Na východ Turecka ke kurdskému moři



Kam jsme jeli

  • Za normálních okolností by asi moje první cesta do Turecka nesměřovala zrovna do nejvýchodnějšího cípu u íránských hranic. Popravdě po letmém pohledu na mapu a pročtení pár odkazů na Googlu bych tam asi nesměřoval nikdy. Ale měl jsem osobní důvody se tam vydat, takže jsem chtě nechtě v půlce Ramadánu skončil na východním pobřeží jezera Van, kde leží stejnojmenné bezmála čtyřsettisícové město. 80 kilometrů od íránských a 120 kilometrů od iráckých hranic. A stálo to za to.
  • Když si člověk najede na stránky libovolného evropského ministerstva zahraničí, dozví se, že by do téhle oblasti neměl jezdit ani omylem. Jezero Van totiž leží přímo uprostřed tureckého Kurdistánu, regionu lačnícího po samostatnosti, kterou mu Turecko nechce dopřát. Proto jsou tu údajně celkem časté teroristické útoky a zároveň taky velmi silná přítomnost policie a armády. Kvůli tomu se tady taky příliš nedoporučuje vyslovovat nahlas slovo Kurdistán, oficiálně se region jmenuje Východní Anatolie.
  • Nás naštěstí nikdo neoddělal, ani nezatknul, jen při odletu jsem si u pasové kontroly jakožto jediný cizinec vysloužil speciální prohlídku. Jinak jsme se, pokud jde o bezpečnost, cítili velmi příjemně. Místní byli z mojí evropské tváře odvaření skoro jako Íránci a náhodných podání ruky na ulici jsem zažíval každý den několik. Kvůli naprosté absenci Evropanů je tady ale bohužel takřka nulová šance domluvit se anglicky. Zato ale spousta místních zvládá perštinu. Nápisy ve fársí jsou k vidění prakticky na každém rohu. Íránců sem totiž jezdí ohromné množství - je to pro ně nejsnazší a nejlevnější způsob jak "upustit páru" a zbavit se na pár dní striktních náboženských pravidel v Íránu (víc o nich například tady).
  • Jezero Van je mimochodem největší turecké jezero a druhé největší na celém Středním východě. Kurdové mu proto údajně přezdívají kurdské moře, protože opravdové moře na "svém" území nemají.
  • A za řeč stojí i to, že Van a celé jeho okolí je ve větší nadmořské výšce než Sněžka - asi 1700 až 2000 metrů nad mořem.

Jak jsme jeli

  • Přímo do Vanu se dá překvapivě letět relativně pohodlně s jedním přestupem z Prahy. Místní letiště je prťavé, nemá ani jedno mezinárodní spojení a obsluhuje ho jen hrstka aerolinek - jediná možnost letět sem je tedy přes Istanbul.
  • Já jsem letěl s aerolinkami Pegasus. Stálo mě to jednu noc na istanbulském letišti Sabiha Gokcen (SAW), protože odlety do Vanu jsou jenom v půl sedmé ráno.
  • Konkrétně jsem tedy letěl 31. května odpoledne z Prahy do Istanbulu, 1. června ráno z Istanbulu do Vanu, a zpátky už jsem to 8. června zvládnul během jednoho dne.

Kde jsme spali

  • Byl to trochu oříšek, protože drtivá většina hotelů ve Vanu neubytovává nesezdané páry (navzdory tomu, že tohle nevyžaduje žádný turecký zákon). Nakonec jsme se tedy ubytovali v pětihvězdičkovém Hiltonu na okraji města, přímo na břehu "moře". Zní to hodně nebaťůžkářsky, jenže v téhle odlehlé zemi nikoho stála jedna noc v Hiltonu 30 € za pokoj. Bylo to navíc s obří terasou a výhledem na vodu.
  • Z hotelu do centra to nebyla zrovna docházková vzdálenost - nějakých 8 až 10 kilometrů. Většinou jsme si tedy před hotelem už hezky na baťužkáře stopli maršutku, která stála jednu liru (asi 5 Kč). Když jsme se vraceli pozdě v noci, nezbylo nám nic jiného než taxík, který už byl mastnější - za 35 až 40 lir.
  • Na noční transfer v Istanbulu jsem využil hotel Airport Residence v hotelové "osadě" nedaleko letiště Sabiha Gokcen. Taxík z letiště tam vyšel na 12 lir.
  • Na poslední noc ve Vanu jsem se už o samotě ubytoval v hotelu Dosco v centru města. To je jeden z těch hotelů, co neubytuje nesezdaný pár.

