Útěk před zimou do Portugalska



Kam jsme jeli

  • Na začátku ledna už jsme byli celkem vydeptaní mrazivými teplotami, tak jsme se Sárou vyrazili na týden do Portugalska. Letěli jsme do Lisabonu, ale kromě toho jsme projeli ještě region Alentejo a dostali jsme se i na nejzápadnější bod Evropy Cabo da Roca.

Jak jsme jeli

  • Z Prahy jsme vyjeli 6. ledna autobusem EuroLines do Berlína. Normálně bychom volili RegioJet nebo vlak, ale v EuroLines měli zrovna nějakou akci 1+1 zdarma.
  • Z Berlína jsme měli letět o den později do Lisabonu s RyanAirem, jenže kvůli stávce na letišti nám zrušili let. V Berlíně jsme tak zůstali viset o den déle a odletěli jsme až 8. ledna.
  • Zpátky z Lisabonu jsme letěli 12. ledna taky s RyanAirem, ale tentokrát na bruselské letiště Charleroi, kde jsme přestoupili na letadlo do Prahy.
  • Po Portugalsku jsme cestovali vlakem (Comboios Portugal) z Lisabonu do Évory a zpět. V Évoře jsme si v půjčovně Europcar půjčili auto, se kterým jsme projeli region Alentejo a nakoukli jsme do Španělska.

Kde jsme spali

  • V Portugalsku je obecně celkem levno a mimo sezónu už vůbec, takže jsme si mohli dopřát a v Lisabonu jsme strávili 2 noci v hotelu Exe Liberdade a 1 noc v hotelu America Diamonds, kde jsme měli i prostorný balkon a na něm vířivku.
  • Mimo Lisabon jsme nocovali jen jednou, a to v Évoře v hotelu Moov, což je bývalý portugalský B&B, takže dobrá cena/kvalita.
  • Na začátku cesty jsme ještě museli někde přečkat noc v Berlíně, a k tomu nám pak letiště Schönefeld naordinovalo ještě jednu noc. Využili jsme hotel Bellevue am Kurfürstendamm. Tady už byla ta cena/kvalita horší, ale to je v Německu všude.

Kolik nás to stálo

  • Doprava tam a zpátky byla skoro zadarmo. Letenka z Berlína do Lisabonu byla za 10 €, z Lisabonu do Bruselu pak za 14 € a za stejnou cenu i let z Bruselu do Prahy. Jízdenka z Prahy do Berlína stála na osobu 225 Kč. Celkem tedy za dopravu 1200 Kč.
  • Pohybovali jsme se taky po Portugalsku, tam stála vlaková jízdenka z Lisabonu do Évory koupená s předstihem 7 € a zpáteční koupená na nádraží 10 €. Za půjčení auta na 24 hodin jsme dali 30 € a k tomu 18 € za benzín. Na osobu tedy cca 1100 Kč.
  • Bydlení v Berlíně bylo za 35 € za pokoj a noc. K tomu nám kvůli den zpožděnému letu propadla první noc v Lisabonu, za kterou jsme dali 39 € a stejnou cenu nás stála i probydlená noc. Hotel v Évoře byl taky za 39 € a poslední dvě noci v Lisabonu stály 45 € za noc. Na osobu to tedy bylo celkem 138,50 €, takže asi 3600 Kč.
  • K tomu jsme každý utratili zhruba 150 € na místě za jídlo, víno, suvenýry, MHD a výlet na Cabo da Roca.
  • Celkový účet na osobu je tedy přibližně 9800 Kč.

Co jsme viděli


Co jsme dělali - cestopis

6. ledna - Berlín

Tohle je prostě daň za levné letenky. Letenku do Lisabonu z berlínského letiště Schönefeld jsme za 10 € koupili na 7. ledna na půl třetí odpoledne. Jenže tady vyvstal problém. Jediné spojení z Prahy do Berlína, se kterým bychom tenhle let stihli, byl vlak v 6 ráno. Nejdřív jsme si jízdenky na něj koupili, ale jak se blížil odjezd, vidina vstávání bolela víc a víc. A tak jsme nakonec vyrazili o den dřív s tím, že si prohlédneme Berlín. Sara tam ještě nebyla, a já už sice jo a moc jsem z něj nadšený nebyl, ale pořád mi den v Berlíně zněl líp než vstávání před pátou.
Kvůli už výše zmíněné akci 1+1 jsme z Prahy vyjeli v 9 ráno autobusem EuroLines. Na Florenci nás přivítal pokuřující řidič bez uniformy v kalhotách s vytahanými kšandami. Většina cestujících byli Němci, ale řidič neuměl kváknout ani slovo anglicky natož německy a zmateným Němcům posměšně odsekával "Nerozumíš, co?". Nějak jsem myslel, že podobné výjevy zůstaly na dobro přinejmenším v minulém desetiletí, ale tenhle chlápek má zjevně velkou snahu, aby Čechům pověst coby východoevropských křupanů ještě nějakou dobu zůstala.
Z Prahy jsme bezdůvodně vyjeli se zpožděním. Během cesty, která měla trvat 4 hodiny, jsme navíc tankovali a dělali jsme nevysvětlenou půlhodinovou přestávku na opuštěném německém odpočívadle, takže do Berlína jsme dojeli se skoro hodinovým zpožděním. Nekonalo se ani inzerované občerstvení, takže s EuroLines asi dlouho nikam nepojedu.
Pamatoval jsem si, že Berlín je dost drahý, ale lístek na městský autobus za 2,80 € nás stejně zaskočil. Stejně tak nás cestou do hotelu zaskočilo, kolik se všude poflakuje vágusů. V našem hotelu Bellevue jsme akorát zahodili bagáž a zamířili jsme do centra, abychom při krátkých zimních dnech ještě něco viděli. Metro mělo zrovna nějaké výluky, takže jsme museli trochu improvizovat a dojeli jsme k mostu Oberbaum s tím, že se podél East Side Gallery projdeme až k Braniborské bráně.
Jak jsme vylezli z metra, protloukli jsme se skrz pár skupinek vágusů, přešli jsme most a začali jsme se protloukat skupinami Číňanů okolo East Side Gallery. Do toho bez přestání fičel ledový vichr a Berlín nás docela rychle přestával bavit. Udělali jsme si pár fotek a na konci Zdi jsme si našli azyl uvnitř Ostbahnhof. Jelikož v Německu jakožto kapitalistické a sekulární zemi musejí být v neděli ze zákona zavřené obchody a jediná výjimka platí pro nádraží, tak jsme si v po strop našlapaném nádražním Sparu udělali ještě nákup. Na nádraží jsme taky napočítali zatím rekordní počet vágusů na jednoho normálního člověka.
Jak jsme se na nádraží zahřáli, odhodlali jsme se ještě chvíli vzdorovat mrazu, ale do centra jsme to nedotáhli. Kromě takřka irského vichru už taky byla tma, takže jsme to zapíchli na metru Jannowitzbrücke. Když jsme viděli to množství vágusů, vykašlali jsme se na kupování těch předražených jízdenek s tím, že se kdyžtak schováme za ně.
Cestou jsme ještě vystoupili ve čtvrti Kreuzberg na typickou německou večeři - döner kebab. Sara oslnila obsluhu svými základy turečtiny natolik, že jsme to měli s ayranem zdarma.
Do hotelu jsme se zásobou piv a ciderů dorazili už se sedmou hodinou. Krátké setkání s ušmudlaným Berlínem nám stačilo a těšili jsme se, že teď bude ta portugalská přívětivost, čistá města a krásné počasí ještě víc okouzlující.


