Stopem k Atlantiku - cestopis


Přes Berlín do Madridu

12. listopadu

Ve čtvrt na jedenáct dopoledne klepu kosu na sedmém nástupišti pražského hlavního nádraží. Do mrazivého listopadového vichru jsem vyrazil v lehké mikině. Čeká mě totiž 6 dní na Pyrenejském poloostrově a Madrid zrovna teď sluníčko prohřívá na 20 stupňů, takže kabát jsem rezolutně zamítnul. Navíc by mi ho asi při nástupu rezolutně zamítnul RyanAir. Do báglu bych ho nenacpal a v něm bych se uvařil.
Vlak přisupí s desetiminutovým předstihem. Udělal jsem dobře, říkám si. Sice budu 6 hodin čekat v Berlíně, ale tenhle vlak je za celý den jediný, který nepřijíždí z Budapešti. A spoléhat se v současné situaci na dochvilnost vlaku přijíždějícího od Balkánu, kde je běžně berou ztečí davy imigrantů, by nebylo nejmoudřejší.
Usedám do prázdného kupé a v očekávání nadcházejícího týdne mě skoro mrazí. Když se ohlédnu na poslední rok večerů s Péťou v Praze a vybavím si...no, a taky nevybavím...co se všechno odehrálo, říkám si, že tohle bude jeden z těch zážitků, co se budou vyprávět ještě vnoučatům.
Najednou do kupé vráží udýchaný mladík. Na pokladně mu nevzali kartu, nutně potřebuje do Drážďan a na lístek mu chybí ještě stovka. Jsem si skoro jistý, že kecá, ale pobavil mě, tak mu přispěju aspoň dvackou.
Chvíli na to se mě mladá slečna s krosnou anglicky ptá, jestli tenhle vlak jede do Berlína a mám v kupé volno. Jede a mám. "Are you from Germany?", ptám se a ani vlastně nevím proč, když je to celkem jasné, odkud jinud. "Nooo. No no no, New York. Hi, I'm Kate," překvapuje mě slečna.
To už odjíždíme z Prahy. Kate vycítila moji zvědavost a ani na chvíli nezavře pusu. Z Ameriky přiletěla projet si vlakem Evropu. Tak o tomhle si zvládnu povídat hodiny. Než dojedeme do Ústí, zkontroluje nám průvodčí jízdenky a dvakrát nám kontrolují doklady. Jednou bezpečnostní agentura, podruhé policie.
Když přejíždíme hranice a kontroluje nás německá policie, začíná se Kate vyptávat, jestli je tohle obvyklé. O uprchlické krizi nemá ani ponětí, a tak se rozpovídávám, že policie hledá ve vlacích nelegální imigranty. Kate se diví, kolik jich je a jak se dostali přes hranice. Vysvětluju postoj nejen kancléřky Merkelové, načež mě odzbrojuje jednoduchá odpověď. "Crazy. We shoot them."
Před třetí hodinou přijíždíme na berlínské nádraží Südkreuz a chystám se vystupovat. Kate vyzvídá, jestli mám v plánu nějaký sightseeing, že by vyrazila se mnou, ale to já ještě nevím, takže jí radím pokračovat na Hauptbahnhof a vystupuju sám.
Zkouším zabít čas v nádražním McDonald's s bezedným kelímkem, ale když do odletu zbývá pořád ještě 5 hodin, vyrážím. Pěšky. Na Potsdamer Platz, odkud můžu jet na letiště, je to pět kilometrů, tak se projdu.
Teda to byl nápad. Je pěkná kosa a začíná padat tma. Jak nejsem zvyklý cestovat v zimě, tak jsem si nějak nepřipustil, že zima a tma bude stejná jako doma.
Na Potsdamer Platz se dostávám po slabé hodince, chvíli sleduju uprostřed vánočních trhů zajímavou atrakci - lidi tady na pneumatice sjíždí z umělé sjezdovky. Ale jelikož mám pořád čas, popobíhám ještě kolem památníku Židů zavražděných za 2. světové války k Brandenburské bráně pro obligátní fotku.
A před pátou hodinou už radši do podzemní vlakové stanice a vzhůru na letiště. Půlku cesty jedu de facto na černo, protože lístek mi platí až ze Südkreuz, ale to nějak ukecám. Nakonec ukecávat ani nemusím, protože průvodčí je tak vykulený z mojí české jízdenky, že ji jen procvakne a pokračuje dál.
