Dvě hlavní města v šesti dnech



Kam jsme jeli

  • Jako skupinka spolužáků jsme si udělali výlet do Paříže a Amsterdamu jako odměnu za maturitu. Nakonec jsme 2. července vyrazili v šesti lidech, vrátili jsme se o šest nocí později
  • Chtěli jsme si hlavně užít pohodu, takže na rozdíl od jiných Travelmasterových cest jsme si všechno zařídili dlouho dopředu a objednali jsme si ne úplně budget hotely

Jak jsme jeli

  • Do Paříže jsme se dostali letadlem společnosti SmartWings. V létě 2013 šlo o nejvýhodnější volbu, od té doby se ale konkurence na trase Praha-Paříž rozrostla a v současnosti už bychom volili aerolinky Transavia nebo EasyJet (léto 2016)
  • Z Paříže do Amsterdamu nás přepravil rychlovlak Thalys. Tenhle způsob je nejpohodlnější i nadále, cesta velmi pohodlnou soupravou trvá jen něco přes 3 hodiny
  • Z Amsterdamu zpátky do Prahy jsme přijeli autobusem EuroLines. Jízda trvala asi 12 hodin a byla otřesně nepohodlná

Kde jsme spali

  • Paříž je jedno z nejdražších evropských měst, takže abychom trochu ušetřili, spali jsme na periferii ve čtvrti Saint-Denis v hotelu B&B Saint-Denis Pleyel
  • Amsterdam je ještě dražší než Paříž, takže jsme dokonce ani nespali v něm, ale v sousedním městě Zaandam v hotelu Bastion Zaandam-Zuid

Kolik nás to stálo

  • Celkem se vším všudy něco přes 10 tisíc na jednoho
  • Doprava vyšla zhruba na 4 tisíce (letenka za 2 tisíce, letěli jsme s odbaveným zavazadlem, 8 stovek stál rychlovlak Thalys a 1200 Kč jízdenka z Amsterdamu do Prahy)
  • Za ubytování jsme dali něco přes 4 a půl tisíce, přičemž hotely v Paříži i Amsterdamu byly téměř za stejnou cenu (70 € za dvoulůžkový pokoj za noc)
  • Zbytek padl na náklady na místě (MHD, jídlo, suvenýry)

Co jsme viděli?


Co jsme dělali

2. července jsme chvilku po půl třetí přistáli na pařížském letišti Charles de Gaulle, kde jsme zaplatili vyděračských 9 € za cestu příměstským vlakem RER B do centra. Tahle linka vymetá největší pařížská ghetta, takže během pár zastávek byla ve vlaku při slunečném odpoledni docela "tma". Vystoupili jsme na Gare de la Plaine Stade, které bylo k našemu hotelu B&B ve čtvrti Saint-Denis nejblíž, a šlapali jsme ještě dva kilometry po hnusné periferii. V podchodu pod železniční tratí dostala Rezi ramenem od asi 80leté drobné muslimky, zkrátka první dojmy z Paříže nic moc.
Do opravdové Paříže jsme vyrazili teprve se šestou hodinou. Ve stanici metra Carrefour Pleyel před hotelem jsme si koupili tři "carnety" 10 lístků, každý po 11 eurech (jeden lístek tedy za 1,10 €). Je to levnější než jednotlivé lístky a přitom výhodnější než 24hodinové kupóny (tedy pokud se člověk neštítí chůze).
Svezli jsme se na známé náměstí Place de la République a dál už jsme vyrazili pěšky podél kanálu Saint Martin. "Tady z toho stavidla házela ta holka v tom filmu Amélie z Montmartru žabky," zamachroval jsem si znalostí vyčtenou z průvodce. Chvilku trvalo, než ti, co film neviděli, pochopili, že nešlo o žabky jako boty, ale žabky s kamínky.
Od kanálu jsme proběhli několika uličkami a vylezli na vrchol parku de Belleville, který leží v prudkém kopci. Z vyhlídky nahoře se nám otevřel první pohled na Eiffelovku. V sousední ulici Rue de Belleville jsme viděli pamětní desku připomínající narození Édith Piaf na schodech před domem, a dál už jsme pokračovali zase metrem.
Vystoupili jsme na náměstí Place de la Madeleine před stejnojmenným zajímavým kostelem. Nerdi by ho nazvali novoklasicistní, což v praxi znamená, že vypadá jako ze starého Říma. Prošli jsme se k nádraží Saint Lazare a pak už jsme vyrazili k highlightu prvního dne - mrakodrapu Tour Montparnasse. O téhle 210 metrů vysoké stavbě se říká, že z ní je nejkrásnější výhled na Paříž, protože mrakodrap samotný tak není vidět. Stojí totiž prakticky v centru a v nízké historické zástavbě působí jako pěst na oko. I když to se říkalo i o Eiffelově věži, tak kdoví, jakou bude mít stavba reputaci za pár generací.
K pokladně jsme se dostali bez sebemenší fronty a škodolibě jsme se zasmáli, protože pod Eiffelovkou se v létě stojí dobré dvě hodiny. Mrakodrap je navíc levnější. Marty u vstupu trochu plašil, protože tady ochranka prohledává batohy a on měl v tom svém ne zrovna malou kudlu. Ale asi jsme nevypadali jako teroristi, prošli jsme bez problémů a za chvíli už jsme vystoupili v 56. patře z výtahu. Na venkovní střešní vyhlídku se šlape ještě tři patra po svých a pak jsme mohli pustit čelist na zem. Výhled úchvatný, navíc se stmívalo a město se začínalo rozsvěcet.
Vydrželi jsme nahoře celé dvě hodiny, až po jedenácté jsme pěšky vyrazili před Notre Dame. Cestou jsme chtěli projít Lucemburskými zahradami, to jsme ještě nevěděli, že se na noc zamykají. Na náměstí Place Saint-Michel jsme natrefili na jakýsi pouliční večírek a u stánku Gibert Jeune jsme za pár eur pořídili ty absolutně nejluxusnější slané palačinky.
Prošli jsme oba pařížské ostrovy, Ile de la Cité a Ile Saint Louis, spojené mostem Pont Saint Louis. Jelikož jsme ale nechtěli hned první večer pokoušet noční dopravu, stihli jsme ještě jednu z posledních souprav metra před jednou hodinou a vyčerpaní dorazili do hotelu.