7. ledna - Uvíznutí v Berlíně

Po jedné noci v Berlíně jsme se Portugalska nemohli dočkat ještě víc než předtím. Takže jsme nechtěli nic riskovat a na letadlo s odletem v půl třetí jsme radši z hotelu vyrazili už po desáté.
Dlouhou cestu na Schönefeld jsme pro jistotu bez jízdenky absolvovat nechtěli, naštěstí jak jsme jezdili na černo včera, tak jsme každý ušetřili jeden lístek co jsme si koupili "do zásoby". Možná moc žiju z předsudků, ale Německo mělo v mojí hlavě vždycky pověst organizované a celkem dost bohaté země, takže po všudypřítomné špíně a odpadcích mě zarazil i vlak na letiště, který jel s docela velkým zpožděním a hlavně byl odhadem 40 let starý. Ale tak, aspoň jim tady vlak na to letiště jezdí.
Na polorozpadlé neudržované stanici u letiště jsme vystoupili chvilku po poledni a další překvapení přišlo záhy. Fronta na bezpečnostní kontrolu se čekala už venku před terminálem. Obrovské množství lidí stálo nekonečnou frontu na mrazu a v dešti. Tak teď už jsme si připadali jako někde v Kongu, až na to, že tam by aspoň to počasí za něco stálo. V hlavě jsem si opakoval "letenka za 10€, letenka za 10€," ale stejně jsem začínal být pěkně vytočený.
Na mrazu jsme vydrželi jen chvíli. Fronta se totiž ani trochu nehýbala, tak jsem zkusil popoběhnout omrknout situaci k nejvzdálenějšímu terminálu A. Tam byla taková normální fronta, nic otřesného. Zkusil jsem poprosit u obsluhy, jestli by nás nechali projít tudy a pak se vrátit na náš terminál D, a kupodivu to vyšlo. Děkoval jsem Bohu, že to nenapadlo víc lidí.
Skrz kontrolu jsme se nakonec dostali už asi hodinu před odletem, takže se nám dost ulevilo, ale jen do chvíle, než jsme spatřili odletovou tabuli. Dobrá polovina letů zrušených, a zbytek prakticky bez výjimky se zpožděním. K tomu všude fronty a davy zmatených lidí. Vážně jsme v Německu? Větší bordel jsem v životě neviděl. Zabrali jsme jediná dvě volná místa v jediné existující kavárně na celém letišti a s předraženým cappuccinem jsme vyčkávali, co bude. Mezitím jsme se od vytočených lidí u vedlejšího stolu dozvěděli, že ráno byla na letišti stávka a letiště se neobtěžovalo přijmout dopředu nějaká opatření, takže výsledkem je tenhle chaos.
Na Flightradaru jsem sledoval, že naše letadlo se blíží do Berlína, a to dokonce bez zpoždění. Když se ozval pokyn k boardingu, připadali jsme si jako největší šťastlivci na celém letišti. Autobus byl přistavený a opodál jsme viděli naše letadlo. Jenže u brány stálo spolu s námi možná jen 20 dalších cestujících. Zbylých 160 chudáků nejspíš ještě trčelo ve frontě před letištěm. A pořád se nic nedělo. Když už jsme čekali u brány skoro hodinu, objevilo se najednou na tabuli oznámení, že let je zrušený. RyanAiru se asi nevyplatilo vypravit let pro 20 lidí a potom řešit, co se zbylými 160. Nebo nevím. Nabídli nám zdarma přebookování na jakýkoliv jiný let, jenže stránky RyanAiru byly přetížené, takže přebookování se nám nepovedlo.
Personál letiště byl natolik neschopný a zároveň arogantní, že nám trvalo skoro hodinu jenom dostat se z letiště ven, protože nás odmítali pustit pryč z tranzitního prostoru. Teď už jsem byl vzteky bez sebe a aspoň se mi povedlo vyhecovat naštvaný dav ke skandování fuck this airport!. Nechtělo se mi v téhle díře trávit ani minutu navíc, takže jsem chtěl požádat o vrácení našich 10 € a koupit místo toho letenku s TAP s odletem z Prahy další den v 6 ráno za 80 €. Naštěstí mě od zbytečného vyhození peněz zachránila vlastní banka, protože jsem měl na kartě nastavený nízký limit a než ho banka zvýšila, přišla zpráva od RyanAiru. Zítra v půl jedné poletí náhradní letadlo. To se Ryan docela vytáhnul. Já už jsem stihnul koupit jízdenku na autobus do Prahy, takže to jsem zase zrušil, dojeli jsme na černo na Südkreuz a dali jsme si další tradiční kebab.
V našem hotelu Bellevue, asi jediném hotelu za normální cenu v celém Berlíně, měli naštěstí místo i na tuhle noc, takže jsem nám ho booknul a v 7 večer už jsme ošlapovali na recepci. Tentokrát jsme dostali bůhví proč zdarma i snídani, asi jako bolestné. Zapadli jsme do pokoje a já jsem odpřísáhnul, že z Schönefeldu už nepoletím, ani kdyby byly letenky zadarmo.


