Léto na Azorských ostrovech - cestopis
Vyrážíme
22. června
,,Tak to vás dva vezeme v Berlíně na letiště. Kam letíte?," vítá nás na pražské Florenci palubní stevardka autobusu Student Agency, který má namířeno do Německa. Čtyřhodinová cesta, kterou má žlutý autobus před sebou, je jen naprostým zlomkem toho, co nás nadcházející dva dny čeká. ,,Na Azorské ostrovy," odpovídáme hrdě a hrneme se na palubu dohnat spánkový deficit po bujaré "poslední noci doma."
Svižnou cestu narušuje jen policie lačná po nelegálních migrantech. Těsně před hranicemi česká, na hranicích německá a těsně za hranicemi druhá německá. Ne, vážně vám žádné nevezeme.
Na letiště Berlin - Schönefeld bohužel přijíždíme přesně na čas, takže tři hodiny čekání můžeme strávit buď na podlaze (sedadel je, jak bývá zvykem, v celém terminálu asi pět) anebo rozfofrovat první eura v letištní kavárně. Druhá možnost vítězí záhy.
Po roce v Portu
Nízkonákladové letadlo RyanAiru se portugalské půdy dotkne přesně ve 22:30 místního času a zažíváme stejnou situaci jako loni. Letiště je i po roce jedno velké wow, hned po vstupu do terminálu dostáváme mapu a uvítací brožuru, asistenti nás směřují k metru, ale tohle všechno my už známe a na zmatené cizince u automatu na lístky machrujeme svými rok starými kartičkami na MHD Andante.
I z dvanáctihodinového pobytu chceme vytěžit maximum, takže cestu k hostelu OportoHouse si prodlužujeme ze stanice Bolhao přes krásnou obchodní třídu Rua de Santa Catarina. Před nádražím Sao Bento odmítáme jen dva prodejce trávy a jednu prostitutku, kterou naše sestava muž & slečna nevyvedla z míry.
Hostel se nachází v typické portugalské historické budově - uzoučký dům protažený do hloubky a vytažený do výšky. Do třetího patra stoupáme po prudkém točitém schodišti. Do každého patra se vejdou právě dva pokoje s právě jednou postelí, bez oken. Za koupelnou se musí ještě o dvě patra výš na půdu. Jakkoli nekomfortně může tenhle popis znít, z domečeku jsme unešení. Neuvěřitelně historicky autentickou atmosféru umocňuje pohled z maličkého okna koupelny, z něhož jsou vidět střechy okolních domů, věž Torre dos Clerigos a v půlnočním tichu slyšet jen chechtání racků.
Po ulehnutí ke spánku už jsme ale rádi, že tu jsme jen jednu noc. Exkurze do historie portugalského bydlení parádní, ale spát v parném letním dni v miniaturním pokoji bez oken...mňamka. Totiž, za hodinu prodlévání v pokoji stoupla teplota z nějakých 25 stupňů rozhodně přes 30. Od dědečka na recepci získáváme větrák, který si z bezprostřední blízkosti pouštíme na hlavy a při otevřených dveřích se postel stává obyvatelnou.
23. června
"Hááááj máááám, it's amaaaaazing here, we've just had paaancaaakes!!!" Telefonující dvacetiletá Američanka právě s přehledem vyhrála soutěž o nejodpornější budíček v historii. "To si dělaj prdel...," vrčím do polštáře, nač schytávám rozespalou odpověď "Ono už je ale jedenáct, brouku." S hlavou stále v polštáři pohotově reaguju "Nepřeřídila sis telefon na portugalskej čas," čímž se dostáváme na stejnou notu a z odpovědi "Nojo...takže je...deset? To si snad dělaj prdel..." mám škodolibou radost.
Slečna z druhé strany oceánu je neúnavná a zavření dveří by znamenalo dlouhou smrt, takže nás dostává z postele. Oni takhle vážně ječej i ve skutečnosti a ne jenom ve filmech. Zajímavé.
Recepce je prázdná a potřeba nákupu zásob nás tak žene do náruče pokojské. Anglicky neumí, tak si zkouším zamachrovat portugalskou frázičkou "Onde é supermercado por favor?". Odpovědi nerozumím ani za mák, takže s úsměvem děkujeme a obchod sháníme naslepo.
Do odletu zbývají čtyři hodiny, tak ještě rychle procházíme centrum, bez obligátních fotek katedrály a mostu Ponte Luíz I. zmizet nemůžeme. Nejvíc si ale užíváme chillování na oblíbeném plácku s výhledem v parku Jardim do Morro.
Byli jsme přesvědčeni, že cestu metrem zvládneme sami. Ovšem při nákupu lístků ve stanici Jardim do Morro se k nám znenadání přidává portugalský stařík o hůlce, který si zřejmě myslí, že ne, jelikož nám začíná lámanou francouzštinou vysvětlovat cestu na letiště. Nevím, proč francouzsky, ale je to milé. Nicméně během cesty si začínáme myslet, že je to spíš magor, protože na každé stanici znovu a znovu vysvětluje, že to ještě není naše stanice, která stanice naše je, a že nás upozorní, protože na Trindade přestupuje taky. Na zmíněné stanici mu raději bezostyšně mizíme na eskalátorech.
Na letiště nakonec dorážíme tak tak, a to si ještě pohrávám s nervy letištní ochranky, když jí před bezpečnostní kontrolou nechtěně střílím kolem hlav víčko z pet lahve.
This is a RyanAir flight to Ponta Delgada, Azore Islands. In 2014, 95 % of RyanAir flights landed on time. Opakované chvástání letušky nám teď zní jako rajská hudba. Vážně letíme do ráje uprostřed Atlantiku!