Kolik nás to stálo

  • Letenku jsem objednával jen pár dní před odletem, zpáteční vyšla na 229 €, takže necelých 6 tisíc.
  • Bydlení v Hiltonu stálo 90 € na osobu, takže asi 2 a půl tisíce. K tomu jsem dal 7 stovek za noc v Istanbulu a 5 stovek za poslední noc ve Vanu.
  • Celkem hodně padlo za dopravu, kvůli taxíkům. Kolik přesně, spočítané nemám, ale bude to odhadem ke dvěma tisícům. Podnikli jsme totiž taky pár výletů (například na ostrov Akdamar, o tom ale víc níže)
  • Van bylo sice velmi levné město (například jídlo v restauraci za 10 až 20 lir, tedy 50 až 100 Kč), ale protože tohle byla po dlouhé době vyloženě válecí dovolená a restauracemi jsme řešili všechno od snídaní po večeře, vyšly tyhle výdaje taky na celkem dost.
  • Velký zářez do rozpočtu dělalo ještě pivo a víno. Celkem záhy jsme přišli na to, že tenhle region je dost konzervativní. Alkohol jsme sehnali v jednom jediném obchodě - ve velkém Carrefouru v největším obchoďáku ve městě. Zatímco ceny jídla byly proti Česku třetinové až čtvrtinové, alkohol byl minimálně za dvojnásobek. A v jednom jediném baru, který jsme našli v bytě v posledním poschodí obyčejného činžáku, stál půllitr piva 15 lir a dvojka vína 20 lir.
  • Celkový účet na osobu vyšel přibližně na 18 tisíc Kč.

Ramadán

  • Velkým překvapením pro mě byl Ramadán. Čekal jsem, že se budeme muset předzásobit po nocích, ale vůbec to tak nebylo. Všechny obchody a restaurace byly přes den normálně otevřené. Jen do nich kromě nás skoro nikdo nechodil.
  • Nebyl ani problém dát si jídlo nebo vodní dýmku na zahrádce, na očích všem vyhladovělým místním. Nepřišlo mi, že by se na nás kdokoliv díval nějak dotčeně. Snažili jsme se ale nepít a nejíst vyloženě na ulici, protože to vážně nikdo jiný nedělal.
  • Zajímavý byl čas kolem západu slunce. To všechny obchody zavřely a všechny restaurace se naplnily k prasknutí. Ale hodinu po západu už zas všechno fungovalo normálně.

Co jsme viděli


Co jsme dělali

Noční přestup v Istanbulu

Na istanbulském letišti Sabiha Gokcen jsem přistál po sedmé večer, zhruba hodinu před západem slunce, což je při Ramadánu asi nejhorší možný čas. Veškerý personál vypadal po celodenním půstu na umření a choval se na výsost na přesdržku. Počínaje řidičem letištního autobusu, co přes 5 minut telefonoval, než se od letadla konečně rozjel. Přes policisty u pasové kontroly, co si mezi každým razítkem povídali a SMSkovali. Po úplný vrchol u jediného stánku operátora, kde mi po bezmála 15minutovém čekání řekli, že levnější balíček než za pětistovku nemají.
Tohle svoje tvrzení podpírali ručně psaným papírkem s nabídkou 15 GB dat a neomezeného volání právě za zmíněnou pětistovku. Vzal jsem to jenom proto, že jsem se bál, že mě odrbou taxikáři. Což byla nakonec úplně zbytečná obava, protože pikolíkovi od jediné taxi společnosti na letišti stačí říct u východu adresu, aby sdělil odhadovanou cenu s tím, že konečná cena závisí na taxametru. Ta v mém případě činila 12 lir - odvézt jsem se nechal do Airport Residence v hotelové "osadě" Yenişehir Mahallesi pár kilometrů od letiště.
Ve stejné budově jako hotel bylo všechno, co takový letištní nocležník může potřebovat - obchůdek s jídlem, pár kebabů...a stánek operátora. Kde inzerovali 2 GB internetu v přepočtu za 35 Kč. Tak takhle hloupě už jsem peníze fakt hodně dlouho nevyhodil.
Od hotelu jsem za 120 lir čekal nějaký holý pokoj, místo toho jsem ale dostal celý byt. Obývák, ložnici a kuchyň s limonádou a sušenkami zdarma. Talíř kebabu v restauraci v přízemí mě stál i s pitím nějakých 70 Kč, tak to začínalo vypadat na celkem budget friendly trip, když už se nenechám znovu napálit.