8. ledna - Konečně do tepla

Jen co jsem rozlepil oči, sledoval jsem už Flightradar a stránky Schönefeldu. Pořád tam panoval trochu chaos, ale vypadalo to, že náš let bude v pohodě. Dali jsme si na takhle budget hotel překvapivě celkem bohatou snídani a před devátou jsme vyrazili na druhý pokus. Tentokrát jsme si lístek radši koupili, aby se s námi Berlín nerozloučil pokutou. Vlak byl stejně starý a zase zpožděný.
U bezpečnostní kontroly jsme viděli skoro stejně šílenou frontu jako den předtím, takže ona se na tom ta stávka asi až tolik nepodepsala, spíš to letiště prostě stojí za houby. Tentokrát jsme se protáhli přes terminál B a 2 hodiny před odletem už jsme zase posedávali v přeplněné kavárně.
Byli jsme rádi, že se nám nepovedlo přebookovat na pravidelný let, protože ten letěl o 2 hodiny pozdějc a navíc byl zpožděný, jako spousta dalších letů. Ten náš mimořádný letěl díky Bohu včas. Ale překvapilo nás, že většina lidí se na cestu patrně vykašlala, protože u gatu s námi čekalo možná 40 cestujících, spíš míň. Nepamatuju, jestli jsem někdy letěl letadlem RyanAiru, kde by bylo jedno jediné místo volné. Takže vidět letadlo skoro prázdné byl příjemný šok. Navíc byl takhle ten tříhodinový let neskutečně pohodlný. Co taky stálo za to, bylo finální přiblížení na letiště v Lisabonu. Nalétali jsme od jihu, takže jsme v hrozně malé výšce přelétali nad řekou Tejo, přesně v místě, kde se nad ní klene ikonický most Ponte 25 Abril. Možná nejmalebnější výhled, jaký jsem kdy při přistání zažil.
Přetočili jsme hodinky a přistáli jsme chvilku po půl čtvrté portugalského času, takže půl dne jsme ještě měli před sebou. Když jsme vylezli na letištní plochu, zachvátila nás doslova euforie. Slunce! To jsme neviděli už 2 měsíce. A takové teplo, že stačilo tričko.
Lisabon je naštěstí další město, kde na rozdíl od Prahy nevědí, že se metro na letiště nevyplatí, takže jsme už čtvrt hoďky po výstupu z letadla frčeli po eskalátorech do hlubin stanice. Čipové kartičky Viva Viagem jsem měl ještě z minulé cesty, takže jsme platili jen 1,30 €za lístek.
Vystoupili jsme na stanici Saldanha, kousek od obřího náměstí Marques do Pombal, kde začíná slavný bulvár Avenida da Liberdade. Tady taky stál náš hotel America Diamonds, v krásné rohové budově z předminulého století. Naštvali mě tady, že nebyli trochu empatičtější a peníze za předchozí noc nám strhli i přesto, že jsme nedorazili jenom kvůli neschopnému berlínskému letišti. Ale když jsme přišli do pokoje, všechno jsem jim to zapomněl. Na internetu jsem viděl, že nebookuju žádnou špeluňku, ale stejně mi došla řeč. Vešli jsme do obřího obýváku v zaobleném rohu budovy a skoro kolem dokola jsme měli balkon. Po pravé straně byla prostorná ložnice, po levé koupelna se sprchou, vanou, a zaskleným balkonem s vířivkou. Tohle dalece překonalo i turecký Hilton. Vedle postele ležel dálkový ovladač na zatahování závěsů na oknech. Pracháčtější už by to snad být nemohlo.
Opustit palác luxusu bylo těžké, ale přemluvili jsme se jen zahodit bágly a vyrazit. Skočili jsme na metro, abychom to do centra stihli aspoň za soumraku. Vystoupili jsme na stanici Baixa Chiado, kde je hnedka patrná ta fascinující kopcovitost Lisabonu. Na jednu stranu se z ní dá po rovině vystoupit do honosné čtvrti São Nicolau, na druhou stranu pak po dlouhých eskalátorech na náměstí Praça Luís de Camões o dobrých 20 výškových metrů výš. Zvolili jsme druhou možnost, abychom se nemuseli drápat do kopce.
Euforie nepřestávala. Navzdory všudypřítomným vánočním ozdobám jsme se po ulici mohli promenádovat v tričku. Taky bylo supr vidět, že Lisabon děsně žije i v zimě. Jediné, co proti létu chybělo, byli turisti, a ti nám nechyběli.
Z náměstí jsme popošli pár kroků k jedné z typických lisabonských atrakcí - sytě žluté pozemní lanovce, která slouží k dopravě v ulicích, jimiž by se pro jejich příkrost jiný dopravní prostředek nevydrásal. Lisabon má těchhle lanovek celou řadu, tahle konkrétně se jmenuje Ascensor da Bica. Pustili jsme se podél jejích kolejí dolů, "ubrzdit to" byl docela záhul i pro nohy. Na konci krpálu jsme spadli do ulice Rua de São Paulo a přes pár stánků se suvenýry a pár drogových dealerů (ti tak nějak taky patří k lisabonskému koloritu) jsme se protloukli na nábřeží mohutné řeky Tejo. To už jsme koukali, kde bychom se po dlouhém dni na cestě najedli. Jelikož bylo fakt teplo, chtěli jsme jíst venku. V Portugalsku se naštěstí člověk nemusí moc zaobírat cenami, takže jsme celkem rychle sedli na zahrádku autentického podniku A Padaria Portuguesa. A dali jsme si neautentický burger, protože po berlínské dietě jsme měli chuť na něco pěkně hutného. Dva burgery s hranolky, fresh džusy a kafe vyšly dohromady na 14 €. Nutno dodat, že v tričkách jsme venku seděli jediní, Portugalci byli nabalení v péřovkách. Šťastlivci nevědí, co to je zima.
Další den jsme měli hned na ráno koupené jízdenky do Évory, takže po jídle už jsme to pomalu začali směřovat do hotelu. Prošli jsme to po nábřeží s krásným výhledem na nasvícený most Ponte 25 Abril, zastavili jsme se na ikonickém náměstí Praça do Comércio a ještě kousek dál proti proudu řeky jsme zalezli do metra Terreiro do Paço. Lisabonské metro není nijak monumentální, ale spousta stanic má dost stylovou výzdobu. Terreiro do Paço je jednou z nich, zdi tady zdobí malované kachličky připomínající objevy portugalských mořeplavců.
Vystoupili jsme na stanici Parque, která se jmenuje po přilehlém obřím Parku Eduarda VII., a cestou do hotelu jsme ještě stihli nakoupit moje oblíbené pivo Sagres a pár dalších dobrot. Do té naší balkonové vířivky.


