.
Tak a teď bych si koupil ještě pistácie. Ty jdou v Íránu obvykle sehnat na každém rohu, ale tady je nemůžu najít. Zato mě bazaarové bludiště přivede na několik zajímavých míst. Nejdřív do jedné z několika zdejších karavanserají, což je místo, které bychom v evropských podmínkách označili asi jako hostinec. Karavanseraje sloužily v dávných dobách karavanám na Hedvábné stezce k občerstvení a odpočinku. Teďka je to takové malé náměstíčko se zelení, obklopené obchody a restauracemi.
Jen pár kroků za karavanserají zaplouvám na další nenápadné nádvoří, které má uprostřed fontánu. A vévodí mu nádherná budova s hodinovou věží. Prý je to škola Ibrahima Khana a pochází z poloviny 19. století. Nechci Íránu křivdit, ale tohle je snad poprvé, co tady vidím takhle krásně zdobenou budovu a není to mešita.
Kousek od školy konečně nacházím krámek s ořechy. Kilo pistácií tady stojí v přepočtu 250 Kč, tak beru celé kilo. To by na pár dní mohlo stačit.
Hlavní bazaarová ulice mě přivádí na historické náměstí Ganjali Khana, které tady stojí už od 16. století. Náměstí je obehnané podloubím plným prodejců a vévodí mu mešita. Uprostřed je několik fontán a květinové záhony. Je to fascinující, jak uměli lidi už před staletími zkulturnit takhle šíleně nehostinné místo.
K vlastnímu překvapení koukám, že jsem bloumáním po bazaaru strávil bezmála 3 hodiny. Skoro čas na setkání s Rezou, tak tady asi svou prohlídku ukončím. Sedám do stínu podloubí a louskám pistácie. Co pár minut se u mě zastavují lidi pro fotku se mnou. Občas i celé rodiny. Anglicky nikdo neumí, ale Welcome to Iran zní i tak ze všech stran.
Reza mě i s kamarádem Mohammedem ze včerejška vyzvedává o půl osmé. Míříme do tradiční restaurace, která se celá nachází ve dvoře domu. Uprostřed se pod stmívajícím se nebem skví docela velké jezírko s rozbujelou florou okolo. Tuhle přírodní klimatizaci doplňují ještě vodní rozprašovače zavěšené nad stoly. Tyhle oázy v íránských pouštích miluju.
Anglicky tady neumí, tak mi Reza objednává můj oblíbený kebab koobideh. Číšník ale vrtí hlavou a Reza mi vysvětluje, že koobideh podávají jen s ještě jiným druhem kebabu. Jenže když číšník zjistí, že to mělo být pro mě, omlouvá se a říká, že mi koobideh přinese. "Bych si tě měl s sebou brát všude. Evropanovi si nikdo nedovolí říct ne," směje se Reza.
Po vydatné večeři se zmiňuju, že mě v Íránu vždycky strašně lákaly ty chlapské podniky, kde mají jenom vodní dýmky. Ale že sám jsem si tam nikdy netroufnul a Sara tam se mnou jít nechce, protože by ji prý vyhodili. A tak Reza navrhuje, že mě do jednoho takového vezme. Teď už jsem radostí bez sebe.
Z hlavní ulice plné naleštěných podniků odbočujeme do spoře osvětlené boční a pak do ještě bočnější. A tady už je slyšet bublání vodních dýmek. Trošku komicky působí, že jsou před tímhle omšelým podnikem nad chodníkem zavěšené takové ty romantické světelné řetězy. Teda tohle je tak depresivně obyčejné místo, že jsem se do toho zamiloval na první pohled! Úplně klasická "čtyřka", se stejným vzezřením a stejným typem osazenstva. Jen se tady místo pití zakázaného piva kouří vodní dýmky. "Vrchní" nám během maximálně 10 vteřin po usazení nese černý čaj a vodnici. Asi mají nějakou univerzální příchuť, že se ani neptal. Reza objednává ještě Colu pro mě, protože jsem si o ni už dopředu řekl. Vrchní nechápavě zvedá obočí. Reza pokyne hlavou směrem ke mně, vrchní se na mě podívá a beze slova pokýve, jako by najednou pochopil. Asi jsem za blázna, ale vodnice na Středním východě mají takovou sílu, že mi bez něčeho sladkého k pití vystřelují mozek z hlavy. A nepomáhá ani tradiční přeslazený čaj. Přinést Colu trvá přes 5 minut. Teď jsem si skoro jistý, že ji chudák vrchní běžel koupit.