Cesta do Vanu

Moc jsem se nevyspal, protože jsem musel vstát v půl páté ráno a to je normálně čas, kdy chodím spíš spát. Navíc s tím časovým posunem to bylo vlastně půl čtvrté. V polospánku jsem se nechal zase odvézt na letiště, taxikář chtěl tentokrát jen 10 lir. Asi kompenzace za to, že si z rádia pouštěl nějaké halekačky, co zněly jako svolávání k modlitbám.
Na letišti byli večer asi vážně všichni jenom hladoví, protože teď už tam na přesdržku nikdo nebyl. U gatu jsem si hrdě vybalil sušenky z hotelu, plechovku Coly a mžoural jsem na vycházející slunce za runwayí. Většina dalších cestujících na mě zírala a někteří se smáli. Došlo mi proč, až když už jsem sušenky zbouchal. Protože po východu slunce už se tady zase nejí. Colu jsem si šel potupně dožahnout do kouta k záchodům.
Po vzletu už jsem se těšil jenom na kafe, Ramadán neramadán. Mile mě překvapilo, že Pegasus má na vnitrostátní lety speciální menu - se stejným sortimentem, ale třetinovými cenami. Taky jsem nečekal, že lidi budou ten půst držet až tak striktně. Vozík s občerstvením uličkou doslova prosvištěl a já jsem byl na svém sedadle 29F úplně první, kdo si něco objednal.
Pohledy z okýnka letadla už mě málokdy dostanou, ale přelet přes jezero Van byl vyloženě dechberoucí. Obrovská blankytně modrá hladina a hned na ni přilepené vysoké zasněžené vrcholky. Přistání stálo taky za to. Runway ohraničovalo jezero a byla tak krátká, že pilot nestačil dobrzdit před posledním exitem a úplně na konci dráhy jsme se otáčeli o 180° a vraceli se.




První dojmy z dálného tureckého východu

Proti Istanbulu jsem se dočkal úplně opačného přivítání. Policistu vytrhnul můj český pas z letargie a s rozzářeným obličejem opakoval Welcome, welcome Sir!.
Letiště bylo neskutečně maličkaté. V podstatě jen dvě malé místnosti, jedna pro cestující, druhá veřejná. Hned před terminálem mě praštilo do očí, že Východní Anatolie à la turecký Kurdistán bude asi vážně citlivější region. Na každého cestujícího tu připadal tak jeden policista a jeden voják.
Teď už jsem nikam nespěchal, tak jsem se rozhodnul šetřit a místo taxíku skočit na neoznačený autobus, co jsem viděl opodál. I řidiče jsem vytrhnul z letargie a na můj hotentotský dotaz "Van?" nadšeně odpověděl "Yes, yes! Country?" Nestačil jsem ani odpovědět "Czech Republic" a už mi řidič třásl pravicí. "Ček džumurieti," rozplýval se. "Welcome, welcome," dodával ještě se širokým úsměvem, když si za jízdenku řekl jenom o 2 liry.
Vystoupil jsem v centru a město si mě hnedka získalo. Na první pohled nudné panelákové sídliště, jenže tyhle jižanské národy prostě dokážou vdechnout život čemukoliv. Ale nejvíc mě odrovnalo to přijetí. Připadal jsem si jako zpátky v Íránu. Samé úsměvy, občasná podávání ruky. Každou chvíli přišla od náhodného kolemjdoucího otázka "Country?" nebo "Where are you from?". Po odpovědi následovalo vždycky blažené "Ček džumurieti. Welcome, welcome!". Udělalo mi hroznou radost, že na rozdíl od západní Evropy tady moc lidí nešermuje pojmem Czechoslovakia.
Než mi dorazil doprovod, stihnul jsem ještě zajít do obchoďáku na jídlo. Venku sice byly všechny restaurace a obchody i při Ramadánu otevřené, ale nikdo v nich neseděl. To mi přišlo dost podezřelé a nechtěl jsem se dopustit nějakého faux pas. Obchoďák mi přišel jistější. U vchodu čekala ozbrojená ostraha a bezpečnostní rámy jako na letišti. Absolvoval jsem další kolotoč podávání rukou, ale kapsy jsem musel vyprázdnit stejně.