Na slavný Montmartre jsme vyrazili 3. července. Z hotelu jsme se vykopali už v 10, respektive, jak Rezi s Vesly celý den připomínaly, kvůli Randyho a Martyho zdržení až v 10:05. A nakonec jsme se stejně zdrželi snídaní v McDonald's hned u výstupu z metra Place de Clichy.
Prohlédli jsme si zvenku Moulin Rouge. Ulicí Lepic jsme okolo dalšího bývalého mlýna, Moulin de la Galette, vystoupali až nahoru na náměstíčko Place du Tertre, kde spousta umělců prodává své obrazy. Zrovna začalo pršet, u pouličního prodejce jsem si za 4 € pořídil deštník. A o pár kroků dál už jsme našli baziliku Sacré Coeur, kde nás čekal krásný výhled na centrum Paříže.
Parkem Louise Michel, ležícím v prudkém svahu, jsme vyrazili dolů. Můj deštník se najednou sám od sebe složil a odmítal se znovu zaseknout v rozloženém stavu. Asi to měl být jen suvenýr a ne funkční výrobek.
Ve spodní části parku se hordy černochů snaží vcelku nevybíravým způsobem vnutit nic netušícím turistům bezcenné cetky za nesmyslné ceny. Měli jsme už zkušenost z dřívějška, a tak jsme místem jen bez otálení proběhli.
Výprava chtěla nějakou přestávku na jídlo, ale nestíhali jsme. Byli šikovní, zvládli se najíst za chůze, patnáctiminutový přechod ke Galeries Lafayette byl na svačinu akorát. Galeries Lafayette nemá nic společného s uměním, je to obchodní dům z roku 1893. Jeden z nejstarších v Evropě. Zamířili jsme do něj, kromě prohlídky honosného interiéru, hlavně kvůli střešní terase. Z ní jsme viděli Paříž z neobvyklé perspektivy a dali jsme si výbornou ledovou kávu.
Pak už jsme se metrem vydali na Défense. Více méně proto, abychom si vyzkoušeli, jaké to je být jako mravenci. Tahle komerční čtvrť sestává takřka výhradně z gigantických budov a mrakodrapů. A velkému náměstí vévodí obří moderní oblouk, který leží v jedné ose s Velkým a Malým vítězným obloukem. Taky jsem prohrál sázku o cheeseburger. Chtěli jsme fotku pod obloukem. A já se s Randym vsadil, že nestihne zmáčknout spoušť foťáku a vyběhnout na vršek schodiště k oblouku během 10sekundové samospoušti.
Dál jsme vyrazili tramvají. Což je v Paříži taky trochu kuriozita, protože jich jezdí jen pár a jenom na periferii. Vystoupili jsme na zastávce Sevres, vysmáli jsme obří budovu muzea keramiky, protože kdo by jako platil za prohlídku keramiky, a zamířili jsme do parku de Saint Cloud. Na Versailles jsme neměli čas a tenhle park se zdál jako vhodná náhrada. Několikrát vyhrál soutěž o nejkrásnější zahrady v Evropě, navíc tady Sinéad O'Connor natáčela klip k písničce Nothing Compares to you. Tady, ne ve Versailles. A i my jsme vyrušili nějaké natáčení, i když to vypadalo jen jako nějaká nudná talk show. Navíc jsme našli lesní jahody.
Na druhé straně parku jsme přešli Seinu přes most Pont de Saint Cloud, na konečné linky 10 jsme sedli do metra a uháněli zpátky do centra. Vystoupili jsme kousek od nábřeží Seiny na stanici Charles Michels a hned u ní jsme zapadli do Starbucks. Na kelímky nám napsali anglickou podobu našich jmen, jen Randy (Radim) odešel s jmenovkou Rabín.