9. ledna - Autem napříč Alentejem

Vlaky při cestování po Portugalsku miluju kvůli pohodlí, rychlosti i ceně. Ale co mě hodně štve, jsou jejich jízdní řády. Z Lisabonu do Évory to vlakem trvá necelou hoďku a půl, což je dokonce rychlejší než autem. Jenže na téhle trati jedou jenom 4 vlaky denně, a to ještě úplně hloupě. První v 7 ráno, druhý v 9 a další pak až v 5 odpoledne. Takže jsme se silnou nelibostí koupili lístky na ten v 9 a kvůli tomu jsme museli vstát už před osmou. Ale ono se nám to nakonec docela hodí. Kvůli podělanému berlínskému letišti jsme museli návštěvu regionu Alentejo scuknout do jednoho dne, takže to dneska budeme mít dost nabité. V hotelové restauraci těžíme co nejvíc z doslova pětihvězdičkové snídaně a přímo přede dveřmi hotelu už pak naskakujem na žlutou linku metra (tohle není moravismus, v Lisabonu se linky metra skutečně jmenují podle barev).
Vlak do Évory naštěstí vymetá skoro všechna lisabonská nádraží, takže se nemusíme vláčet až na hlavní nádraží Oriente, kam je to z centra dál než na letiště, a vezeme se metrem jen 2 stanice na nádraží Entrecampos. Tady nám celkem zatrne, protože do odjezdu vlaku zbývá ani ne 10 minut a my nemůžeme najít to, co je obvykle středobodem každého nádraží - odjezdovou tabuli. Prostě neexistuje. Nejsou tady ani žádné navigační cedule. Stanice má přitom několik pater a je to dost bludiště. Když navíc nemůžem najít ani žádnou informační budku, začínám být pěkně vytočený. "Tak aspoň něco v týhle zemi neni perfektní," glosuje Sara situaci a dělá mi radost, že si ji moje milované Portugalsko získalo tak rychle. Nakonec po zmateném běhání mezi patry nacházím v koutě zastrčenou pokladní přepážku. Pokladní říká, že vlaky do Évory jezdí vždycky ze čtyřky. Asi se tady nepočítá s cizáky, co to nevědí.
Skoro prázdný vlak přijíždí na vylidněné nástupiště přesně na čas. Jak proplouváme Lisabonem, čekám s nastraženým foťákem u okýnka, protože z minulých cest do Portugalska už vím, že budeme přejíždět přes most Ponte 25 Abril a chci tentokrát stihnout nějakou pěknou fotku. Konečně se výhled otevírá. Tentokrát je o to lepší, že teprve vychází slunce a nad řekou se drží mlha.
Za mostem se ještě chvíli proplétáme lisabonskou aglomerací, než konečně vyrážíme do rovinaté vnitrozemské krajiny. Cesta trvá hodinu a půl, a víc než půlku z toho spolklo vymotání se z Lisabonu. Teď jedeme chvílemi i 200 km/h a nádherná příroda za okny ubíhá. Krajina v portugalském vnitrozemí je neskutečně malebná. Lehce zvlněný terén se sytě zelenou trávou, ze které tu a tam rostou nějaké košaté listnáče. Žádná neprostupná roští.
Vlak dělá ještě dvě zastávky a v půl jedenácté už vystupujeme v hlavním městě regionu Alentejo, Évoře. Popocházíme jen pár kroků k půjčovně Europcar, kde jsme si už z Čech objednali auto. Dostáváme fungl nový bílý Volkswagen Polo. Předává nám ho zarostlý čtyřicátník. Divím se nahlas jeho úrovni angličtiny, která je i na portugalské poměry dokonalá a děsně britská. Chlapík říká, že dělal přes 10 let v Londýně v bance, ale už dál nezvládal stres, tak se vrátil do Portugalska a hledal nějakou práci bez odpovědnosti. Kromě perfektní angličtiny musím smeknout i před tím, jak se věnuje téhle "práci bez odpovědnosti". Na cestách už jsem si párkrát auto půjčoval, a tady to je poprvé, co mi byl někdo z autopůjčovny schopný objasnit, jak velký by musel být škrábanec na autě, aby se už nepočítal jako opotřebení ale jako škoda. Navíc se mnou během 2 minut prolezl všechno od otevírání kufru po tempomat.
Půjčovnu opouštíme už chvilku před jedenáctou a popojíždíme zase jen kousek - zkusíme štěstí ve svém hotelu Moov, hned za branou historického centra. Chtěli jsme tam jen nechat batohy, ale k našemu překvapení už pro nás mají pokoj. Stejně ale jen zahazujeme bagáž a hned vyjíždíme. Před cestou jsem si namaloval takový 200kilometrový okruh, tak uvidíme, kolik z něj stihnem.
Z Évory se dáváme jihovýchodně, směrem ke španělským hranicím. Fascinuje mě to samé, co před 3 lety, když jsme sem poprvé jeli autem. Totiž že zdejší luxusní silnice jsou úplně prázdné. Aspoň naženeme čas. Stahujeme okýnka, pouštíme optimistickou jižanskou muziku, na tempomat dávám 110 km/h a svištíme prostředkem nekonečné rovinky, kterou neobklopuje nic než travnaté pláně a tu a tam vinice. Po půl hodince a 40 kilometrech se silnice zanořuje do městečka Reguengos de Monsaraz a Sara mě nutí zastavit, protože je unešená sytě barevnými fasádami perfektně udržovaných domečků. Parkujeme na náměstí Praça da Liberdade a hned jsme středem pozornosti zdejší důchodcovské hlídky. V Evropě je to hrozně osvěžující, přijet na místo, kde je turista evidentně pořád ještě zjevení. Obcházíme jen kolem dokola náměstí a uháníme dál, protože máme na programu ještě mnohem malebnější místa.
Pokračujeme dál na východ, příští zastávka má být hrad Monsaraz. Chtěli jsme jet prostě po hlavní silnici, ale Google mapy trvají na tom, že znají zkratku. Odbočka je označená cedulí estrada secundária, česky bych řekl prostě polňačka. Zastavujeme a já chvíli přemýšlím, jestli chci dopadnout jako polský řidič kamionu, ale nakonec si říkám, že to riskneme. Spíš než kvůli kratší vzdálenosti hlavně proto, že krajina okolo je vyloženě dechberoucí.
S otevřenou pusou se pomalu suneme po prašné cestě mezi stády ovcí a zíráme na tu nádheru. Je to jako bychom se propadli do nějakého animáku od Disneyho. Netušil jsem, že může někde příroda vážně vypadat takhle. S ubíhající cestou ale taky začínám být nervózní. Silnička se zužuje a auto skáče mezi desítkami výmolů jako splašená kráva i přesto, že jedeme krokem. Okolní ploty se k cestě přiblížily natolik, že teď už se neotočíme. Najednou se ve výmolech objevuje ještě voda, takže se snažím hlavně nezapadnout. Teď už jsem si jistý, že tady nemáme co dělat a koukám, odkud vyběhne portugalský sedlák s vidlemi. Přesně v půlce téhle parádní zkratky stojí domek a protože má otevřená vrata na pozemek, můžeme to konečně vzdát a otočit se. Z animáku od Disneyho se teď stává spíš Top Gear, protože v obavě z portugalského sedláka, kterému jsme vpadli až na zahradu, to po rozbahněné cestě kulím hlava nehlava. Když už se dostatečně přiblížíme zpátky k hlavní silnici a je jisté, že to ve zdraví přežije auto i my, zastavujeme a vychutnáváme tu nádheru.
Jak se dostaneme na "nezkratkovou" hlavní silnici, dojedeme už k hradu Monsaraz za slabých 10 minut. Nádherný výhled na vodní nádrž Alqueva na řece Guadianě je už z parkoviště. Které je velké a neplacené. Tohle mě na Portugalsku fascinuje taky. Jak moc je tady všechno připravené na turisty, kteří tady nejsou. Šlapeme po příkré dlážděné cestě okolo drobného hřbitova a skrz historickou bránu do hradbami obehnaného podhradí. Tahle vesnička je jedna z nejstarších v Portugalsku a pamatuje ještě středověkou nadvládu Maurů.
Už nám zase přechází zrak. Čistě bílé fasády historických domečků v lednovém slunci přímo září. Jediný, koho potkáváme, je důchodcovská hlídka u vchodu na hrad. Mysleli jsme, že někdo z nich má na starost výběr bakšiše, ale nic se neplatí a důchodci si tady zjevně jenom dělají pohodu. Pohyb po hradě není nijak omezený, takže šplháme až na vrchol věže a kocháme se tím neskutečným výhledem. Přes rozlehlou přehradu už koukáme do Španělska, kde máme taky svůj další cíl.