Týden u jezera Van

Vyjma dvou výletů jsme čas trávili ve městě a ve svém 30eurovém Hiltonu. Ještě tak měsíc před touhle dovolenou by mě asi nenapadlo, že budu v takovém hotelu bydlet a ne pracovat. Akorát že to byla celkem načančaná bída a v leckterém hostelu se mi už bydlelo líp. Sice co se týče vybavení, tak měl pokoj i hotel úplně všechno, na co si člověk vůbec dokáže vzpomenout, ale u personálu mi připadalo, že je tam snad první den. Obzvlášť mě bavil takzvaný concierge, který byl kromě objednávání taxíků vyzbrojený jen odhodlanou odpovědí "I don't know". Navíc ani na recepci prakticky nikdo neuměl pořádně anglicky, ale pro to jsem měl trochu pochopení vzhledem k tomu, jaké můj pas vzbudil pozdvižení a že jinak jsme v hotelu potkávali vyloženě jenom Íránce. A za každé "I don't know" jsme dostávali omluvné čokoládové cookies přímo z trouby, tak aspoň nějaká satisfakce. Navíc mám trochu podezření, že můj pas se přičinil i o to, že jsme dostali bezkonkurenčně nejlepší pokoj v celém hotelu.
Pokud jde o samotné město, tak když se na něj podíváme z turistického pohledu, není v něm absolutně co dělat. Ale to se není co divit, protože z cizinců sem jezdí takřka výhradně Íránci a ti sem jezdí, aby mohli sundat hidžáb a dát si pivo. Na to žádnou turistickou infrastrukturu nepotřebují.
Na zabavení nám tak muselo stačit nekonečné množství restaurací s kebabem na všechny možné způsoby, a kavárny s obřími vodními dýmkami. Našli jsme i takovou řekněme relaxační čtvrť vklíněnou mezi bulváry Kazim Karabekir a Cumhuriyet. Tady byla nějaká zahrádka vystrčená doslova před každým domem. A tady jsme objevili i jediné alkoholické útočiště - Leylek bar, schovaný v posledním patře obyčejného činžáku. Google mapy sice inzerovaly i jiné bary, ale ty jsme buď vůbec nenašli, nebo byly zavřené.
Asi 10 minut svižnější chůze od Hiltonu směrem ven z města jsme objevili úžasnou restauraci Sütçü s obří zahradou. Sem jsme párkrát zašli na v Turecku slavnou Vanskou snídani - prostě stůl natřískaný místními specialitami. Stálo nás to i se dvěma kotly kafe 35 lir a pečoval o nás sám manažer.
Ještě kousek dál od restaurace jsme pak našli jediný vstup k jezeru a malou pláž. Tohle mě popravdě fascinovalo asi nejvíc - to překrásné a čisté jezero má podle mě obrovský potenciál, ale všechny přístupy k němu jsou v té městské části zatarasené vysokým plotem nebo zdí.