Vlezli jsme na most Ponte de Grenelle a slezli z něj na ostrov Ile aux Cygnes, o němž jsem si v nějakém průvodci přečetl, že je to nejužší ostrov na Seině. A asi je. Vedle chodníku je z obou stran alej stromů a hned za nimi už voda.
Na druhé straně ostrova jsme přešli zpátky na pevninu po dvoupatrovém mostě Pont de Bir Hakeim a už jsme stáli pod Eiffelovkou. S Vesly se nám na ni nechtělo, protože už jsme na ní byli kdysi, je pod ní brutální fronta a navíc z Eiffelovky vidí člověk jenom Paříž bez Eiffelovky. Ale zbytek posádky si chtěl vystát aspoň krátkou frontu na pěší výstup do 2. patra, a tak jsme se ve dvou uvelebili v parku pod věží a zatím aspoň napsali pohledy. Odpornej vágus mi dost dlouho vnucoval za tři eura růži a nechtěl pochopit, že kamarádce růži kupovat nebudu a už vůbec ne za tři éčka a od takovýho hnusáka.
Jen co jsme se zase všichni sešli a zamířili jsme na Trocadéro, strhla se tak neskutečná průtrž, že nám Eiffelovka v dešti skoro zmizela. Vyčasilo se ale za chvilku a po pár krocích už jsme stáli u nejznámějšího kruhového objezdu na světě, kterému vévodí Vítězný oblouk. Výstup na vršek mají studenti zadarmo, čímž jsme nepohrdli a mohli jsme si odškrtnout další výhled na Paříž, tentokrát zase za soumraku.
Metrem jsme popojeli k Louvru, kde Růža postopadesáté rozdělával stativ. Rezi s Vesly došla trpělivost a chtěly se oddělit. Přidal jsem se k nim, nechtěl jsem je nechat jít samotné, navíc mě Růžova fotoprocházka taky začínala prudit.
Pokračovali jsme dál po Rue de Rivoli a kousek od Bastilly jsme chvilku před půlnocí zapadli na zahrádku malé creperie. Dva Pákistánci, či co to bylo za národnost, nám připravili vynikající slané palačinky za 3 €.
Od památníku dobytí Bastilly jsme jednou z posledních souprav metra vyrazili zpátky na hotel. Rezi jako první nahlas okomentovala, jak zvláštně hlásí pařížské metro stanice. Vždycky nejdřív otázkou. Třeba Garibaldi? ... Garibaldi. A jaká by byla sranda takhle trollit lidi. Garibaldi? ... Nééé, Madeleine.
Jen co jsme vystoupili v Saint Denis, přišla SMSka od kluků, jak se jede do hotelu nočními autobusy. To jim poslední metro muselo ujet před nosem. Noční dopravu jsem si nastudoval předem, ale pevně jsem doufal, že ji nebudeme muset použít, protože oproti Praze je v Paříži noční doprava mnohem slabší a mnohem dražší.
Když Růža chvilku po druhé hodině dorazil na pokoj, ulevilo se mi a nakonec jsme si ještě před spaním hledali základní holandské fráze, když nás druhý den čekal odjezd do Amsterdamu. Skončili jsme u chuden dak, což má znamenat dobrý den a Růža to pohotově přeložil jako chudák kachna.


„Pes, kterého uzdravíš, tě nikdy nekousne. To je hlavní rozdíl mezi zvířetem a člověkem.“ Mark Twain