Po dlouhém mostě přejíždíme Alquevu a čeká nás další nekonečná rovinka. Zastavujeme na hranicích pro obligátní fotku s hraničními cedulemi. Je tu tak mrtvo, že uprostřed silnice hned vedle cedule Portugal se sluní liška. Potom uhýbáme na sever a podél hranice jedeme ještě slabou půlhodinku, než dorazíme do městečka Olivença. Tohle město nevyniká žádnými zvláštními památkami, ale stejně jsem se tady chtěl zastavit. V Evropě už totiž není moc míst, kde by se státy přely o území (tedy když nepočítáme země v dosahu Ruska). Ale tohle město takovým sporným územím je. Oficiálně leží ve Španělsku, ale po většinu své historie bylo portugalské a Portugalsko si ho pořád nárokuje. Když spolu totiž obě země na začátku 19. století válčily, měla být na základě mírové smlouvy okupovaná Olivença navrácená Portugalsku. Ovšem nikdy se tak nestalo. A tak, když už jsme v podstatě projížděli okolo, jsem se chtěl podívat, jestli je tahle historie ve městě nějak znát.
Zastavujeme na malém náměstíčku vedle zavřené tržnice a býčí arény, která se podle všeho pořád používá. Procházíme do nejstarší části města, které vévodí dvě na sebe navazující náměstí. Jedno se jmenuje Plaza de España a druhé Plaza de Portugal. Za historii mluví dvě věci. Některé domy jsou zdobené typickými portugalskými modrobílými kachličkami azulejos. A všechny ulice mají dvě různá jména - ve španělštině a v portugalštině. Jinak tu ale nic zajímavého není, tedy když pomineme, že je město vyloženě okouzlující, stejně jako všechna ostatní, kde jsme doteď zastavili. Siesta je evidentně v plném proudu. Teď je půl čtvrté španělského času a zatím jsme nepotkali ani nohu. Cestou k autu ale potkáváme jeden otevřený bar, kde kromě vietnamské obsluhy nikdo není, a tak chceme aspoň zneužít jejich záchody. Normálně chodím do hospod na záchody jenom v nejvyšší nouzi, ale tady mi udělalo radost, že jsem si o dovolení mohl říct španělsky.
Z Olivençy vyjíždíme na další nekonečnou rovinku směrem do Portugalska. Přímo na hranicích je ještě jeden pozůstatek historie Olivençy - Portugalsko tady jako tichý protest nemá hraniční ceduli, protože hranici neuznává. Ale my tady zastavujeme kvůli daleko zajímavější věci. Vedle nového hraničního mostu stojí torzo historického mostu Ponte da Ajuda ze 16. století. Torzo proto, že ho pobořila španělská armáda v 18. století, když zabrala jeden z břehů řeky. A navzdory pobořenosti je to působivá stavba. Parkujeme na portugalském břehu vedle kapličky de Nossa Senhora da Ajuda a prozkoumáváme břeh řeky. Voda je tak čistá a překvapivě ani ne moc studená, že bychom se snad vykoupali, kdybychom ručníky nenechali v hotelu.
Se čtvrtou hodinou zase startujeme auto a míříme do hraničního města Elvas. Mám hroznou radost, jak nám to klape jako na drátkách, jen mě trochu mrzí, že si auto nemůžeme nechat do rána, protože půjčovna otevírá v 10 a my potřebujeme odjet už v 9.
V zimě jsou dny v Portugalsku o víc než hodinu delší než v Čechách, takže do Elvas přijíždíme ještě za světla. Chci zaparkovat v podzemních garážích přímo na hlavním náměstí Praça da República. Jenže nějakým nedopatřením míjíme odbočku a dostáváme se do změti uzoučkých křivolakých historických uliček. Tak teď už se zas pěkně potím. Ani nejužší ulička pro pěší v Čechách není tak úzká jako tyhle uličky pro auta. Navigace tvrdošíjně opakuje "otočte se, otočte se" a nikde nejsou žádné cedule, takže jediný, kdo nám pomáhá s orientací, jsou babičky sedící na zápražích, které nám občas ukazují, kam odbočit. Chvílemi mi připadá, že naše auto snad musí umět to co třípatrový autobus v Harry Potterovi. Nějakým zázrakem se konečně vymotáváme ven a náměstí máme přímo před sebou. Zajíždíme do garáží, které nás vítají dobrou zprávou, že první 2 hodiny jsou zdarma. To je servis!
Náměstí necháváme za sebou a zaplouváme do těch křivolakých uliček. Bez auta je to úplně o ničem jiném. Zářivě bílé fasády jsou zdobené sytě žlutými rámy kolem oken. Elvas, stejně jako většina městeček v portugalsko-španělském pohraničí má za sebou víc než tisíciletou historii a ta z těch úzkých uliček přímo dýchá. Taky potkáváme zajímavý obchůdek bez obsluhy, otevřený 24/7. Je v něm asi 15 automatů, které prodávají nejenom sušenky a podobné ptákoviny, ale taky třeba čerstvé mléko, ovoce nebo teplá jídla. Protože po celém dni na cestě už hlady skoro šilhám, kupuju si za 2 € překvapivě dobrý burger. Tohle je dost elegantní způsob, jak lidem zajistit potraviny v místě, kde se nevyplatí normální obchod.
Centrum opouštíme těsně před setměním, když jsme ho během hodinky prošli křížem krážem. Chceme totiž stihnout ještě 2 věci. Nejdřív míříme na západní okraj města, kde stojí neskutečně monumentální stavba. Sedm kilometrů dlouhý akvadukt ze 16. století, který se místy klene až 30 metrů nad zemí. Zastavujeme nejdřív u malé kapličky na kopci s olivovým sadem, odkud je stavba vidět v celé kráse. A pak sjíždíme přímo pod něj. Ten pohled vzhůru je docela dechberoucí, kor když si člověk uvědomí, že to tu takhle stojí už 500 let.
Od akvaduktu už jedeme k dálnici do Évory, ale zastavujeme ještě na severním okraji města u nádraží. Má tady být celá stěna plná obrazů z kachliček azulejos. Jenže fasáda je zrovna komplet zakrytá dřevěnými deskami. V kolejišti se buduje a na fasádě je cedule, že historické obrazy je potřeba chránit před prachem ze stavby. Tak budeme mít aspoň výmluvu, proč se sem někdy vrátit.
Najíždíme na dálnici, je skoro 6 hodin a do Évory je to odsud 85 kilometrů, takže se s rychlostí nežinýruju. Dálnice má 3 pruhy a je naprosto, ale fakt totálně prázdná. To je něco neuvěřitelného, tady snad nikdy nikdo nikam nejezdí. Je všední den večer. V Čechách takhle libovolná dálnice nevypadá ani v sobotu ve 3 ráno. Jedeme na západ, takže svištíme přímo vstříc západu slunce. Neskutečná nádhera.
Do Évory to díky té prázdné dálnici trvalo jen něco přes půl hodinky, takže zavírací dobu půjčovny naštěstí stíháme. Chlapík z půjčovny nám ráno poradil, abychom si připlatili euro na půjčovném, protože pak v mýtných bránách můžeme použít pruh via verde pro předplatitele a nebudeme platit. Jen na tomhle přesunu z Elvas jsme díky tomu ušetřili 5,80 €. Chlapíkovi jsme se odvděčili tím, že jsme ho už sbaleného ode dveří nahnali zpátky do kanceláře, aby si od nás auto převzal.
V Portugalsku jsme chtěli stihnout jednu necestovatelskou věc, a sice nakoupit si nějaké hadry, protože ze zkušenosti je tady všechno o dost levnější než u nás. A teď máme tak nějak plonkový večer, tak v hotelu zkoušíme těžit info z recepčních. Objednávají nám taxíka do jediného obchoďáku ve městě - Évora Plaza, která je v průmyslové zóně za městem. Odvoz nás stojí 6 €, takže musíme zkusit najít nějaký fakt kšeft, aby se to takhle vyplatilo. Obchoďák je obrovský a vyjma hypermarketu Continente zase skoro liduprázdný. Taxík se nám zaplatí celkem rychle už když najdeme džíny za 12 € a tenisky za 15 €. Odvoz zpátky voláme za necelou hoďku, abychom si taky vůbec prohlédli město, ve kterém spíme.
Od hotelu procházíme přes výstavní náměstí Praça do Giraldo a míříme k nejslavnější évorské památce - dva tisíce let starému římskému chrámu. Ten stojí uprostřed náměstí Largo do Conde de Vila Flor. Je to neuvěřitelně působivá stavba. Díky tomu, že sem jezdí minimum turistů, zatím není nijak obariérovaná a člověk se tak může té dávné historie přímo dotknout. Na náměstí jsme úplně sami, takže v tom okolním tichu máme vyloženě husinu a zkoušíme si představovat, jak to tady asi vypadalo, když byl chrám nový.
Centrum Évory není nijak rozsáhlé, napříč má jen necelý kilometr. Takže procházíme ještě kolem katedrály a pak už koukáme, kam bychom zapadli na večeři. Restaurace O Alentejano vypadá celkem budget, tak to zkoušíme tady. Navíc mají všechna tradiční jídla. Obsluha neumí ani slovo anglicky, tak mám konečně šanci promrskat portugalštinu. Sara zkouší bacalhau alentejana, což je treska na nějaký zdejší způsob, a já si dávám bitoque, což je vepřový steak s volským okem. Je to vynikající a i s pivem Sagres nás to dohromady i s dýškem vyjde na 15 €.
Když dojídáme, je už po jedenácté. A jelikož kvůli vlakovému jízdnímu řádu vstáváme zase před osmou, stáčíme to radši zpátky do hotelu, protože zítra máme další velké plány.