Výlet na ostrov Akdamar

Jednoho dne jsme se rozhodli vyrazit na ikonu vanského regionu - ostrov Akdamar s arménským kostelem z 10. století. Hotelový concierge nám po chvíli přemýšlení poradil stopnout si před hotelem náhodnou maršutku jedoucí kýženým směrem a po další chvíli přemýšlení přidal papírek, na který napsal "Svezete nás prosím na Akdamar?" v turečtině. Tenhle lísteček mu musíme přiznat k dobru, komunikaci nám dost usnadnil.
Den jsme po poledni zahájili snídaní v už vyzkoušené restauraci Sütçü, než jsme si zastavili první maršutku. Z ní se posléze vyklubala dodávka plná Íránců, kteří nás zadarmo popovezli pár kilometrů. Pak už jsme odchytli opravdovou maršutku, co končila o dalších pár kilometrů dál ve městě Edremit a teprve pak konečně odvoz až k přívozu na Akdamar. Asi pětiletý chlapeček sedící přes uličku z nás byl úplně vyplácaný, než se probudil jeho tatínek a okřiknul ho. Načež si všimnul, že jsme cizinci a začal z nás být vyplácaný taky. Těch 30 kilometrů jízdy nás vyšlo na 15 lir za oba.
Samotné přístaviště nás zaskočilo. Když řidič odbočil na lesní cestu, projel kouskem lesa, zastavil u malé dřevěné budovy a ukázal na břeh jezera se slovy "Akdamar here", nechtělo se nám moc věřit. Ještě víc nás šokovala ta malá dřevěná bouda, za níž se skrývala zahrádka restaurace pro dobrých 100 lidí. Luxusně zařízená a úplně prázdná. Pár číšníků na nás koukalo jako z jara a na dotaz "Akdamar?" nám ukázali směrem k nenápadnému molu. Připadali jsme si jako na takovém podivném opuštěném konci světa, ale po čtvrthodince čekání vedle nás minibus vyklepal skupinku Íránců a za pár minut ke břehu skutečně přisupěla bárka, která už evidentně něco zažila.
20 lir za oba mi za takové svezení lodičkou přišlo docela dost, ale kapitán nám lámanou angličtinou vysvětlil, že je to i za cestu zpátky. Jak jsme se začali vzdalovat od břehu, vynikla teprve ta úžasná okolní krajina. Doteď jsem netušil, že Turecko vypadá i takhle. Neskutečně sytě zelené kopce přecházející v zasněžené velehory a k tomu nekonečná vodní hladina. Většina Íránců na palubě lámala pivo z plechovek, ale jinak se tvářili jako že jsou tam spíš za trest.
Když se vynořila silueta Akdamaru, stala se z tohohle místa už jedna z nejfotogeničtějších lokalit, kde jsem kdy byl. Bárka nás vysadila v malinkém přístavišti a kapitán ohlásil návrat za hodinu a půl. Vstup na ostrov nás dohromady stál dalších 20 lir a pak už jsme mohli vyrazit do prudkého kopce ke kostelu. Ten byl sice zajímavý svým stářím a zvenku fakt překrásný, ale uvnitř čekala jen stísněná místnost a oprýskané stěny. A tak jsme čas strávili spíš obcházením ostrova a hledáním nejatraktivnějšího místa na fotky. Každých pár metrů skýtalo jiný, jedinečný pohled. V hustším porostu jsme taky narazili na několik želv. Z prvního setkání s tímhle zvířetem v divočině jsem měl druhé Vánoce. A dost mě překvapilo, jak rychle dokážou želvy mazat, když je něco vystraší. Ale stejně mi neutekly.
Z výhledu na přístaviště jsme viděli, že Íránci z naší lodi se shromáždili k nástupu nejmíň 20 minut před odjezdem. Všichni se pořád tvářili jako na otravné školní exkurzi. My jsme dorazili na poslední chvíli a ještě nám to nestačilo.
Zpátky v pevninském přístavišti jsme ukecali řidiče íránské skupinky, aby nás hodil zpátky do Hiltonu. Řekl si dokonce jen o 15 lir. V autobuse Peršani konečně ožili, když jim řidič pustil íránskou taneční muziku. Roztančený bus po silnici málem poskakoval.