Do terminálu se dostávám pořád s více než dvouhodinovým předstihem. Poučen nedávnou cestou na Azorské ostrovy ale hned procházím bezpečnostní kontrolou a azyl si nacházím v duty free kavárně.
Ta je tentokrát našlapaná k prasknutí, ale se šálkem kávy nacházím volné místo u pána, který má před sebou prázdnou lahev od vína, dva půllitry a právě dopíjí třetí. Jen co si sednu, tak pivo dožahne a odchází. A za chvilku se vrací s další lahví vína. Teda takovou výdrž na jednu stranu obdivuju a na druhou stranu doufám, že nepoletím vedle něj.
V 8 už je čas nalodit se. Fronta je plná brebentících Španělů. Tak tohle fakt nechápu. Kdo jede v listopadu dobrovolně z prosluněného Španělska do tohohle hnusu?
Po uplynulém roce už si v letadle RyanAiru připadám neuvěřitelně jako doma. Jídelníček ani neotvírám, přesně vím, co za kafe si dám. To za 5 €. Heh. A letenka stála 14 €.
V Madridu jsme měli být někdy po půl jedenácté. Tak jsem to nahlásil Pétě, ale teď už je dávno po půle a ještě ani neklesáme. Tážu se letušky, jak to vypadá. Kolem půl dvanácté. Do háje to jsme to snad brali přes Island. Většinou lidi nechávám čekat, ale teď za to ani trochu nemůžu a ani trochu se mi to nelíbí.
Přistáváme skutečně až o půl dvanácté. Z letadla se hrnu mezi prvními, venku je vážně docela hic. Jako v Česku koncem jara. Od letadla k terminálu se jede autobusem, nízkonákladová klasika. Tak už jedem.
Hned u vstupu do terminálu první navigační cedule. Všechno rovně. U prvního rozvětvení pořád všechno rovně, i exit, jen "Transfer to terminal 4" někam úplně do hajzlu. Kdybych teď měl vsadit boty, kde Péťa čeká, měl bych jasno.
A doopravdy. Vždycky jsem chtěl být mezi těmi pár šťastlivci, kterým u vstupu do veřejné části letiště někdo skočí do náruče, ale mám smůlu i tentokrát. Takže volám. "Mam hádat na kterym seš terminálu?" "Já ani nevim. Zeptám se. ... Na čtyřce." V duchu se raduju, že jsem neprohrál boty, jenže co teď. "Dobře, počkám."
Čtvrt hodinka uběhne a už mě má drahá vítá s lahví sangrie v ruce. Tak teď už mám všechno.
Předávám jägermeisterovskou lahvičku s půldeckou nejoblíbenějšího piva Krakonoš, kterou jsem propásnul do letadla, a ovládnutí překotným mluvením jdeme s naprostou samozřejmostí z terminálu rovnou za nosem. Až když mi Péťa skočí do řeči slovy "Ty tady máš auto?", koukám, že jsme na parkovišti a jdeme úplně nikam.
Tak zpátky. Metro už nejezdí, tak autobusem na onen terminál 4. Odtammtud prý jezdí vlaky. Španělsko si na nic nehraje ani na letišti. Autobus přijíždí přesně mezi dvěma časy, kdy má jet. Dobíhající slečně zabouchává přímo před nosem, ta mu s nadáváním div neprokopne dveře a jede se.
Přijíždíme na T4, šlapeme několik pater dolů k vlakům, odkud nás vyhánějí zřízenci, že po půl jedné už nic nejede. A tak končíme na zastřešeném stanovišti nonstop autobusů za 5 €. Tedy, údajně nonstop. Jízdní řád tu není a jsme tu úplně sami. A zrovna když si říkám, že je to vlastně jedno, máme sangrii, tahá Péťa z kabelky ještě piva. Na žádnym letišti na světě se na chodníku takhle dobře neválelo.
Chvilku před půl druhou se nakonec vážně ukáže autobus. Na náměstí Cibeles nás doveze za necelou půl hodinku. Náměstí křtím na Lazarskou, protože tolik opilých lidí a nočních spojů je jenom na Lazarské. Máme štěstí, autobus N14 zrovna odjíždí. Za slabou půl hodinku už jsme ve čtvrti Villaverde a v zápětí se skládáme do Pétina nejmenšího pokojíčku, jaký jsem kdy viděl. Teda, byl to šrumec. Ale tady se mi bude líbit.


» Pokračování - Podzim v Madridu


„Láska vdaných žen je nejcennější na světě, manželé o tom ovšem nevědí.“ Oscar Wilde