10. ledna - Na konci Evropy na Cabo da Roca

Vstáváme před osmou, jenom v rychlosti balíme a honem na nádraží. Ne že by nám v hotelu nebylo příjemně, byl až překvapivě luxusní. Jenže za snídani tady chtěli 7 €, což je v Portugalsku něco nekřesťanského. Na nádraží jsme včera viděli sympatický bar (ostatně takový mají v téhle zemi snad na každém nádraží), tak si dáme snídani před odjezdem tam.
Ve městě je tentokrát dost provoz. Zjevně aspoň do školy a do práce tady lidi chodí. Procházíme kolem gymplu, kde je od vchodu na hony cítit tráva, potom po kočičích hlavách dlouhatánskou uličkou s alejí vzrostlých javorů, a po půl deváté už stojíme u nádraží, do kterého se opírá právě vycházející a už ostré slunce. Sedáme do baru a dáváme si typické pasteis de nata a k tomu kafe meia de leite.
Tím, že odsud jezdí jenom 4 vlaky denně, si připadám jako na školním zájezdu. Krátce po deváté se ozývá ostrý hvizd píšťalky, veškeré osazenstvo baru i protější trafiky se balí a svorně nastupuje do vlaku. Vyjíždíme přesně na čas a zatímco projíždíme tou překrásnou pustinou, hledám na Bookingu, kde budeme v Lisabonu bydlet. V tomhle zimním období by se dalo nocovat vyloženě nemravně levně, ale zároveň se teďka za dost přátelskou cenu dají pořídit celkem luxusní hotely. Takže nakonec vítězí možnost dál se rozmazlovat a bereme za 45 € čtyřhvězdičkový EXE na Avenidě Liberdade. Z vlaku vystupujeme chvíli po průjezdu mostem 25 Abril na nádraží Sete Rios. Na Viva Viagem tentokrát nahráváme 24hodinový kupon, protože stojí jen 6 € a my plánujeme dát MHDčku pěkně na frak.
Je teprve půl jedenácté, ale stejně jedeme zkusit štěstí do hotelu. Když už máme luxusní budovu na dohled, říkám si, že je mi to náměstíčko před ní hrozně povědomé. No jasně! Přímo přes ulici stojí hostel Daisy, kde jsme před pár lety bydleli s klukama při cestě vlakem přes půl Evropy. Tak teď si připadám, že jsem strašně zestárnul. A příchod na recepci tomuhle pocitu ještě nahrává, protože tam kromě nás stojí samí od pohledu zbohatličtí důchodci. Každopádně pokoj pro nás s předstihem mají i tentokrát. Bohužel žádná vířivka, ale takový kauf se nám asi jen tak znovu nepoštěstí. Přebalujeme bágly a mažeme hnedka ven.
Dneska je vyloženě horko, takže to po Avenidě Liberdade směrem k řece bereme kus pěšky. Tenhle rušný bulvár je natolik široký, že po něm vede paralelně několik silnic, pěších zón, vzrostlých alejí a tu a tam stojí menší parčík. A navzdory tomu ruchu má hrozně poklidnou atmosféru. Nakonec ale pro časovou úsporu naskakujeme na autobbus, chceme to totiž dneska stihnout na nejzápadnější bod Evropy. Vystupujeme až na konečné u nádraží Cais do Sodre. V nádražním baru dáváme za babku menší oběd a pak už kupujeme vlakové lístky. Do 40 kilometrů vzdáleného Cascais to stojí jen 2,25 €.
Lisabonské příměstské vlaky jsou na rozdíl od těch normálních hrozně časté, do Cascais to po pobřežní trati sviští zhruba každých 15 minut. Během jízdy se nemůžeme nabažit těch výhledů. Zpočátku míjíme památník mořeplavců na břehu řeky Tejo, podjíždíme most 25 Abril a pak se trať tak moc přibližuje k řece, která volně přechází v oceán, že na vlak dopadají kapky z vln tříštících se o břeh.
Na konečnou v Cascais přijíždíme před půl třetí. Teď nás čeká ještě půl hodiny cesty autobusem na útesy. Ten moc často nejezdí, ale nejbližší jede za 5 minut. Navigace k autobusům tady není žádná, ale naštěstí se z před pěti let pamatuju, že autobusák se skrývá v suterénu protějšího obchoďáku Cascais Villa, takže to stíháme a cestou zvládáme ještě popadnout take away kafe.
Hned po výjezdu z Cascais už se místy otevírají pohledy na oceán. Autobus to vzhůru ostrými serpentinami řeže nekompromisně, takže u drobného domečku pod historickým majákem vystupujeme už po půlhodince jízdy. Obcházíme domeček a za ním už se rozprostírá to majestátní nekonečno. Cabo da Roca, nejzápadnější bod Evropy, konec světa, anebo jak řekl portugalský básník Camões - místo, kde končí země a začíná moře. Genius loci ale dost kazí bandy Číňanů, které sem současně s námi navezlo několik cestovkových autobusů. Celkově mi to tady přijde hrozně moc profláklejší, než když jsem tu před 5 lety nocoval. A tak hned koukáme, kam se zdejchnout. Stačí se naklonit přes nízkou zídku na okraji útesu a vidíme, že tam hluboko dole je opuštěná pláž. Určitě se tam dá nějak dostat. Celý útes je ohraničený dřevěným zábradlím, koukám tedy na Google mapy. Ty radí vrátit se kousek po silnici, kudy jsme přijeli autobusem, a potom odbočit. A tak děláme přesně to.
Po pár minutkách chůze skutečně objevujeme nenápadnou pěšinku, která vede směrem k útesu. Tady už jsme sami. Chvíli jdeme po rovince, než začne pěšina prudce padat do průrvy v útesu. To už vidíme, že se na pláž dostaneme, ale bude to oříšek. Pěšina se chvílemi ztrácí, a tak hádáme kudy máme jít hlavně podle řetězů a lan, která jsou připevněná v nejprudších částech sestupu. Místy je to beze srandy celkem o hubu, ale stejně máme hroznou radost, že jsme si mezi těmi davy nahoře našli cestu za dobrodružstvím.
Sestup nám zabral nějakou půlhodinku a najednou na ten nekonečný oceán koukáme z nádherné liduprázdné pláže. Plavky jsme si nevzali, ale shazujeme aspoň kalhoty a vrháme se do rozbouřených vln skoro po pás. Voda překvapivě není až tak studená, jak jsme čekali. Navíc sluníčko peče, takže nám není zima ani náznakem. V půlce ledna... Můžeme se sem odstěhovat prosím?
Za tu hodinku, co jsme dole strávili, se kolem nás prostřídalo pár Portugalců. Naše nadšení pro euforické poskakování ve vlnách ale nikdo z nich nesdílel a po pár minutách koukání se zas vždycky vydali zpátky. Že je čas k odchodu nám připomnělo pomalu zapadající sluníčko. Možná bychom si na ten horolezecký výkon troufli i po tmě, ale poslední autobus do Cascais odjíždí už v 17:45, tak se radši ještě za světla balíme. Zpátky na útes se dostáváme přesně ve chvíli, kdy slunce začíná zalézat za obzor. Tak tohle je síla okamžiku.
Když se po silnici blížíme zpátky k autobusové zastávce, stmívá se, ale i tak už z dálky vidíme to množství lidí, co čeká na autobus. No jasně, to nás mohlo napadnout, že všichni budou chtít vidět západ slunce. Lidí je tolik, že máme vážné obavy, že se všichni do autobusu nevejdeme. Naštěstí chvilku po příchodu na zastávku zjišťujeme, že my problém nemáme. Většina lidí totiž čeká na autobus do Sintry. Přesně tak, jak to radí turistické průvodce. Tak se zase jednou vyplatilo jít proti proudu. Autobusy přijíždí současně. Ten do Sintry bere útokem dav lidí, zato do Cascais spolu s námi míří jen pár lidí.
Autobus to i za tmy kulí jako blázen, ale na okraji Cascais se zasekáváme v totálně zabetonovaném provozu, takže na konečnou u nádraží přijíždíme až před sedmou hodinou. Od oběda už nám neskutečně vyhládlo, takže místo na nádraží míříme do Continente a kupujeme svačinku do vlaku. Nebo spíš pořádnou svačinu, bereme všechno, co nám přijde pod ruku. Ve vlaku si pak na prostorné čtyřsedačce mezi vyparáděnými Portugalci, kteří zjevně jedou do Lisabonu pařit, sestavujeme ze zásob vyloženě pětichodové menu.
Z vlaku hnedka skáčeme do metra a jedeme si dát do hotelu sprchu, protože na pláži se nám při vší snaze nepovedlo zbavit se písku. A potom už vzhůru do Bairro Alto!
V nadšení do lisabonského nočního života omylem naskakujem do špatného autobusu, takže vystupujeme na náměstí Largo do Rato a k oblíbené párty čtvrti se protloukáme částí Lisabonu, kde jsem ještě nebyl. Procházíme kolem majestátních budov Lisabonské univerzity a za chvíli už můžeme vybírat, kde svlažíme hrdlo. Nějaký bar nebo hospůdka je v Bairro Alto vmáčknutá do přízemí i těch nejmenších domečků. Chvíli popocházíme a nasáváme tu živou atmosféru, než zapadneme do baru A Trave vedle náměstí Praça Luís de Camões, odkud duní asi nejhlasitější hudba. Pivo Sagres za 1,20 €, sangrie za dvě. Tohle je prostě po všech stránkách totální ráj. Žel, balíme to po pár drincích už s půlnocí, protože na nás konečně padlo to brzké vstávání a zítra máme v téhle zemi zaslíbené poslední den...