Vodopády Muradiye

Druhý výlet jsme podnikli k vodopádům Muradiye, které jsou od Vanu vzdálené dobrých 90 kilometrů severně. Tady už nám jazyková bariéra dala zabrat o dost víc, protože Hilton leží od Vanu opačným směrem, takže jsme se museli protlouct přes město. Hotelový concierge byl tentokrát v koncích definitivně, a až po zdlouhavém přemýšlení nám nakonec na mapě aspoň označil čtvrť, odkud by asi mohly odjíždět maršutky kýženým směrem.
Ve městě bylo tentokrát mnohem víc policistů a vojáků než předchozí dny. Mysleli jsme, že nám aspoň budou spolehlivým informačním zdrojem, jenže když jsme si to k některým namířili, vypadalo to, že jsou z nás spíš pěkně nervózní, protože si zpravidla chytli samopal pevněji s prstem na spoušti. Na vojáky v ulicích jsem zvyklý z Belgie, ale tohle mě překvapilo, protože tam je náplní jejich práce focení se s turisty.
Potloukali jsme se po městě marně tak dlouho, až jsme zapadli do malinkého stánku s kebabem, protože už jsme měli hlad. Prodavač uměl perfektně anglicky a když zjistil, odkud jsem, pečoval o nás jako o svoje děti. Dva kebaby, ayrany a Coly nás stály 20 lir. Pětilirové dýško se mi málem nepovedlo mu dát. Pořád se mi snažil vysvětlit, že je to jen za 20.
Postupným dotazováním se na Muradiye jsme skončili až v maršutkovém depu. Banda řidičů z nás měla srandu, ale na Muradiye nám kývli a vydali jsme se na cestu. Zaplatili jsme dohromady jen 3 liry, což nám za 90kilometrový výlet přišlo jako nesmysl, ale přes jazykovou bariéru jsme se prostě nedomluvili. Až jak postupně přistupovali lidi, naskytl se konečně anglický mluvčí. Ten se nás hned vyptával na náš původ a tlumočil zvědavému autobusu. Ukázalo se, že maršutka jede jen na autobusák na okraji Vanu, odkud odjíždějí spoje do Muradiye.
Náš anglicky mluvící spolucestující mířil náhodou tam kam my, a tak nás v totálním zmatku na autobusáku dovedl až ke správnému minibusu. Brzy se ukázalo, že platí princip marockých taxíků - čeká se, dokud se vůz nenaplní. Stálo nás to něco přes půl hodiny čekání a 20 lir k tomu.
Z cesty k vodopádům jsem byl v šoku. Na mapě to bylo značené jako nějaká okreska třetí třídy, přitom to byla normální čtyřproudá dálnice v perfektním stavu. A překvapilo mě to o to víc, že úplný konec téhle silnice je na arménských hranicích, které jsou už pěkných pár desítek let zavřené.
Brzy vyvstal další háček, a sice že vodopády Muradiye jsou vzdálené 10 kilometrů od stejnojmenné vesnice, kam tenhle minibus míří. Řidič nám přes našeho "tlumočníka" nabídnul, že nás za extra 10 lir hodí tam, hodinu počká a pak i zpátky, což nám přišlo jako dobrý kšeft, tak jsme na to kývli. Můj doprovod ovládal základy kurdštiny, takže jsme se nějak domluvili, i když už jsme zůstali v autě sami, akorát řidič byl viditelně nervózní z toho, že se musí bavit s ženskou a pořád to marně zkoušel na mě.
Řidič se nám rozhodnul místo čekání u auta udělat průvodce, což nám udělalo dost čáru přes rozpočet. Jednak jsme chtěli trochu soukromí, když u vodopádů vůbec nikdo jiný nebyl, a taky jsme se chtěli najíst, jenže řidič se chlubil tím, že drží půst.
U takhle obřích vodopádů jsem byl poprvé a vzaly mi dech. Vodní tříšť létala stovky metrů daleko a z toho hukotu se doslova třásla země. Za doprovod jsme nakonec byli i rádi, protože kromě hlavních vodopádů nás zavedl i k několika menším a malebnějším. Divokou řeku pod vodopády překlenoval dlouhý zavěšený dřevěný most. To byla taková třešnička na úchvatnosti okolní krajiny.
U Muradiye jsme neskončili. Zbýval čas, a tak nás řidič zavezl ještě k takzvanému Ďáblovu mostu, další malebné divoké kaskádě. Sledoval jsem tu scenérii beze slov. Tohle jsem prostě od Turecka nečekal. Vypadalo to spíš jako obrázky ze Skandinávie. A přitom jsem se nemusel třást zimou.
Jak jsme nastoupili zpátky do busu, vypadlo z řidiče, že už vlastně zpátky do Vanu nejede. A že tam jede už jen poslední spoj, co odjíždí za pár minut. Ale že má telefon na řidiče, tak že domluví, aby nám zastavil cestou. No, na prvních pár pokusů se nedovolal a to už jsem zas začínal být pěkně vytočený, jak se v těchhle končinách nedá na nic spolehnout. Ale nakonec jsme odvoz získali a dokonce ještě se slevou.
Silnice se většinu cesty mezi Vanem a Muradiyí vlní podél pobřeží jezera. Při zapadajícím slunci to byla úžasná podívaná. Na autobusák ve Vanu jsme dorazili za slabou hodinku a hned jsme si stopli maršutku do centra. Když řidič zjistil, odkud jsem, trval na tom, že to máme zadarmo. A můj doprovod odpřísáhnul, že po Středním Východě už beze mě jezdit nebude, protože za půlku věcí neplatím.

» Zpátky na začátek
» Kam dál: Íránem odshora dolů na vlastní pěst

„Nejkrásnější ze všech tajemství je být géniem a vědět to jen sám.“ Mark Twain