"Tobě se tady fakt líbí, co?", komentuje Reza pobaveně můj rozzářený výraz. "Jedno z nejlepších míst v Íránu!", směju se nadšeně.
Než to v hospůdce zabalíme, je už skoro půlnoc. Zítra už Kerman opouštím, takže se s Rezou loučíme. Ale ne nijak sentimentálně. Když už mám teď v Íránu i rodinu, tak tady snad budu aspoň párkrát do roka.
Ztichlými ulicemi z většiny spícího města se vracím zpátky do hostelu. Vcházím do dveří a nejdřív z nich málem zase vycouvám. U stolu totiž spatřím sedět pět lidí jako při rodinné večeři a první myšlenka je, že jsem omylem někomu vlezl do bytu. Ale ne, to se jen majitel Mansour vrátil s ostatními hosty z pouště. "To je on! Ten, co jsme mu nebyli dost dobří," ukazuje na mě Mansour. "Dělám si srandu, posaď se," směje se. Mansour mi totiž před mým příjezdem nabízel výlet do pouště taky. Ale chtěl za to 120 €, z čehož se mi při íránských cenách protočily panenky. 120 € je v Íránu zhruba průměrná měsíční mzda. Přišlo mi to jako klasický ojeb na turisty, ačkoliv v evropských penězích to zas tak velká částka není. Naštěstí jsem měl dobrou výmluvu, proč se nemůžu účastnit, a sice že jsem do Kermanu přijel za kamarádem.
Další hosti jsou berlínský pár Julian a Conni, a Španěl Albert. Mansour mi hnedka sedne, humorem přesně moje krevní skupina. A Němci taky. Jen Albert se mračí a vypadá to, že spíš trpí. Asi je unavený.
Mansour servíruje typické íránské občerstvení, tedy čaj, sušenky a vodní meloun. Řešíme hlavně cestování po Íránu a pohledy Evropanů na Írán. Julian souhlasně přitakává, když říkám, že moc Čechů nezná rozdíl mezi Íránem a Irákem, a že berou celý Střední východ jako území hrdlořezů. V Německu je to prý stejné. "Za to můžou západní média. Nikdy o Íránu neukážou nic dobrého," říká Mansour. Načež se Julian začne rozčilovat, že na západní média svalují vždycky všichni všechno. Snažím se trochu krotit vášně s tím, že lidi spíš realita nezajímá, protože mají odjakživa nějaké přesvědčení a nemají důvod se Středním východem nějak zaobírat. "Já jsem tady potřetí a stejně se na mě kamarádi pokaždý dívaj, jako bych jel do války. I když ode mě xkrát slyšeli, jak to tu je, a viděli spoustu fotek," dodávám. Mansour je z tohohle tématu evidentně dost sklíčený, tak radši měním téma a bavíme se radši o studiích, protože z těch jsme sklíčení všichni.
Když Mansour zjistí, že studuju cestovní ruch, tak úplně ožije a hned se mnou chce dělat business. "Já jsem celý život nevystrčil nos z Íránu, tak nevím, jak ten zdejší turismus přiblížit Evropanům," říká. "To podle mě zatim neví nikdo, zrovna o tom píšu diplomku," vtipkuju. "Tak v tom případě začneme dělat business, až to dopíšeš a bude z tebe expert," směje se Mansour a velí k odchodu do postelí, protože už jsou dvě ráno. "Snídaně bude v 8," hlásí. "Dělám si srandu. Ale v 10 už by to šlo, ne?", směje se, když vidí naše šokované výrazy.

» Pokračování - Pouštním vlakem do Yazdu