11. ledna - Den v Lisabonu

Z hotelu se hrabeme chvíli před polednem a ze všeho nejdřív koukáme, kde splašit snídani a hlavně kafe. A ono přímo před vchodem. Kouká na nás Bistro Balcão do Marquês, které má i zahrádku, takže samozřejmě sedáme na ni a vychutnáváme to lednové sluníčko. Než jsme vylezli z hotelu, proklikávání programů v televizi reportáž o tom, že sever Portugalska zasáhl mráz, s dramatickým záběrem na teploměr, na němž svítilo 7°C.
Dneska se poprvé nemáme za čím hnát, takže chceme metrem dojet do nejstarší čtvrti Alfama a cournout se v těch pitoreskních křivolakých uličkách, které jsou totálním kontrastem ke zbytku centra Lisabonu. Kupujeme zase 24hodinovou jízdenku, ale s tím metrem nám to nevyjde. Po pár minutách stání soupravy ve stanici hlásí řidič technické problémy. Udělalo mi takovou radost, že jsem té chrchlavé reproduktorové portugalštině rozuměl, že metro jako jediný cestující opouštím se širokým úsměvem.
Chviku šlapeme pěšky po Avenidě Liberdade, než naskakujeme na náhodný autobus, když už jsme koupili tu jízdenku. Vystupujeme u obřího náměstí Praça do Comércio na nábřeží řeky Tejo, které obklopují honosné paláce z předminulého století a v tomhle ročním období mu vévodí vánoční stromek. V těch jarních teplotách působí celkem nepatřičně.
Na zastávce ze zvědavosti koukám, kolik stojí projížďka tou typickou historickou žlutou tramvají. Jízdenka je za 3 €, ale s 24hodinovým kuponem je zdarma. Tak to tu jízdenku pěkně vytěžíme! Podle plánku na zastávce jede tramvaj nahoru do Alfamy, tak se nám to i hodí. Jenže když přijíždí, tak nezastavuje. Možná jsme měli mávnout, těžko říct. Každopádně jede tak pomalu, že s ní svižnou chůzí stíháme držet krok. Prohání nás ulicemi cik cak, než konečně zastavuje pod lisabonskou katedrálou těsně před prudkým stoupáním do Alfamy. Zadýchaní a s vítězoslavným úsměvem naskakujem a tramvaj se nejistě rozjíždí do kopce. Skřípe to, škube to a skučí to. No takhle, kdybychom do toho vrazili 6 €, asi bychom si nadávali do blbců, ale takhle je to fajn zpestření. A ještě šetříme nohy, protože tramvaj zastavuje až nahoře na vyhlídce Miradouro das Portas do Sol.
Po výstupu z tramvaje mě trochu bodne u srdce. Tlupa černochů ověšená selfie tyčemi a podobnými turistickými ptákovinami. Tak už to dorazilo i do mojí nejoblíbenější země... Procházíme kolem párečku, který si od usměvavého Ghaňana nechává za 5 € vázat náramek přátelství, pár náramkářů sami ostře odmítáme a konečně se prodíráme k zábradlí, odkud je asi nejbožštější výhled na Lisabon. Nalevo je vidět příkrý kopec, ve kterém je vystavěná čtvrť Alfama, a přes sytě červené střechy pod sebou koukáme na majestátní řeku Tejo, která má v tomhle místě šířku přes 6 kilometrů.
Od vyhlídky už zaplouváme do malebných uliček Alfamy a obcházíme zhruba kolem hradu. Ten hrad jsme před pár lety s klukama hledali asi hodinu a stejně tak plno dalších lidí, protože k němu nesměřovaly žádné cedule. Na situaci se nic nezměnilo - že jsme k němu blíž a blíž poznáváme podle zvyšujícího se počtu zmateně se rozhlížejících lidí. Některé restaurace si na tom asi postavily business plán, protože nahaněč jedné z nich láká zmatené turisty dovnitř s tím, že sice neví, kde je hrad, ale že si můžou dát jídlo a promyslet, kudy dál. My na hrad kašleme, protože si pamatuju, že se tam platilo nehorázné vstupné, a místo toho odbočujeme na vyhlídku Miradouro Sophia de Mello. Jedno z mála míst, odkud je ten nenalezitelný hrad vidět. A taky střechy celé čtvrti Baixa a Ponte 25 Abril.
Na vyhlídce si říkáme, že v tom horku by nám docela přišlo k chuti osvěžující vinho verde, tedy typické portugalské šumivé zelené víno, a tak koukáme, kam bychom zapadli. Hned za rohem u vyhlídky zakopáváme o drobnou zahrádku drobné sympatické vinárny Gato Pardo. Litrová karafa za 4,50 €, navíc jsou tu jenom samí Portugalci, tak tady není co řešit. Sedáme na prázdnou zahrádku. Všichni místní jsou zalezlí vevnitř a obsluha se nás starostlivě ptá, jestli nám má pustit infrazářiče. Lidi já bych vám přál zažít aspoň na jeden den, jak vypadá opravdová zima.
Víno bylo děsně osvěžující, takže litrovka zmizela za půl hodinky a při vcelku lačném žaludku se nám to teď trošku motá. Tak se poddáváme gravitaci a kutálíme se strmými uličkami dolů. Místy se uličky tak zužují, že při průjezdu všudypřítomných tramvají se musíme tisknout na fasády okolních pestrobarevných domů.
Klesání nás dovede až na nábřeží, ale zrovna do takové neutěšené části. Čtyřproudová silnice a kde nic tu nic. A protože už se skoro začíná stmívat, vypomáháme si autobusem. Vystupujeme u nádraží Cais do Sodre, nakupujeme nějaké ty zásoby a jdeme se s nimi vyvalit na břeh řeky, odkud je krásně vidět sluníčko zapadající za Ponte 25 Abril. Tohle je asi jedno z nejchillovějších míst, kde jsem kdy byl. Všichni okolo posedávají s nějakým drinkem v ruce, nad řekou štěbetají rackové a nedaleko sedící popíjející Portugalci mají kytaru, takže to máme i s příjemnou hudbou.
S půl šestou se slunce definitivně odporoučí za obzor a my se musíme odporoučet na hotel převlíknout se. Ochladí se totiž tak, že to velmi vzdáleně začne připomínat leden.
Znovu ven vyrážíme až po setmění a chceme před večeří stihnout ještě jednu turistickou věc - Elevador Santa Justa. Volně stojící výtah, postavený v roce 1902, který spojuje čtvrť Baixa s náměstím Carmo o 45 metrů výš. Zjistili jsme, že 24hodinová MHD jízdenka platí i na něj, zatímco normálně se za něj platí 5 €, tak to by byl hřích se sem nepodívat.
Z metra vystupujeme před nádražím Rossio a popocházíme jen pár kroků ke spodní stanici impozantního výtahu, kde narážíme na ukrutně dlouhou frontu. Pár minut čekáme, ale když se to vůbec nehýbe, tak si svorně říkáme, že na svezení kašleme. Ale výhled z horní stanice musí být působivý, tak to bereme na náměstí Carmo pěšky.
Horní stanice je schovaná v temné uličce za klášterem Carmo, takže nám to chvíli trvá, ale jsme rádi, že jsme hledání nevzdali. Výhled je totiž vážně úchvatný. Rozlehlé náměstí Rossio máme jako na dlani, přímo pod sebou máme nákupní třídu Rua do Carmo, a netradiční výhled se naskýtá i na vedle stojící klášter Carmo. Když už jsme vynadívaní a máme všechno zdokumentované, přijíždí zrovna výtah. Ven se hrne banda turistů a obsluha se ptá, jestli jedeme dolů. Nikdo jiný tu není. Tak to se povedlo, jasně, že jedeme. "Řidič" v obleku se skřípěním zavírá 100 let starou mříž a jedeme. No je to jako s tou tramvají. Dát za to 10 €, asi bychom nejásali, ale takhle je to fajn zpestření.
Než dojedeme dolů, tak si říkáme, že by se nám vlastně spíš hodilo skončit nahoře, protože nějakou hospůdku na večeři chceme najít v Bairro Alto. Ptám se řidiče, jestli můžeme jet ještě nahoru. "Again?", třeští nechápavě oči, jako by tohle bylo to nejnudnější místo, kde trávit večer. Ale souhlasí, že vystupovat nemusíme. Dole otevírá mříž a odpočítává 8 lidí, kteří se k nám do výtahu ještě vejdou. Když vidím lidi, před kterými už zamyká mříž, musím se smát, jak jsme to fakt očůrali. Jsou to lidi, za kterými jsme stáli ve frontě, než jsme se to rozhodli vyběhnout pěšky. Oni si nás podle výrazu pamatují taky.
Takže po 20 minutách výtahování končíme zase na náměstí Carmo a odsud už je to jen pár minut pěšky do Bairro Alto. Jen co zapadneme do první uličky, láká nás celkem starý dědeček do restaurace Sabor do Bairro. Jsem zvyklý tyhle otravy posílat k čertu, ale dědeček zmíní portské zdarma. Poslouchám. Ukazuje nám menu, vypadá to neškodně. A k tomu prý fado naživo. Tak se poprvé v životě nechám takhle zlákat. Když jsem dvakrát přežil Maroko, tak věřím, že v Portugalsku mě neodrbou.
Lokálem se vážně line příjemná hudba od slečny s kytarou a vážně dostáváme portské na uvítanou. Sara zkouší tresku na další způsob a já se pouštím do rojões do minho. Nevím sice, co to je, ale Minho je portugalský region, tak to snad bude autentické, a v portugalsky psaném seznamu ingrediencí nevidím žádné mořské potvory, takže to snad bude i jedlé.
A vskutku, jedlé to je, přímo božské. A k tomu samozřejmě dva půllitry Sagres. Po jídle nás číšník překvapuje ještě dvěma panáky ginjy, prý taky pozornost. Další portugalský alkohol, a tenhle jsem ještě nikdy neměl. Je to snad ještě sladší než portské, ale moc dobré. Nakonec dáváme ještě kafe a na výsledném účtu svítí 22 €. Tak oni nás fakt neodrbali a dokonce tady berou karty. Tak pro příště Sabor do Bairro, zapamatovat.
Vydáváme se k náměstí Praça Luís de Camões, protože chceme seběhnout až na nábřeží a dát si ještě někde drink, když nás zastavuje další nahaněč. Možná tak 18letý frajírek nám nabízí unique local experience. "Už jsme jedli, díky," snažím se ho odbít, ale kluše vedle nás a nedá se. "Já už jsem v Portugalsku podesátý, nepotřebuju unique local experience," nasazuju už ostřejší tón, když se do nás frajer začne navážet, proč vůbec jezdíme do Portugalska, když nechceme unique local experience. "Určitě jenom proto, že je to levný, žejo?", vzteká se. A to už vypěním. "Víš odkud jsme? Z Český republiky. Ani nevíš kde to je, tak víš hovno co je pro nás levný. A tohle je nejvíc unique experience co jsem kdy kde měl, protože mi ještě nikdy nikdo nenadával za to, že nejdu k němu do hospody," zpražuju ho a Sara už mě táhne pryč. Za rohem koukám na mapách na recenze téhle hospody, protože přemýšlím, jestli jim mam jít dovnitř říct, že jim zaměstnanec odhání zákazníky. Ale koukám, že je to klasická turistická past, tak ať si ho nechají. Snad jim odežene zákazníků co nejvíc.
Tak, to by bylo. Zrovna chvilku po tom, co jsem chtěl začít být tady k těm otrapům smířlivější. Ale nenecháme si zkazit večer. Procházíme až na nábřeží Teja a když vidíme bar Black Tiger, před kterým stojí samí místní adolescenti, říkáme si, že to bude dostatečně budget. Uvnitř duní portugalské latino, parket plný Portugalců, barman neumí anglicky a sangrie stojí 2 €. Tak tohle bych nazval local experience. Musíme to ale zabalit po pár drincích, protože už táhne na půlnoc a my zítra zase vstáváme před osmou kvůli letadlu.


12. ledna - Už domů...

Letí nám to až v 11, ale z hotelu se hrabeme už před osmou, protože chceme ještě stihnout kafe. Ulice jsou v tuhle pro Portugalce nekřesťanskou hodinu vylidněné, ale parádní bistro Balcão do Marquês, které jsme vyzkoušeli včera, naštěstí zrovna otevírá, takže nemusíme nic hledat. Sedáme ven, i když takhle brzo není vyloženě hic. Snažíme se totiž ještě ze všech sil nasát nějaké sluneční paprsky. Protože jestli nekápneme na nějaké další levné letenky, tak sluníčko zase ještě pár měsíců neuvidíme... Tenhle výlet byl zas parádní hukot a viděli jsme toho hrozně moc, ale tentokrát nám snad nejvíc bude chybět to počasí.

» Zpátky na začátek
» Kam dál: Vlakem přes půl Evropy

„Nejkrásnější ze všech tajemství je být géniem a vědět to jen sám.“ Mark Twain